Lenka Kopčáková
redaktor
mobil:+420 736 193 687
nzr.redakce@centrum.cz

Za normálních okolností by se turistická sezóna v Česku nyní rozjížděla na plné obrátky. V době koronavirové však musí mít „íčka“ zavřeno. 
Oním mužem je Bohuslav Nahodil, zakladatel vůbec první Turistické informační kanceláře ve Žďáře nad Sázavou. Ale to bylo už před čtvrtstoletím. 
Nyní využívá nucené „odstávky“ k modernizacím. Doposud působil v  budově Staré radnice na náměstí a renesančně klenutému prostoru ladila i jeho vášeň pro starožitnosti. Ty ostatně dávaly městskému „íčku“ půvab nostalgie. Lidé se sem rádi vraceli. Pro přátelské prostředí, ale i pro pohled na stařičké gramofony s troubou či kvůli kráse empírových lustrů…

Nyní vybrané kousky čekají zabalené v krabicích a nadšenec ve svém novém působišti buduje celé království turistiky znovu. Nachází se v jedné z nejstarších žďárských ulic - Veselské. 
„Konečně tu bude dost místa i na mé muzeum budíků,“ směje se. Budíky sbírá Nahodil přes dvacet let a těší se z celkem 716 sběratelsky překrásných kousků. 
„Jsou na světě jen tři budíky podobné tomu, co ukazuji na fotce. Ten můj je ale nejlepší,“ neskrývá hrdost. Při vzpomínce na úplně první budík se zasměje. „Daroval mi jej kdysi turistický kolega Stanislav Jahorný. A probudil tak moji nečekanou vášeň,“ dodává. 
Nyní Bohuslav Nahodil pro svoji sbírku buduje uzamykatelné police, kde již budou všechny tyto mechanicky dokonalé kousky vystaveny k obdivu cestovatelů. Sbírku zatím z bezpečnostních důvodů běžně neprezentoval. 
Nejvzdálenějšími návštěvníky žďárského „íčka“, kteří ji dosud na Staré radnici mohli spatřit, byli turisté z Austrálie a Nového Zélandu.
V době karantény si Bohuslav Nahodil udělal čas zavzpomínat pro JL na úplné začátky zdejší turistické informační kanceláře. 

Tehdy v porevolučních letech získávalo Československo počáteční zkušenosti s nároky zahraničních turistů. Bohuslav Nahodil v květnu 1990 založil ve Žďáře první soukromou cestovní kancelář. 
„Během příštího roku Žďársko objevili Holanďané a za nimi jen nepatrně zaostávali němečtí turisté, zejména z bývalého východního bloku. Přijížděli ale i turisté z Dánska a Švédska,“ vzpomíná.
Sám, absolvent obchodního institutu v Brně, získal odznak turistického průvodce po celém světě. „Od roku 1984 jsem byl průvodcem Čedoku a turistika se stala mým aktivním koníčkem,“ vysvětluje. 
Před rokem 1994, ještě než byl kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře zapsán do seznamu UNESCO, prý cizince na Žďársko vedla hlavně zvědavost.
„V porevolučních letech bylo jasné, že turisté z východního bloku Německa zdejší terén znali. Pro masivní příliv holandských turistů je snad jen jedno vysvětlení: zvědavost na život v postkomunistické zemi. A také fakt, že všechno tu pro ně bylo velice laciné,“ soudí průvodce. 

Ale nakonec prý byli cizinci vždy ohromeni přírodou, zvlněnými Žďárskými vrchy a pohostinností zdejších lidí. „Proto se sem rádi vraceli, některé rodiny jezdí dodnes,“ říká Nahodil.
A situace, které se dnes už jen zasměje, ale tehdy mu dala zabrat? 
Ta prý nastala, když přijelo více rodin, než čekali. 

„Celé noci jsme pak jezdili od jednoho majitele chat a chalup k druhému a přemlouvali je, ať přeruší svůj víkendový pobyt, uklidí a ubytují turisty z Holandska za nemalý peníz.
Bylo to utrpení, ale i legrace. Nejednu majitelku v noční košili přemlouvat k nemožnému, což se i někdy podařilo,“ vybavuje si.
V roce 1995 Nahodil vyhrál konkurz města na provoz Turistického informačního centra. Tehdy se ještě řada věcí dělala tzv. na koleně a velmi záleželo na osobním přístupu a nadšení pracovníků turistického centra. Kancelář se zaměřovala hlavně na aktivní cestovní ruch.
„Propagační materiály v angličtině prostě nebyly, a tak za přispění turistických nadšenců Stanislava Jahorného a Mikuláše Neugebauera vznikaly působivé letáky s propagací Žďárska, jako centra turistiky pro celou Vysočinu a potažmo pro celé Česko,“ uvádí průvodce.

A právě tyto letáky se ukázaly jako převratný prvek činnosti pro aktivní cestovní ruch. 
„Zkušenosti z našeho TIC postupně získávala další města Vysočiny, např. Jihlava, Třebíč, Havlíčkův Brod a Pelhřimov, později i Velké Meziříčí, Nové Město n. M. a Bystřice n. P.,“ říká Bohuslav Nahodil.  Náročnou zakázkou radnice v 90. letech bylo prezentovat Žďársko na veletrzích cestovního ruchu v Brně a Praze. 
Po čtvrtstoletí práce pro město míní, že největší návštěvnický potenciál Žďáru je v poloze města a krásné přírodě, daleko od rušivé dálnice. „Na všechny strany je tu blízko. Vždyť jsme na hranici Čech a Moravy,“ poukazuje.
Budoucnost zdejší turistiky je podle něho i v zapojení všech obyvatel regionu. „Pokud budeme chránit a udržovat tuto úžasnou krajinu čistou a příjemnou, budou se k nám turisté rádi vracet a u nich doma povypráví o Žďársku svým známým,“ je přesvědčen.
Otázku, jaké místo na Žďársku pokládá za nejkrásnější, prý nemá rád. Již zmiňovaný Stanislav Jahorný jej totiž učil výrazy „nejkrásnější“ a „nejlepší“ nepoužívat. 
„Pro mne je krásná procházka ze Samotína kolem Drátenické skály na Blatiny k Otevřelově chalupě - a rád se odtud kochám pohledem na Podlesí přes krásné údolí. Mnoho turistů při mém opakovaném kochání říkalo: ,Sem se musíme zase někdy vrátit...´,“ dodává se zdravým patriotismem Bohuslav Nahodil.

Diskuze k článku