Kdo byli vítězové Středoevropského poháru?

22. 4. 2020, Redakce

Trenér Jan Reichardt

• Jedenáct let poté, co tento vídeňský Čech vstoupil do kabiny Slavie (hrál pravidelně 1927 až 1929), postavilo před něj vedení největší úkol dosavadních klubových dějin: Vyhrát už „konečně“ Středoevropský pohár. Jaký je jeho podíl? Značný. Ve vedení mužstva samotného byl jako trenér benevolentní, dal na rozhodující hráče a s nimi i vycházel. Ve srovnání s Maddenem či Seifertem nejspíš neobstojí. Populární „Jenda“ dlouhodobá prvenství nezajišťoval. Ale v tomto hraničním momentu dějin byl právě on tím „hnacím motorem“ událostí a připravil všechno do posledního detailu. Už od dovolených. Se sportovním náčelníkem Pecharem (hrávali spolu v našem dresu), předsedou Valouškem a místopředsedou Trlicou zajistili přípravná i předzápasová soustředění (Poděbrady a Jevany), v přípravné fázi spolupracovali s atletickým i gymnastickým odborníkem, přítomen byl bez ustání klubový lékař doktor Studnička a dokázali se dohodnout s Pláničkou (sotva sundal sádru), aby se speciálně věnoval všem třem brankářům (Bokšay, Bureš, Vojta). Nachystali společně i speciální program pro Bicana, který ještě neměl vyřízeno občanství a musel do Itálie cestovat sám a „jinou trasou“ než ostatní výprava. Také pobyt v Itálii mezi čtvrtfinálovými a semifinálovými duely byl speciální právě „ve jménu vítězství“. Sám nikoho svými problémy nezatěžoval (naopak získání československého občanství vyřídil sobě i dalšímu vídeňskému Čechovi hráči Rudolfu Vytlačilovi). A to hlavní „trenérské“ závěrem: Reichardt pro celou soutěž určil základní jedenáctku! A zasahoval do ní jen v případě „vyšší moci“. Mimo hrací plochu byl hlavním mužem naší mise „slavný zisk slavné trofeje“.

Aleksa Bokšay

• Nebyl ve Slavii ještě ani rok (byl získán k 1. listopadu 1937) a musel vyjít „ze stínu Pláničky“, protože ten na světovém šampionátu ve Francii utrpěl zranění, které mu znemožnilo ve špičkovém fotbale pokračovat. Bokšay ignoroval časté soudy „není to Plánička“ a v naší brance obstál. Vrcholný výkon odvedl ve finále v Budapešti. Stačí se podívat na maďarský tisk po naší výhře 2:0. „Vyhrál vám to Bokšay“ nebo „Maďarský kluk z Užhorodu rozesmutnil Ferencváros“. Stal se v brance mužem číslo 1 a pochopil svou roli. Celkový soud zní: v tu chvíli Bokšay Pláničku nahradil. Byly to jeho „hvězdné hodiny“.

Josef Bican

• Odehrál všechno a přesvědčil o svém mimořádném formátu. Stal se nejlepším střelcem soutěže, dal 10 gólů. Tím splnil oba osobní prémiové bonusy zadokumentované vedením. Exceloval v domácích zápasech s oběma italskými soupeři. Po čtyřech gólech od legendárního kanonýra inkasovala na Letné Ambrosiana i Genova.

Vlasta Kopecký

• Slávistický srdcař zasloužil velké uznání a obdiv. Do přípravy nastoupil přímo po návratu z mistrovství světa, kde byl výraznou postavou reprezentace a především jeho gól v opakovaném zápase s Brazílií (to už byl Plánička zraněn) se dočkal promítání v řadě filmových týdeníků (Italie, Francie a Brazílie). Teď nastoupil znovu za Slavii a odehrál ve velkém stylu všech osm zápasů dvanáctého ročníku Středoevropského poháru

Ferdinand Daučík

• Právě on si užíval té výsady, že v roli kapitána mužstva přebíral z rukou předsedy soutěže Coppolly Středoevropský pohár za rok 1938. Odpovídal o překot česky, slovensky, maďarsky, byl na výsost šťastným mužem. Odehrál všechny zápasy a složil ohromnou poklonu svému partnerovi v obraně Karlu Černému. Řekl o něm, že byl především dvakrát v Itálii pevný jako žula, jako skála. O sobě mluvil zřídka. „Gándhí“ vynikal přehledem, byl to gentleman a poklonu právě jemu složili hráči hvězdného formátu. Kapitáni obou finalistů právě skončeného mistrovství světa. Kapitáni klubů, které právě s námi tentokrát neuspěli: Meazza (Ambrosiana) a Sárosi (Ferencváros).

Václav Bouška

• Skvělý muž, který dokázal „zalepit“ jakékoli místo v obraně či záloze. Ačkoli odehrál v reprezentaci sedm oficiálních zápasů a dvanáct zápasů v našem dresu právě ve Středoevropském poháru a je podepsán pod třemi tituly mistra ligy, tak stálé místo v základní sestavě nikdy neměl. Ani tentokrát ne. Musel ale odehrát oba úvodní zápasy s Beogradski. Karel Průcha totiž, úplně stejně jako Václav Horák v odvetném finále v Budapešti, podléhal svou civilní specializací vydaným rozkazům „branné moci“ (tedy armádě). Psal se rok 1938, bylo před mobilizací a před Mnichovským diktátem. Bouška odehrál ten důležitý úvod a pak „jako vždycky“ zaujal pozici prvního náhradníka zadních řad. Na známé fotografii z Budapešti, kde je naše výprava zvěčněna s vítěznou trofejí, je spolehlivě zaznamenán v řadě stojících zcela vpravo. V civilu a v kravatě hned vedle sportovního náčelníka Pechara. K této éře neodmyslitelně patří.

Václav Horák

• Odehrál v tomto ročníku sedm pěkných zápasů a byl střelcem čtyř gólů. Nezahrál si jen ten poslední rozhodující zápas. Jako odborník byl mobilizován do armády a nebylo možno ho vyreklamovat. Vynikal rychlostí, jediný z útočníků stačil Bicanovi ve sprintu. Do Slavie přišel velmi rychle. V létě 1935 československá reprezentace porazila na Strahově „v odvetě“ za finále mistrovství světa Italii 2:1 a právě jeho góly rozhodly. Slavia ho okamžitě z Viktorie Plzeň získala. Vyhrál s námi ligu 1936/37, jednou si zahrál na MS 1938 a vyhrál s námi Středoevropský pohár. Ze Slavie také odešel velmi rychle. Protektorátní úřady ho pracovně přidělily do Ostravy, kde přestal hrát.

Ladislav Šimůnek

• Zazářil jen tuto jedinou sezonu. Skromný ale na hřišti průbojný hráč byl prý z nouze zařazen do reprezentace proti Bulharsku (kvalifikace o MS). Československo vyhrálo 6:0, on dal tři góly a tak cestoval na mistrovství světa. Slavii pomohl vždycky v těžkých chvílích, když byli jeho slavnější spoluhráči střeženi. Dal slavnému Ferencvárosi po gólu v obou finálových zápasech. Jak bez hluku přišel, tak i odešel. Hned jak jsme v roce 1940 vyhráli ligu.

Vojtěch Bradáč

• Král ligových střelců 1935/36 se zapsal pouze dvakrát do listiny střelců, ale celkem překvapivě se stal naším nejlepším nahrávačem. To dokládá především skvělou spolupráci s Bicanem ve všech zápasech a vyvrací některé úvahy, že na Pepiho nevražil. Slavia dosáhla v celém ročníku 25 gólů a 9 jich padlo evidentně po spolupráci Bradáč a Bican.

Rudolf Vytlačil

• Přišel z Vídně v roce 1935 jako „úplně jiný model“ než dosud na levém křídle představoval kanonýr Antonín Puč. Předností Vytlačila byly přesné a načechrané centry, nikoli tvrdé střely. To předvedl v úvodu i závěru soutěže. V prvním zápase na Beogradski dal gól přímo z rohu. Z levého křídla pravačkou do přední „šibenice“, kde soupeřovy hráče u tyče odblokoval Bradáč. A samotné budapešťské finále? První gól technicky po „uličce“ od Bicana do protipohybu brankáře, ten druhý zase z úniku po levém křídle a načechraném centru (spoluhráči tomu říkali „bochánek“) z brankové čáry mezi malé vápno a desítku. Šimůnek nastavil svou tvrdou hlavu a bylo hotovo. Vytlačil se proslavil později jako trenér. Dovedl reprezentaci Československa do finále mistrovství světa (1962 Chile) i olympijských her (1964 Japonsko).

Fotografie z prvního domácího zápasu Středoevropského poháru. Zleva: Vojta Bradáč, Vlasta Kopecký, Černý, Šimůnek, Nožíř, Vytlačil, Bican, Horák, Daučík, Václav Bouška (nahradil Karla Průchu, který byl na vojenském cvičení), Bokšay.

Toto jsou všichni muži na snímku pořízeném agenturou Magyár Hírlap v neděli 11. září 1938 po skončení finálového duelu a po předání vítězné trofeje našemu kapitánovi Ferdinandu Daučíkovi. V horní řadě stojí zleva: legační rada našeho vyslanectví v Maďarsku magistr Fíša (zastupující ČSR v organizačním výboru soutěže), předseda organizačního výboru soutěže signore Coppolla (jinak předseda italské fotbalové asociace) a dále už jen členové SK Slavia. Václav Valoušek (předseda fotbalu ve Slavii, vedoucí výpravy), Josef Laufer (mezinárodní sekretář Slavie, rozhlasový reportér a sportovní redaktor ČTK), hlava maséra Jiřího Hegera, Josef Bican, hlava druhého brankáře Aloise Bureše, Rudolf Vytlačil, hlava trenéra Jana Reichardta, Karel Černý, Ladislav Šimůnek, Aleksa Bokšay, v civilu jsou sportovní náčelník Václav Pechar (hráč prvního mužstva 1920 – 1924, nyní v roli vedoucího mužstva) a Václav Bouška, co hrál úvodní dva zápasy s Beogradski. V dolní řadě zleva: Vojta Bradáč, v civilu Koloman Bobor (náš bývalý hráč maďarské národnosti 1927 – 1929, při tomto zápase působil v roli oficiálního tlumočníka anglickému rozhodčímu Jewellovi), Otakar Nožíř, kapitán Ferdinand Daučík s trofejí, Vlasta Kopecký, Karel Průcha a Bedřich Vacek.