Foto ŠJů, Wikimedia Commons
Česká metropole právě teď intenzivně řeší budoucnost klíčových rozvojových území ve svém širším centru, jako jsou bývalé brownfieldy Bubny-Zátory, oblast Rohanského ostrova, Masarykovo nádraží nebo Nákladové nádraží Žižkov. Pro magistrát a Institut plánování a rozvoje (IPR) to představuje unikátní příležitost, aby naplno projevily odpovědnost za důsledky rozhodování o nově vznikajících čtvrtích. Jako garanti veřejného zájmu v metropoli by magistrát a IPR měly reagovat na klíčové aspekty bytové krize a ekologické nouze a uvědomovat si, že město není investičním produktem, ale prostorem pro život, ve kterém se utvářejí příběhy všech jeho obyvatel napříč generacemi a sociálními skupinami. Tato role ovšem často zůstává upozaděna při neustále se opakujících diskusích o fyzické struktuře městské krajiny, které definují ekonomistické premisy a pohled na výstavbu jako na lék na veškeré problémy hlavního města.
Otázka, jakým městem chce Praha vlastně být, se dnes mimo oblasti výstavby, která by reflektovala klimatickou krizi a zajištění dostupného bydlení, odehrává i na poli památkové ochrany a udržitelného turismu. Organizace na ochranu světového dědictví UNESCO varuje před současným pražským trendem předimenzované výstavby. Spor při řešení budoucnosti rozvoje města ovšem často tkví mezi zachováním statutu quo a prosazováním stavby dalších nadměrných soukromých projektů. Nová městská výstavba by ale měla být vnímána širší optikou než jen na základě ekonomických nebo technokratických kritérií. Otázka rozvoje města je daleko hlubší – spočívá v pochopení architektury jako krystalizace společenských hodnot, čímž do značné míry odráží společenské klima i kulturu demokracie. Klíčová otázka potom zní: jaký pokrok ve městě vlastně chceme?
Definice pokroku
Zpráva reaktivní monitorovací mise UNESCO a Mezinárodní rady pro památky a sídla ICOMOS, jejichž komisaři navštívili českou metropoli loni v březnu, se obává tlaku soukromých developerů a vlivu, který soukromý sektor může mít na památkovou ochranu. Základním problémem je podle organizace požadavek investorů na co největší podlahovou plochu budov, což definuje i ústřední hodnoty současného rozvoje města. Podle zprávy „nelze říci, že jednotlivé budovy vážně poškozují památku jako celek, ale kumulativní dopad na integritu je závažný“. Problém se podle komisařů týká zejména rozvojové oblasti na Novém Městě, ale i výškových budov v nárazníkové zóně, především na Pankrácké pláni.
Ve veřejné debatě vítězí argument, že nedostupnost bydlení je způsobena nedostatkem výstavby. Tím je legitimizován a akcelerován proces výstavby – primárně ovšem luxusních bytů nebo nebytové komerční výstavby. V Praze přitom není nouze o luxusní bydlení, ale právě o to dostupné.
Vydání zprávy monitorovací mise rozvířilo diskuse o možnosti vyškrtnutí Prahy ze seznamu světového kulturního dědictví. Historicky byly ze seznamu zcela vyřazeny jenom dvě lokality (útočiště přímorožce arabského v Ománu a drážďanské údolí Labe). Podnět k takovým debatám přitom ale nepřichází ani tak od UNESCO, ale naopak od klíčových představitelů Prahy. Ředitel kanceláře Metropolitního plánu architekt Roman Koucký se už před časem k problému vyjádřil v tom duchu, že vyškrtnutí z UNESCO by mohlo Praze jenom prospět, protože by se díky tomu stala turistickým lákadlem. Dodává, že turisté by se do Prahy, podobně jako do Drážďan, jezdili dívat hlavně na to, proč metropole o členství na seznamu přišla. Architektům by to podle Kouckého tím pádem konečně pomohlo k rozvoji nové výstavby.
Argument lákání nových turistů zní ovšem bizarně v kontextu současného vývoje Prahy, kdy o turistický ruch nejen není nouze, ale dokonce se stále více mluví o jeho negativním vlivu ať už na funkční využití centra a postupný odchod starousedlíků, nebo na růst cen bydlení. Management města by měl vnímat současné limity městského terénu jako celku a nezůstávat neustále pouze v mantinelech konkurenceschopnosti Prahy a u modelů ekonomického výnosu. Možnosti imaginace v oboru architektury, který z velké části dominuje rozvojovým otázkám Prahy, se z hlediska vize města budoucnosti bohužel stále omezují na okamžitost a rychlost. K uskutečnění pozitivního modelu města musí ale mít lidé také kde bydlet a musí vnímat ochranu památek jako zodpovědnost k celosvětovému dědictví. Koncepčně se tedy pohybujeme mezi dvěma definicemi pokroku: první je orientovaná na okamžitý krátkodobý výtěžek (většinou pro úzkou část společnosti), kdežto druhá popisuje dlouhodobý proces napříč generacemi. Druhou definici podrobně zachycuje mimo jiné i nový Management plán ochrany světového dědictví Historického centra Prahy, který letos přijal magistrát.
S názorem opovrhujícím památkovou ochranou se nicméně před časem prezentoval i IPR. Na zasedání gremiální rady, jež reagovala na vydání zprávy UNESCO, se Institut pasoval do role obránce soukromých developerských projektů, který odmítá kritiku, místo aby jako nezávislý orgán a dobrovolný partner celosvětové organizace pro ochranu kulturního dědictví report památkářů probral otevřeně a kriticky. Tím spíše, že zpráva představuje podrobnou nezávislou analýzu aktuální situace z hlediska kulturního dědictví metropole a obsahuje i konkrétní doporučení. Zpráva však byla bagatelizována a její legitimita zpochybněna. Zpráva UNESCO přitom při vší kritičnosti zachovává konstruktivní přístup a s Prahou komunikuje jako s partnerem, který ovšem musí dodržovat elementární principy ochrany jedinečných historických hodnot centra města. Projekty, jako jsou přestavba Masarykova nádraží nebo nová výstavba na Pankráci, patří k těm, které z hlediska památkové ochrany představují největší riziko. Na Pankráci (konkrétně na projektu věží Rezidence Park Kavčí hory) komisařům vadí hlavně to, že se dále rozšiřuje stávající oblast budov tzv. pentagonu, neboli ústřední oblasti s výškovými budovami.
Už výstavbou stopětimetrové věže V-Tower přitom Praha zcela ignorovala doporučení organizace k zachování sedmdesátimetrového výškového limitu pro Pankráckou pláň. V-Tower i Rezidence Park Kavčí Hory přitom představují typický příklad výstavby, která pro běžné Pražany nemá praktický užitný význam, protože je zaměřena pouze na movitou klientelu, a tedy na čistě komerční aspekt bytové výstavby. V budově V-Tower si byty koupili čeští miliardáři včetně Jaromíra Jágra nebo lobbisty Romana Janouška a stát se jejich sousedem vyjde na desítky milionů. Možná právě zde by se mohl IPR chopit příležitosti a otevřít diskusi nad tím, kde jsou hranice a cena narušování památkově chráněného pražského horizontu. Zda jsou pro nás luxusní apartmány hodnotou, pro kterou stojí za to narušovat historickou integritu města, anebo ne. Ve světě naivní fantasie by IPR takovou úlohu hrát měl – podílel by se na vzdělávání o architektuře jako o věci veřejné a politické.
Role Institutu plánování a rozvoje
IPR je odborné pracoviště financované městem, kterému by mělo pomáhat ve vytváření rozvojových dokumentů a strategií, což Institutu dává možnosti a charakter nezávislé instituce. V této roli by měl hájit veřejný zájem a být mediátorem mezi městem a obyvateli. Městu má radit a navigovat jej na základě technické, kulturní, ekologické či sociální odbornosti, která pokrývá veškeré aspekty urbánní tkaniny. Má také slyšet hlas obyvatel a pokoušet se odpovídat, vzdělávat, moderovat diskusi a navrhovat řešení, včetně řešení aktuálních problémů, jako jsou bytová krize nebo klimatická nouze. Ty pak má předávat magistrátu k posouzení a politické realizaci. Podmínkou je ale odbornost. Díky ní může chránit důležité aspekty města, o nichž má hlubokou znalost, na kterou jiné skupiny veřejnosti nemají specifické vzdělání ani čas. Příkladem takové instituce může být například Pavillon de l’Arsenal v Paříži. Má charakter galerie a zároveň výzkumného pracoviště se zaměřením na aktuální či historické městské otázky, které řeší z kritického analytického pohledu. Pracuje s různými organizacemi i s architektonickými kancelářemi a k jím realizovaným výstavám patří například i rozsáhlé mapování dostupného bydlení v Paříži v posledních sto letech.
Za účelem popularizace tématu bylo v budově IPR zřízeno Centrum architektury a městského plánování (CAMP). Většina zde realizovaných výstav (které často souvisely například s prezentací přestavby pražských rozvojových území) ovšem nebyla propagována způsobem nezávislým, ale zcela reklamním. Chybí v nich kritický pohled na problematické projekty a schopnost vedení skutečné diskuse nad konkrétními tématy bez toho, aby Institut bránil soukromé projekty a rozmělňoval kritiku i diskusi samotnou. V diskusi navíc zcela schází prostor pro ty, na které současné negativní proměny města i společnosti dopadají nejvíce, jako jsou ohrožení nájemníci i starousedlíci, senioři, matky samoživitelky, lidé bez domova i další ohrožené skupiny, včetně celých komunit, kterým gentrifikace proměňuje místo pro život. Zdá se, jako by výstavy a komentované prohlídky IPR organizoval nikoli za účelem konstruktivní kritiky a věcné diskuse, ale spíše kvůli tomu, aby specifické záměry co nejsnadněji prošly, a to pokud možno bez jakékoli oponentury.
IPR je instituce která má štěstí, že může stát na pečlivé práci nadaných a talentovaných architektů, ale management Institutu už dávno neplní svoji roli nezávislého odborného orgánu ani mediátora mezi městem a obyvateli. Stává se naopak reklamní výlohou developerských projektů. V dnešní době, třicet let od sametové revoluce, bychom přeci jen očekávali určitou schopnost vyjednat si pozici, ze které bude Institut schopen hájit veřejný zájem obyvatel vůči zájmům soukromého sektoru. Je logické, že brání projekty, jako jsou přestavba Rohanského ostrova společností Sekyra Group nebo územní studie na revitalizaci Bubnů, protože sám zadal jejich realizaci. Problém je ovšem v naprosté neakceptaci kritických názorů, které jsou často zesměšňovány a smeteny ze stolu. To, že IPR přijímá fakt, že město nemá skoro žádné požadavky na soukromé investory (a to ani v souvislosti s širšími a v dnešní době zásadními tématy, jako jsou bytová krize, ekologie nebo památková ochrana), ovšem neznamená, že s tím má souhlasit veřejnost, včetně občanských spolků nebo odborných institucí, a nepožadovat, aby IPR tyto důležité veřejné zájmy hájil.
Ztráta práva na město
Situace, ve které se Praha ohledně územního rozvoje a urbanismu nachází, jsou ve velké míře výsledkem historie města a jeho politiky. Problémy metropole jsou pro řadu jejích radních zděděnými dopady privatizace. Město nevlastní klíč k městu, protože z velké částí reálně nevlastní samotné město, a vzhledem k privilegované pozici vlastnického práva v postsocialistickém Česku má radnice jen velmi limitovanou možnost k určování požadavků. Tím však ztrácíme i právo na město, jak jej definovali filosof Henri Lefebvre a jeho následovníci, tedy právo k tomu městský prostor přetvářet a utvářet skrze vlastní kreativitu – nezávisle na silách trhu a kapitálu.
Stav současné výstavby a povahu rozvoje ilustrovala výstava Prague Next v rámci Prague Architecture Week v Mánesu na podzim loňského roku. Prezentovala především nové developerské projekty, z nichž velkou většinu tvoří luxusní nebo investiční byty, případně administrativní budovy. Výstavu zaštítil náměstek primátora pro územní rozvoj Petr Hlaváček. Nabízí se otázka, zda výstavu primárně soukromého developmentu má zaštiťovat právě on, přestože město v těchto případech evidentně nemělo větší vyjednávací prostor.
Mnohé projekty neřeší otázku dostupnosti bydlení ani ekologické aspekty výstavby. Pokud se podíváme na často omílaný faktor urbanistické fyzické struktury, řada z projektů neplní městskou funkci živého parteru a nerespektuje udržitelné koeficienty zeleně. Pokud jde o vytvoření pracovních míst, můžeme spekulovat o přínosu nových sídel velkých korporátů pro lokální život. O potřebnosti nových administrativních budov navíc nebyly provedeny žádné studie. Zisk společnosti je v poměru se ziskem soukromým v mnoha případech zcela upozaděn. V tomto kontextu je třeba si klást také klíčovou otázku, kolik do související infrastruktury dává město a kolik developer, a jaké jsou pak zisky na obou stranách?
Ve veřejné debatě vítězí argument, že nedostupnost bydlení je způsobena nedostatkem výstavby. Tím je legitimizován a akcelerován proces výstavby – primárně ovšem luxusních bytů nebo nebytové komerční výstavby. V Praze přitom není nouze o luxusní bydlení, ale právě o to dostupné. Nemluví se o rostoucích maržích developerů nebo růstu podílu investičních bytů v nových projektech (Ekospol uvádí až 40 procent). Bytovou krizi tedy není možné řešit výstavbou investičních budov založených na tržní spekulaci, ale aktivním budováním politiky dostupného bydlení, regulováním nájemného, kvalitním systémem plánování na bázi územních a regulačních plánů a vyjednáváním s developery nebo také mediací zájmů a účelem zajištění dostupného a kvalitního města pro jeho obyvatele.
Pozitivní je, že vidíme náznaky změny – chystá se výstavba městských bytů, založena byla kancelář městského koordinátora, první desítky sociálních bytů jsou uvolňovány nejzranitelnějším skupinám. Do centra diskuse se dostalo i řešení Airbnb, jehož zásadní vliv na segment bydlení ve velkém ukázala koronavirová krize. Krizi bydlení to ovšem nevyřeší, pokud se tyto konkrétní pozitivní kroky nestanou součástí komplexního strategického rámce, v jehož jádru bude sebevědomější město s většími požadavky na soukromé developery a velké vlastníky, třeba v případě přestavby brownfieldů a v rozvojových územích. Příklady kvalitních transformací známe z řady měst našich sousedů, ať už je to Vídeň, Berlín nebo Mnichov, proslulý svým modelem místních plánů výstavby se silnou úlohou města. Pro inspiraci tedy nemusíme chodit daleko.
Schizofrenní budoucnost
Ačkoli se může zdát, že se poměry v Praze začínají ubírat lepším směrem a věci se pomalu, ale jistě mění, situace je oproti minulosti dosti dramatická. Metropole čelí novým tlakům, kterým je nyní pod rouškou odborného vedení, rekultivace a zlepšování kvality života uvolňována cesta. Problematické projekty se budou stavět ještě více, budou větší, budou méně dostupné pro uživatele města a budou spíše monofunkční – alespoň tak se to zdá z aktuálních výstav nového developmentu. Příkladem může být právě Rohanský ostrov nebo Dock v Libni, kde se rozsáhlá část nové výstavby vytvářela zcela bez ohledu na veřejný zájem. Samostatnou kapitolou je případ Masarykova nádraží, kde bude zřejmě každým dnem povolena výstavba prvního obřího monofunkčního bloku Central Business District s čistě komerčním využitím.
Ztvrzením neuspokojivé situace a opomíjení ohledu na klíčové otázky ekologie, památkové ochrany a dostupnosti bydlení bude aktuální rekodifikace stavebního práva. Ta neutěšené trendy a principy dovádí do písemné podoby, kterou si po dohodě s ministerstvem pro místní rozvoj prostřednictvím Hospodářské komory de facto napsali sami developeři. Tak zásadní vliv soukromého sektoru na státní legislativu je skandálním precedentem, který už tak neoliberalismem pošramocenou demokracii degraduje na neutěšený pomníček původních demokratických hodnot. Významný zásah čeká i další aspekty povolování a plánování výstavby za účelem vše co nejvíce urychlit, bez ohledu na důsledky.
Konfrontační otázka na závěr zní: nemělo by územní plánování ve shodě s veřejným zájmem určovat povahu a umístění soukromých projektů, a nikoli naopak? Soukromé zájmy v městských prostorech budou zřejmě existovat vždy, řešení tedy leží pravděpodobně někde uprostřed. Rozhodně ale ne v současné situaci, kdy procesy územního plánování připomínají spíše zákony džungle, kde (ekonomicky) silnější vyhrává a potřeby nebo přání ostatních obyvatel města zůstávají stranou.
Václav Orcígr je urbánní sociolog, pracuje ve společnosti Arnika.
Lynda Zein je architektka.