Stopy v písku / Sochařský a řezbářský rod Suchardů z Nové Paky

Když vstoupíte do Suchardova domu v Nové Pace „ještě dnes to tam voní sádrou, klihem a lípou. A když ne právě lípou, tak tedy nějakým jiným vzácným českým dřevem, neboť těm, kteří se sem přes půl století slétávali (i jejich synům a vnukům) – je dřevo nad mramor“, to napsal takřka před půl stoletím Adolf Branald.

Suchardovská tradice je v českém, ba i světovém výtvarném umění asi těžko opakovatelná. Vždyť zakladatel umělecké tradice rodu Jan Sucharda nejstarší se narodil ve Staré Pace (1740– před rokem 1826), na něj navázal Jan Sucharda starší (1772–1820). Už jako mladý obdivoval řezbáře při práci v klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Nové Pace. Byl vrcholně šťastný, když ho přijali do klášterní huti, kde se naučil řezbářskému a malířskému řemeslu. V roce 1789 si založil ve Staré Pace vlastní dílnu, ale ve světnici si pro jistotu nechal tkalcovský stav. Zakázek měl však dost nejen v Pace, ale i širokém okolí. Jan Sucharda mladší (1798–1861) už tkalcovský stav rozštípal a věnoval se pouze umění. Jeho řezby a plastiky jsou rozsety po širokém okolí. Dodnes můžeme obdivovat sochu Amphitrité na kašně v Jičíně, pomníky a náhrobky. Je také autorem maleb střeleckých terčů a vytvořil půvabný návrh grafiky „Požár klášterního chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Nové Pace". Měl osm dětí, z nichž většina zemřela v mládí na tuberkulózu.

Výtvarnému umění se věnovala Kristýna Suchardová (1833–1865), která byla omylem přes noc zamčena ve vídeňském Belvederu, kde kopírovala obrazy, a následkem nervové choroby zemřela. Sochařem se v Drážďanech stal její bratr Karel Sucharda (1840–1864). Jejich smrtí prakticky vymřela jedna suchardovská větev.

V umělecké tradici rodu pokračoval o patnáct let mladší Janův bratr, Antonín Sucharda starší ( 1812–1886), ale to už působili Suchardové v Nové Pace pro klášter. Staropacký loutkoherec Majzner seznámil Antonína s Václavem Klimentem Klicperou, kterýnavštívil Suchardy v Pace, a řekl, jaká škoda, že nedělají loutky podobné sochám. V sedmnácti letech se Antonín Sucharda starší setkal s Klicperou v Hradci Králové a ukázal mu náčrty loutek, které Klicpera pochválil. Tady někde je počátek doby, kdy Suchardové začali dělat loutky i betlémové figurky. V roce 1848 zhotovil Sucharda odznaky pro Národní gardu. Vyřezal na sta loutek - „ klacků“, které byly až 1 m vysoké a vážily až 6 kg. Kupovali je od něj Kellnerové, Třískové, Finkové, Majznerové a další. Majzner sám prý říkal: „Takovej charakter loutce nedá nikdo, leda packej Sucharda.“

Antonín Sucharda starší byl řezbářem, kreslířem a malířem. Včas rozpoznal talent svého syna Antonína a po vyučení ho poslal na studia do Prahy. Antonín Sucharda mladší (1843–1911) sochařskou a řezbářskou dílnu svého otce skutečně pozvedl. Během pražského pobytu zhotovil podle Mánesova návrhu plastiku sokola na žerď sokolského praporu. K sokolskému hnutí měl vřelý vztah a po návratu do Nové Paky zde byl v letech 1870–1876 náčelníkem a jako starosta Sokola působil v letech 1881–1897. Byl otcem slavného sochaře Stanislava Suchardy. Opět včas rozpoznal jeho talent a vyzval ho ke společné studijní cestě do Itálie. Tam je okouzlila renesance natolik, že si po návratu do Nové Paky postavili dům a dílnu v novorenesančním slohu.

Antonín Sucharda mladší byl spoluzakladatelem spolku Mánes. V Nové Pace uspořádal první přednášku o spiritismu, kde přednášel pozdější vůdce spiritistů Karel Sezemský. Sucharda dokázal do své dílny vybrat zdatné dělníky. Mezi jeho nejlepší řezbáře patřil Jan Mádle (l848–1920), který mimo jiné vytvořil množství krásných loutek a betlémů.

Bratrem Antonína Suchardy mladšího byl řezbář a sochař Jaroslav Sucharda (1851–1897). Příliš o něm nevíme, vydal se za prací do Německa, kde prý vytvořil mnoho zajímavých věcí, zemřel v Erfurtu.

Synem Antonína Suchardy mladšího byl akademický sochař Stanislav Sucharda (1866–1916). Stanislav se nejdříve, jak bylo zvykem, vyučil u svého otce. Potom studoval v Pardubicích a po kratším pobytu na vídeňské akademii studoval figurální sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze u J. V. Myslbeka. Již v roce 1892 získal ve Vídni Reichlovu cenu za lunetu „Ukolébavka“. Vytvořil řadu nádherných plaket a medailií, které vycházely z pohádkových a poetických motivů. V podobném duchu vytvořil dekorativní práce pro pražskou spořitelnu, Zemskou banku, Wilsonovo nádraží, Novou radnici, Národní dům v Prostějově, muzeum v Hradci Králové a na dalších místech. Jeho vrcholným dílem je však pomník Palackého v Praze, za jehož návrh obdržel I. cenu v roce 1898. Na pomníku pracoval až do roku 1912. Stanislav Sucharda byl dlouholetým starostou spolku Mánes. V roce 1915 byl jmenován profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze. 

Mladší sestrou Stanislava Suchardy byla akademická malířka Anna Boudová – Suchardová (1870–1940). V letech 1889–1893 studovala Uměleckoprůmyslovou školu v Praze u profesora J. Schikandera. Věnovala se malbě a kresbě zátiší s květinami a vytvářela návrhy dekorativních výplní, ilustrovala, pracovala s keramikou, malovala dekorativní festóny ve dvoraně Wilsonova nádraží. V roce 1896 byl v Nové Pace dostavěn Suchardův dům právě kvůli její svatbě s profesorem Aloisem Boudou. Svědky na svatbě byli Mikoláš Aleš a Stanislav Sucharda.

Synem Anny Boudové byl slavný grafik a ilustrátor Cyril Bouda ( 1901–1984 ). Spolu se svým bratrem Jaroslavem (který v mládí nešťastně zahynul) projevoval od dětství veliké výtvarné nadání. V roce 1923 absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze a poté, v roce 1926, grafickou školu Akademie umění jako žák profesora Maxe Švabinského. V roce 1929 se stal asistentem na grafické speciálce prof. Šimona na Akademii výtvarného umění v Praze. Ačkoliv působil většinou jako grafik a ilustrátor, věnoval určitá období svého života malbě, ale navrhoval i mozaiky, známky, vitráže a goblény. Za svůj život vyzdobil asi 700 knih a  vytvořil na 1600 grafických listů. Jeho synem je grafik a ilustrátor Jiří Bouda (1934). Zabývá se volnou a užitou grafikou, vytvořil řadu ilustrací populárně naučného charakteru s dopravní tematikou.

Synem Antonína Suchardy mladšího a bratrem Stanislava Suchardy a Anny  Boudové byl akademický sochař Vojtěch Sucharda (1884–1968). Nejdříve se vyučil u svého otce. V letech 1899–1902 studoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. V letech 1905–1912  spolupracoval se svým o sedmnáct let starším bratrem, mimo jiné i na pomníku Palackého v Praze. V letech 1907–1934 navrhl a uskutečnil 250 hlavic pilířů Svatovítského chrámu v Praze. V roce 1919 založil loutkovou scénu „Říše loutek“, pro kterou vyřezal 350 loutek a vypravil 137 her. Věnoval se i restaurování plastik (například v letech 1938–1940 restauroval pražskou Loretu). V letech 1945–1947 vytvořil návrh na vnější výzdobu ke konci války poškozeného Staroměstského orloje. Pro orloj vyřezal nové plastiky apoštolů. Vojta Sucharda se ve své tvorbě lišil od noblesního díla svého bratra Stanislava a nejvíce navázal na lidové řezbářské tradice Podkrkonoší a sochařskou a řezbářskou dílnu svých předků.

Dcerou Vojtěcha Suchardy byla malířka a grafička Anna Podzemná-Suchardová  (1909–1996). V letech 1925–1932 studovala na UMPRUM v Praze, na Academii Julien v Paříži   (1933) a u prof. Maxe Švabinského na Akademii výtvarných umění v Praze (1933–1936). Byla členkou SVU Mánes a tvůrčí skupiny Index. Věnovala se malbě, kresbě, grafice, keramice, textilu, plakátové, známkové tvorbě (více než 35 let soustavné práce v tomto oboru) a realizacím v architektuře. Její dcerou je malířka, grafička a restaurátorka Radana Hamsíková (1941).

Tolik tedy jen stručně a faktograficky o některých členech uměleckého rodu Suchardů. Je zajímavé a krásné sledovat, jak starší generace vycházely z místních lidových řezbářských tradic a jejich potomci dosáhli věhlasu především díky tvorbě Stanislava Suchardy, jehož spolupráce s architektem Janem Kotěrou nás nadchne i na budově muzea v Hradci Králové.