Hned za vrátky na trávník je postavený stolek s dezinfekcí a každý z první skupinky osmi hráčů se u ní povinně zastaví. Za nimi jdou brankáři. „Aleši, mýdlo!“ volal masér Kamil Skopal na Mandouse. „Ale já mám přeci rukavice,“ brání se se smíchem gólman, jenže mu to není nic platné.
Po krátkém rozehřátí mají trenéři připravené cvičení přihrávek z prvního doteku. Tak, aby se k sobě hráči nepřiblížili na víc než povolené dva metry. „Jenže fotbal je kontaktní, osobní souboje, rychlost, to je potřeba,“ přidělává vrásky kouči Radoslavu Látalovi. „Režim je pořád omezený, je to mrtvý, nemůžeme se sejít v kabině. Ale jsme rádi za to, že jsme na hřišti,“ říká.
Hráči se konečně dostanou k míčům. „Já nevím, co s tím mám dělat,“ vtipkují. Během pěti týdnů měli za úkol pouze individuálně plnit běžecké a posilovací povinnosti. Na přesnosti přihrávek je občas dlouhá pauza znát.
„Třeba já jsem s míčem vůbec nebyl. Doma v obýváku bych si leda něco rozbil a venku jsem se snažil běhat, co jsme měli za úkol. I když mě běhání nějak extra nebaví a raději jsem na hřišti, je to lepší než být pořád doma,“ líčil záložník Martin Hála. Návrat k tréninkům přivítal. „Počasí a balon. Lepší než někde běhat na poli.“
Radim Breite, který na Hanou přišel teprve před dvěma měsíci z Liberce, si dlouhou pauzu zpříjemnil poznáváním Olomouce. „Občas jsme vyrazili do parku, většinou jsem ale honil dcerku, takže jsem měl tak tři fáze. Ale užíval jsem si to,“ hlásil Breite, kterému nevadily ani běžecké tréninky o samotě. „Já i na hřišti stejně jen běhám a balon moc nevidím. Ale s ním je to lepší,“ přiznává defenzivní středopolař.
Nejlepší ohlas vyvolalo jednoduché cvičení s centry zakončenými střelou. Mít možnost zase vystřelit na branku a napnout síť dělá hráčům viditelnou klučičí radost. „Měl jsem asi třicet možností a trefil jsem se jednou. Ale je to super, konečně si můžeme vystřelit,“ těší Breiteho.
Když míč nártem napálí od břevna do branky zadák Michal Vepřek, obrovitý gólman Buchta se nestihne ani pohnout. „Sany, ty musíš být další měsíc doma,“ utahují si spoluhráči ze svátečního střelce.
I na gólmanech je dlouhá přestávka znát. Možná ještě víc než na ostatních, nasimulovat brankářský trénink je v domácím prostředí a v jednom člověku těžko představitelné. „Vzal jsem si domů překážky a aspoň jsem skákal. Ale už jsem se těšil na kluky a na míč, běhání a posilování bylo za měsíc docela dost,“ líčil Mandous, jenž v úterý slavil osmadvacáté narozeniny.
„Nejspíš si s přítelkyní večer dáme dort. A že vyšel trénink zrovna na moje narozeniny, to bylo super. Začátek byl trochu komický, ale po pár minutách si zvyknete a při střelbě už bylo znát, že jsou to zase ti kluci, co znám. Dali nám pořádně zabrat,“ pochvaloval si viditelně dobře naladěný gólman.
Na otázku, jestli podle jeho zkušeností povede koronavirová doba spíše k nárůstu rozvodovosti, nebo porodnosti, pohotově smečoval: „Já nejsem ženatý, takže u mě rozvodovost nehrozí. A porodnost, to se uvidí za devět měsíců.“
Ostrého zápasu se snad sigmáci dočkají mnohem dříve.
