Jak nezpanikařit a pobývat s dětmi venku bezpečně v době karantény? Serveru Lidovky.cz odpovídají odborníci na infekční nemoci, péči o děti i pohyb dětí v přírodě.
„Pobyt venku je nezbytný z hlediska podpory pohybu i doplnění vitaminu D, když svítí slunce. U malých dětí je třeba počítat s tím, že energetický výdej je nějak nastaven a není správné ho náhle přerušit na neustálý pobyt doma,” uvádí dětská lékařka Hana Cabrnochová.
  |
Čím je pro děti pobyt venku nenahraditelný, vysvětluje také Tereza Valkounová z Asociace lesních mateřských škol. „Děti se venku intenzivně pohybují, čímž se jim prokysličuje tělo, a to posiluje imunitu. Zároveň to pomáhá procesu učení, mozek potřebuje hodně kyslíku a zároveň nové neokoukané podněty. Svět venku je vždy něčím nový, lze jej nekonečně zkoumat a testovat. Toho lze uvnitř dosáhnout jen s vynaložením sil dospělých (a když to pro děti neudělají, děti svět uvnitř brzy také přetvoří, ale většinou k jejich nelibosti).”
Rodiče, kteří nevědí jak děti unavit, je často usadí k televizi. A podle Terezy Valkounové to svým způsobem funguje, jenže: „Děti lze unavit i televizí, ale jinak. Mají vyčerpanou pozornost, zato tělo zůstalo nehybné. Prožilo s hrdiny pohádek mnoho emocí, ale pasivně. Pohyb venku spíše občerstvuje - je řada výzkumů, že pohled do přírody, zejména do zeleně, obnovuje pozornost a snižuje stres,” vysvětluje Valkounová.
Ne všechny děti mohou nosit roušky
Jak zacházet s použitými rouškami?Když je člověk zdráv, tak ho rouška do jisté míry chrání, a pokud ji používá třeba jen na cestu na nákup a během té cesty není exponován zjevně nemocným lidem, tak často používá roušku vícekrát a nic se neděje. Nicméně je potřeba si uvědomit, že když je člověk infekcí nakažený, začne vylučovat virus přibližně jeden den před začátkem projevů nemoci - tedy v době, kdy se ještě cítí dobře. Proto se doporučuje pohlížet na roušku jako na potenciálně infikovaný a tedy i infekční předmět, po jejím sejmutí si umýt ruce a nenechat ji válet například na jídelním stole. Je ještě něco, na co si dávat pozor? Zvykli jsme si, že máme kašlat a kýchat nikoli do dlaně, ale do loketního ohbí. To je jistě pravda, ale měli bychom vědět, že když už takto kýchneme, zkontaminujeme si šaty, a na ně pak musíme zase pohlížet jako na infekční materiál. Čili při nejbližší vhodné příležitosti se převléci a šaty dát hned vyprat. - Jiří Beneš z kliniky infekčních nemocí na Bulovce |
Pražská hygienická stanice ještě v březnu přistoupila k opatřením ohledně šíření nového typu koronaviru poměrně radikálně. Povolila sice individuální vycházky do přírody a parků. Zároveň ještě 26. března slovy tiskového mluvčího Zbyňka Roublíka serveru Lidovky.cz vzkázala, že by venku měl v době krizových opatření být zajištěn minimálně dvoumetrový odstup jednotlivých osob, což zcela vyjímá třeba pobyt dětí na pískovištích.
Na nošení roušek v té době hygiena trvala u všech dětí včetně nemluvňat, od čehož za úlevného potlesku odborníků časem upustila.
Přesto se mnoho rodičů zaleklo, a s dětmi, které neudrží roušku na obličeji, raději zůstali doma.
Problém s rouškami měly jak malé děti, které nešlo k jejich nošení přesvědčit ani hrou na superhrdiny nebo rouškou oblečenou na oblíbeném plyšákovi, ale také například děti s poruchou autistického spektra.
Právě pro tyto děti je ale pobyt venku zvlášť nenahraditelný, protože jim není možné vysvětlit, že ven nemůžou a čeká je náhradní program. „Pokud je takové dítě rádo venku a vy mu tu radost odeberete, je pro něj těžké až nemožné pochopit souvislosti, proč se to děje. Je to pro něj často činnost, při které se může uvolnit, vyventilovat nahromaděný stres, fyzicky si zařádit.
Setkáváme se i s tím, že pobyt venku je jedna z mála činností, která dítě opravdu baví, zaujme a vnímá ji jako smysluplnou,” popisuje Lenka Frišová, ředitelka Naděje pro děti úplňku.
Rouška na obličeji může být pro tyto děti nepřekonatelná překážka. „Známe rodiny, které ještě s dětmi nevyšly v době karantény z bytu, protože si dítě na obličeji roušku nenechá a je pro něj obtížné se novou dovednost tak rychle nebo vůbec naučit.
Nebo jsou odkázány na víkendové dny, kdy mohou vyjet z města někam do přírody, kde na ně lidé nekoukají skrz prsty, že jejich dítě, třeba osmileté, nerespektuje nařízení vlády,” doplňuje Frišová.
Cesta z města jako jediná správná?
Jak se ale chovat ve městě, když je příroda daleko? Běhání skupinek dětí venku bez dozoru považují za nezodpovědné všichni oslovení. Je třeba je hlídat, aby si starší děti pokud možno udržely na obličeji roušku a nesahaly zbytečně na kontaminované povrchy.
„I pro čerstvě chodící děti je lepší mít s sebou kočárek tam, kde si nejsme hustotou lidí jistí, abychom eliminovali kontakt s okolím. Kočárek je možné chránit pláštěnkou nebo jinou pomůckou,” doporučuje pediatrička Cabrnochová.
Nošení dezinfekce stále s sebou a omývání dětských rukou by mělo být samozřejmostí, před riziky na dětských hřištích ale podle Cabrnochové pouhá disciplína nechrání.
Vítá tak krok některých radnic hřiště úplně uzavřít. Podle ní je na hřištích přežívání viru delší, než by laik očekával, a zejména plasty jsou v tomto ohledu velice rizikové. „Jako dětští lékaři jsme dali pryč z ordinací hračky, takový předmět může být snadno kontaminován. Nedávno byla publikována data o přežívání viru na různých typech předmětů. Nejdelší doba je právě na plastových površích, a těch je na hřišti dost. Obecně děti často sahají na okolní povrchy, na stěny, sklo, madla a pak si snadno sáhnou na obličej, mnou si oči, olizují předměty,” popisuje Cabrnochová.
Ze života viru
Jiří Beneš z kliniky infekčních nemocí na Bulovce je ale benevoletnější. „Myslím si, že není potřeba se tolik bát. Především si myslím, že by děti - stejně jako dospělí - měly trávit více času venku v přírodě, že čerstvý vzduch dýchacím cestám prospívá. Já bych doporučoval chodit s dětmi na pískoviště kdykoli, když tam není hodně jiných dětí, a hlavně si hlídat, aby se tam současně nevyskytoval jiné děti nebo dospělí s projevy respirační infekce (smrkání, kašlání),” uvádí Jiří Beneš.
Choulostivostí virů a možnostmi jejich přežití venku se totiž zabývá. „Koronaviry podobně jako viry chřipky a četné další viry vyvolávající onemocnění dýchacích cest patří mezí tzv. obalené viry, čili viry, které mají na svém povrchu tenkou membránu tvořenou z tuků a bílkovin. Takovou membránou je obalena i většina buněk našeho těla.
Představte si, že vezmete jednu jedinou buňku z tkáně lidského těla a necháte ji volně v prostředí. Taková buňka velmi rychle uhyne, protože její membrána je choulostivá. Poruší ji ultrafialové sluneční záření (proto na horách viry hynou rychleji než ve městech), vyschnutí, a také různé detergenty, které rozpouštějí tuk (proto se proti virům používají alkoholové dezinfekční roztoky, ale stačí i obyčejné mýdlo, jen působí pomaleji). Tukovou membránu na povrchu viru mohou poškodit i některé kovy, působící jako katalyzátory, například atomy mědi.
Naopak virus může přežívat několik dní v prostředí, kde nesvítí slunce a kde je vhodná konstantní teplota a vlhkost - čili například v posmrkaném kapesníku, který si člověk strčí do kapsy,” vysvětluje Beneš podrobně, co od virů očekávat v různém prostředí.
Blížící se teplejší počasí ale podle něj vir nijak zvlášť neohrozí. „Virus spolehlivě ničí teploty nad 50-60 °C. Takové teploty v našich podmínkách naštěstí nemáme. Zdá se, že virová membrána je nejstabilnější při teplotách mezi 5-20 °C. Proto také většina virových respiračních infekcí přichází na počátku zimy a na jejím konci. Rozhodně ale pro virus není příznivý ani mráz.”
Co ještě máme dělat, abychom se nenakazili?S virem se můžeme setkat při nejrůznějších příležitostech. Můžeme zabránit tomu, abychom byli vystaveni velkým dávkám viru - proto používáme roušky, zabraňujeme shromažďování vice osob na malém prostoru, často větráme a podobně. Význam větrání je často podceňován, proto doporučuji si v duchu říci slogan: Kdo nechce pustit do svého bytu čistý vzduch, bude bydlet doma spolu se svým koronavirem. Nemůžeme ale zabránit tomu, abychom byli vystaveni malému množství viru, který ulpí na různých předmětech nebo který nemocný člověk uvolní do vzduchu při pouhém mluvení. Tohle je ale nebezpečí, které náš imunitní systém dokáže zvládnout. Ve sdělovacích prostředcích najde čtenář spoustu reklam na prostředky, které činnost imunitního systému podporují. Já bych chtěl jenom připomenout, že existují i jiné prostředky, které jsou spolehlivé a které můžeme mít zadarmo: jedním z nich je duševní pohoda nebo aspoň vyrovnanost mysli, druhý je dostatek spánku. Význam obou těchto zdánlivě banálních faktorů byl prokázán vědeckými studiemi. - Jiří Beneš z kliniky infekčních nemocí na Bulovce |
Nikdo vám nezaručí, že před vámi na hřišti nebylo infikované dítě, upozorňuje dále Jiří Beneš. Podle něj ale ve městě stoprocentně dítě před infekcí uchráníte jen tím, že mu zatrhnete pobyt venku a jakýkoli sociální kontakt. Přirovnává to ale k logice matek, které dítěti celoživotně zakážou sportovat, aby se nezranilo. „Považuji za lepší smířit se s představou, že k životu patří riziko. To znamená nevyhledávat riziko, ale na druhé straně být schopen ho přijmout. Když se vrátíme ke koronavirové infekci, je důležité vědět, že právě děti ohrožuje tato infekce velmi málo, rozhodně méně než dospělé osoby,” uzavírá.
Výzva k toleranci
Což nás vede k tomu, že stále platí, že by se děti měly stýkat s prarodiči minimálně, protože ti jsou nejrizikovější skupinou. „U babiček a dědečků bychom měli kontakt co nejvíc eliminovat, pomoci s nákupem a ze vzdálenosti jim ho předat, ale jinak volit telefonickou formu komunikace,“ upozorňuje pediatrička Cabrnochová a doplňuje, jak se chovat po návratu domů z výletu.
„Když přijdeme domů z procházky, tak by dítě mělo projít dezinfekcí ručiček, dobře si je umýt. U vstupu do obydlí v ochranné zóně - třeba na chodbě - odložit bundu, sundat boty, nenechat děti běhat doma v botech. Věci, které přišly do kontaktu s venkem, by měly být odstraněny včas, ne až v bytě.”
Zároveň je na místě výzva k toleranci starších lidí k dětem. Není nutné je brát jako pobíhající riziko nákazy.
„Musíme se také zamyslet nad tím, že dnes máme maminky zavřené doma nejen s malými dětmi, ale i školáky, a že je to obrovsky náročné.
Nejen, že se musí postarat o malé děti, ale i o povinnosti školáků. Musí zařídit starším dětem režim, jako by šly do školy - vstát ráno, obléknout se, učit se, dostat svačinu, teplý oběd.
Rodiny jsou najednou celé dny doma a některé z nich přichází o příjmy, mnoho domácností bojuje s existenčními problémy. Buďme k sobě tolerantní, jsme v nelehké situaci pro všechny,” vysvětluje Cabrnochová.
“Rozumím strachu ohrožených skupin obyvatel, narůstají jejich obavy, jsou ve stresu. Stejné obavy mají rodiče dětí s poruchou autistického spektra, o které by se v případě onemocnění rodičů neuměl nikdo jiný adekvátně postarat. Vědí, že zdejší systém není připraven převzít péči o děti, které mají vysoce individualizované potřeby mnohdy vyžadující velmi náročnou nepřetržitou péči. Proto buďme k sobě ohleduplní a přistupujme k druhým s respektem k jejich stavu. Nedělejme unáhlené závěry a buďme si vzájemně oporou,” vzkazuje Lenka Frišová z Naděje pro děti úplňku.
