Herečka, tanečnice a autorka Jitka Frantová Pelikánová zemřela ve věku 87 let v Římě. Jejím manželem byl politik a publicista Jiří Pelikán. Připomínáme ji rozhovorem, který poskytla Literárním novinám v roce 2014 při příležitosti vysílání filmové podoby jejího představení Moje pražské jaro v Praze na mezinárodní konferenci Itálie a československá svoboda 1968–1989. Rozhovor s ní vedla Dagmar Sedlická.

 

Pražské jaro roku 1968 je zvlášť pro mladou generaci vzdálenou historickou kapitolou. Jak je toto představení vnímáno v Itálii a jak u nás? A co vlastně stálo u nápadu tak staré vzpomínky vynést na světlo světa?

K třicátému výročí Pražského jara Jiří Pelikán, tehdy již těžce nemocný, připomínal tuto důležitou část českých dějin na konferencích po celé Evropě. Když jsem mu řekla, že se musí šetřit, tak mně odpověděl: „Až potom, teď nemám čas, protože za 10 let už si na naše boje nikdo nevzpomene.“ Když se pak přiblížilo čtyřicáté výročí a já jsem byla už sama, pokládala jsem to za svoji morální povinnost. Úspěch byl tak velký, že jsem tomu ani nemohla uvěřit. Italské publikum v Římě, v prestižním Piccolo Teatro v Miláně, v Terstu na italských festivalech, ale také v divadle v Praze a Brně bylo doslova dojaté. Dostalo se mi i oficiálního ocenění ze strany italského prezidenta Giorgia Napolitana, který zaštítil moje představeni s L’Alto Patronato, je to prestižní patronát, což se stalo na divadelní představení vůbec poprvé. Byl přítomen na premiéře a následně mě vyznamenal vysokým řádem „Commendatore“ za zásluhy. Po tom všem, zájmu, dojetí i úspěchu jsem si teprve uvědomila důležitost toho představení zvlášť pro mladé publikum, pro které mnohé bylo objevné.

 

Jak byste tu důležitost popsala? Myslím nejen vzhledem k představení, ale i k samotným událostem Pražského jara – z dnešního úhlu pohledu?

Mottem představení je citát ze Senecy: „Dokud bude existovat lidstvo, bude také chybovat.“ Důležité je vyvodit z chyb důsledky. Pelikán chtěl, aby se hlavně mladí poučili z chyb, kterých se v dobré vůli a víře dopustila minulá generace. 

Ptáte se na smysl událostí Pražského jara? Pro Itálii a západní společnost vůbec má pražské jaro a jeho následky neobyčejný význam, protože znamenalo v celosvětovém měřítku začátek rozkladu mezinárodního, do té doby jednolitého komunistického hnutí. Pád Berlínské zdi a sametová revoluce, které se připomínají daleko častěji, byly logickým důsledkem Pražského jara.

 

Jak 21. srpen 1968 postihl váš osobní život?

Především mě coby manželku Pelikána vyhodili z divadla Rokoko, odvážný ředitel karlínského divadla, kde jsem právě hostovala, mně sice nabídl novou smlouvu, ale brzy jsem měla zakázanou veškerou uměleckou činnost.

 

Jiří Pelikán se ještě oficiálně a na krátký čas stal v Římě kulturním atašé. Jak v té době vypadal váš život?

Brežněv chtěl tehdy doslova Pelikánovu hlavu. Pokládal československou televizi za centrum kontrarevoluce. Proto byl Pelikán donucen odevzdat klíče od televize, byl vyloučen ze strany, zbaven poslaneckého mandátu a později i státního občanství. Bylo rozhodnuto odstranit ho do ciziny, aby nepřekážel v normalizaci. A tak byl jmenován prvním radou československého velvyslanectví v Římě zodpovědným za tisk a kulturu. Byl to děsivý skok nazpět. Atmosféra a myšlení tam byly jako v padesátých letech, což byl pro Pelikána zvláště po Pražském jaru velký šok. Funkcionáři ambasády museli bydlet pohromadě a vrátný pečlivě zapisoval každý pohyb a každou návštěvu. Všichni byli pod stálou kontrolou. Asi tak, jako byly v Sovětském svazu v hotelích „děžurné“. Nakonec se mi podařilo najít byt mimo tento objekt, který jsme si museli ale platit sami. Po deseti měsících, přesně 21. srpna 1969, byl Jiří odvolán a měli jsme se okamžitě vrátit do Prahy. Vzhledem k tomu, že Jiří mluvil šesti jazyky a měl velmi hluboké mezinárodní kontakty z doby, kdy byl prezidentem Mezinárodního svazu studentstva, po poradě s profesorem Šikem a Zdeňkem Hejzlarem a dalšími přáteli, bylo rozhodnuto, že v cizině může být užitečnější než doma. Nebyly to snadné roky. Ztratili jsme všechno. Zůstali jsme bez práce, bez peněz, bez dokumentů, bez znalosti jazyka a neustále pronásledovaní českou tajnou policií.

 

Jak v zahraničí vypadaly vaše nové divadelní začátky? Kdy a jak jste zvládla italštinu?

V Itálii jsem nikoho neznala a nikdo neznal herečku Frantovou. Italsky jsem neuměla ani slovo. Přesto jsem na začátku měla štěstí. Díky znalosti němčiny jsem hrála v Německu, když jsem ještě žila v Praze. Měla jsem za sebou několik televizí, desítky programů v rádiu. Ale pak jsem na vlastní kůži poznala, že v exilu je najednou všechno jinak. Neměla jsem už záda kryta vykonanou prací, nebyla jsem host, jemuž se s úsměvem vše promine, včetně akcentu. Nic mi nedarovali.

 

Jak se dá naučit hrát ve čtyřech jazycích?

V podstatě to je jednoduché. Je nutno jazyk studovat, učit se, učit se, učit. Ale na hraní to nestačí. To je jen technický základ. Aby člověk v té oné řeči mohl hrát, musí v té řeči myslet a cítit, a to se nedá naučit. Je to téměř nemožné. Prostě mě hodili do vody a řekli plav, tak jsem plavala. Dodnes, když dostanu novou roli, tak musím začít studovat o měsíc dříve než ostatní, abych se v řeči dostala na jejich úroveň. Naštěstí ráda studuji, baví mě to a když to pak zvládnu, tak jsem šťastná. Jednou mě jedna významná česká herečka řekla: Ty se máš, ty umíš jazyky… jenže člověk se je musí naučit a za tím jsou stovky hodin práce. A taky to stojí peníze, a ty pro nás byly v té době velký problém. A pak je nutno obstát ve světové konkurenci mezi herci, kteří hrají ve své mateřštině.

 

Jak fungovala italská pomoc české emigraci?

To bylo složité. Vše vysvětluje podrobně Pelikán ve své poslední knize z roku 1999 Io, esule indigesto (Já nestravitelný exulant). Ve stručnosti: Pelikán na začátku doufal v politickou pomoc italských komunistů, protože na začátku odsoudili sovětskou invazi. Ale Rusové si na ně došlápli a oni ze dne na den otočili a postavili proti disidentům zeď. Dopisy odeslané Berlinguerovi, Occhettovi a dalším funkcionářům zůstaly bez odpovědi. Dokonce v září 1970 vysoký komunistický funkcionář Cossutta při oficiální návštěvě v Praze prohlásil, jak stojí v zápisech z této návštěvy, že: „Komunistická strana italská se rozešla s českými disidenty v exilu, že odsuzuje jejich stanovisko a že se nezúčastní žádného veřejného setkání ať už v rozhlase nebo televizi, kde by byli disidenti přítomni.“ O tom jsme věděli.

Jedinou opravdovou politickou podporu našel Jiří v socialistické straně Bettina Craxiho, který díky finanční pomoci umožnil vydávání časopisu Listy, jenž byl tajně dopravován a rozšiřován v Československu. To se nemohlo líbit ani v Praze, ani v Moskvě, a tak udělali vše, aby ho zničili – známými metodami. Falšováním dokumentů, anonymními dopisy, dopisy s fotografiemi představujícími mrtvoly a nakonec, když psychologický nátlak neměl žádný efekt, poslali poštou balík s výbušninou do našeho bytu v Římě. Tento „dárek“ měl Pelikána definitivně zlikvidovat. Následně, díky své inteligenci a osobní a politické odvaze se rozhodl Craxi kandidovat Pelikána do prvních voleb do Evropského parlamentu. Pokládal za důležité, aby se dostal do Evropského parlamentu politik, který by reprezentoval utlačované země Ale to bylo až v roce 1979. Těch prvních deset let bylo skutečně velmi těžkých, a to pro oba.

 

Když se díváte zpět – jak moc vlastně politika ovlivňovala „harmonii vašeho života“?

Na začátku našeho vztahu mi Pelikán řekl: Ty se mi nepleť do politiky a já se ti nebudu plést do divadla. Když vám ale domů začnou chodit balíčky s bombou, tak se to prostě začne jedno s druhým hodně proplétat. Život mě naučil zacházet s politikou tak, aby mi nebránila uskutečňovat vlastní sny.


Share on Myspace