Projdeme viaduktem a vystoupáme na koleje. Jinak než po nich se na pracoviště, kde fotbaloví dřevorubci právě řádí, dostat nejde. Co když pojede vlak? „Musíte poslouchat koleje. První zvuk a máte osm vteřin na sejití dolů, když vlak jede zpředu, a šest vteřin, když jede zezadu,“ upozorňuje Josef Csaplár.
„Vlaky tady mají na tachometru i kilo,“ doplňuje Tomáš Janů, že mašiny tu sviští klidně i stovkou. Vtom Csaplár, který jde vpředu, velí: „Bacha, vlak! Slyšíte koleje, pojďte dolů!“
Sotva vláček zahouká a prosviští kolem, můžeme pokračovat. Není to hračka. Pily v ruce, batohy s dřevorubeckým nádobíčkem na zádech. Ale oba už jsou trénovaní. Již pár měsíců totiž takhle přirozeně posilují. Nejprve se do toho vrhl trenér, pak se k němu přidal i jeho bývalý svěřenec.
„Měli jsme dobré učitele, s Tomášem jsme viděli tisíce videí, studujeme vyhlášky, nařízení. A když něco nevíme, zavoláme Slávkovi Beranovi. Ale učíme se to furt. Rozhodně si nemyslíme, že už všechno umíme. To vůbec!“ podotýká lesní dělník Csaplár. „Regulérní dřevorubci už ale jsme.“
Kam přesně vlastně kráčíme?
„Do největšího kůrovcového oka v tomhle lese, který má pět hektarů. Všechny napadené stromy půjdou pryč a vysází se tu nový les,“ líčí kouč a dodává: „Víte, co mě překvapilo? Na hektar je norma 4 tisíce sazenic, dřív to bylo dokonce 5 tisíc. Ale až bude tenhle nový les v plné síle, zbude na hektaru jen 400 stromů. Co zbylých 3600 sazenic? Vánoční stromky, něco vám ožere vysoká…“
Jdeme na to.
„Dostali jsme úkol a snažíme se ho splnit. O financích to není,“ předesílá Csaplár. „Děláme sortiment, tu nejjemnější práci. Dřevo přímo v lese nakrájíme podle představ zákazníka. Nařežeme dvojky, což jsou dvoumetrové kusy, trojky, čtyřky, pětky.“
Nemyslete si, je to věda.
„Podíváte se na pokácený strom a musíte zjistit: Je tady hniloba? Nebo není? Je hniloba tvrdá, nebo měkká? Tenhle je bez hniloby, takže je dobrej. Můžete z něj udělat trojku, což je nejcennější. Ale pozor, průměr u trojky zase nesmí být více než 43. Pak fiknete trojku, a zase musíte koukat, jaké je dřevo. A tak pořád dokola,“ vypráví zaníceně trenér a dřevorubec v jedné osobě.
A nyní můžeme něco porazit. Který kůrovcový exponát bude složen k zemi? Volba padá na smrk v sousedství mladých jehličnanů.
„Já bych ho prd tady, ty ho chceš prdnout tamhle,“ rozbíhá tradiční debatu – kam s ním – Csaplár.
„Máš tam větve, tak je to těžší, ne?“ argumentuje Janů.
Hlavní zásada je jednoduchá: poražený strom nesmí zničit okolní stromy ani sebe. Aby nebylo víc škody než užitku. Taky samozřejmě nesmí ohrozit ty, co ho podřezávají.
„Stalo se nám to jednou a byl to šrumec,“ poznamenává Csaplár. „Proto musíte ze všeho nejdřív co nejlépe uklidit okolí stromu. Stokrát se nic nestane, ale postoprvní vás to může dostihnout.“
Startuje řetězovku a dělá zářez. Pak s pomocí klínu nemocný majestát posílají s kolegou přesně tam, kam si předsevzali. „Pozor, nebereme to jako trofeje,“ zdůrazňuje Csaplár. Potom přece jen prozradí zatím největší poražený strom: „Napočítali jsme, že měl 87 letokruhů. A teď nás dole pod náspem čekají duby, které mají 120 i 150 let. Vždycky si říkám: Co bylo před těmi lety?“
