RECENZE: Uražená ješitnost? Trochu málo na proměnu Emanuela Moravce

Zatímco České století se soustředilo pouze na Moravcův protest proti přijetí mnichovského diktátu s dovětkem, že později přešel do opačného tábora, Anatomie zrady mapuje jeho život od léta 1938 až po sebevraždu, kterou spáchal v květnu 1945. Činí tak důkladně a historicky věrně, jak je u scenáristů Lucie a Josefa Konášových zvykem, a také nebývale výpravně.

8 fotografií

Ovšem dobové okolnosti jsou dostatečně známé nebo snadno dohledatelné, kdežto podstatný motiv, totiž důvod proměny horlivého vlastence vzývajícího odkaz TGM v neméně horlivého přisluhovače nacistů, se pod řetězcem výjevů ztrácí. Uražená ješitnost věčného pobočníka, užitečného dříče, jehož s sebou při ústupu nevzali ani prezident Beneš, ani Němci, to se zdá trochu málo.

Jako by si ani tvůrci nebyli Moravcovými motivacemi jisti, zabývají se spíše jeho vnějšími vazbami včetně rodinných než jeho vnitřními zmatky. Hodně násilně se do popisného rámce vkládá retro – „Budeš nám, tatínku, u oběda vyprávět, jak jsi válčil v legiích v Rusku?“ A Moravcovy vztahy se ženami i syny neúnavně staví do popředí prvky melodramatu.

V první epizodě, kde svou pověstnou úspornost využije Viktor Preiss v roli Beneše, se opakují realizační klišé odhodlané mobilizace pod národními vlajkami i následného zlomeného opouštění pozic. Nejsilnější okamžik přijde až po Mnichovu, kdy Moravce, jenž vyzýval  k ozbrojenému odporu, postupně odstavují od všech aktivit. Možná tady se rodí pomyslné „Však já vám ještě ukážu!“, jež by se mělo ještě cizelovat v následujícím období.

Anatomie zrady - Emanuel Moravec 60 % Scénář Lucie a Josef Konášovi, režie Biser Arichtev, hrají Marián Labuda ml., Viktor Preiss, Ondřej Vetchý, Milan Kňažko Kinobox: 67 % IMDb: 7.1

Jenže druhý díl si všímá víc Moravcovy ctižádosti, propagandistické obratnosti a zejména mnohokrát již popsaných dějepisných kapitol včetně heydrichiády. Režie sahá k nesčetným klišé: lidé si před zrádcem kradmo uplivnou, do jeho svatby se prolíná zatýkání bývalých přátel, za povstání volá rozhlas o pomoc a nacisté narychlo pálí dokumenty. Vyloženě pak skřípou citově zabarvené věty – Pamatuješ, jak byla Praha krásná, když ještě svítila? 

Syn Mariána Labudy se výrazově drží vojenské sebekontroly, dabing Pavla Šroma však zní místy nepřirozeně. Ženské postavy mají sklon k hysterii, mužské k figurkaření. Nejen v osobě režiséra Bisera Arichteva se připomene stylizace První republiky. Zkrátka úctyhodný projekt má blíže ke kostýmnímu barvotisku a la Marie Terezie než ke zdravé provokaci typu Operace Silver A.