Naše setkání se totiž uskutečnilo v Čejeticích na Mladoboleslavsku u sběratele historických automobilů Jana Stinky. „Také začínám sbírat starší auta. Zaměřuji se na youngtimery ze sedmdesátých až devadesátých let,“ říká úvodem pražský soutěžák o jednom ze svých koníčků a vysvětluje jeho zrod.

„Když jsme s Vláďou Zelinkou v roce 2014 poprvé plánovali mexickou La Carrera Panamericana, absolvoval jsem svoji desátou sezónu s vozy Subaru. Vzhledem k našim vzájemným vztahům nepřicházela ani pro tento projekt jiná značka v úvahu. Na start tohoto specifického podniku jsou připuštěna pouze historická auta modelově spadající maximálně do dvaasedmdesátého roku. To se ukázalo být s ohledem na Subaru velkou komplikací. Jediným vhodným typem bylo Subaru GSR Coupé. To se však kromě domácího Japonska prodávalo vesměs jen v Americe a do Evropy se dostalo jen v několika kusech. Zadařilo se až u jednoho německého sběratele japonských aut. Jeho sbírka je založena na značce Toyota, a když mu na další vyhlédnutou chyběly finance, rozhodl se obětovat Subaru. Nádherný kousek s levostranným řízením, kterých se vyrobilo všehovšudy osmset. Najednou mi ale bylo líto do něj říznout a udělat z něj vyrámovaný závoďák. Nakonec jsem si ho nechal v původní podobě a tím byl založen základ mé sbírky. Pro stavbu na Panamericanu jsem pak sehnal jiný, mnohem méně zachovalý vůz z Portugalska.“

Jak se sbírka rozrůstá?

„Momentálně mám nějakých deset aut a abych si je stihl všechna alespoň občas užít, další rozšiřování už moc neplánuji. Jedním z mála pozitiv současné pandemie koronaviru, vedle možnosti bezproblémového průjezdu Prahou a parkování na modrých zónách, je možnost věnovat jindy nedostatkový čas právě těmto starým autům. Když se teď závodit nemůže, věnujeme se teď v týmu Racing 21 především stavbě nové dílny nějakých deset kilometrů za Prahou směrem na Karlovy Vary. Zde bych rád vybudoval malý depozitář s kapacitou pro nějakých dvacet aut, určitě si tu místo najdou i některé zajímavé vozy z flotily mého společníka Karla Janečka. Renovaci se snažím svěřovat odborníkům na danou značku. Subaru mi tak dělá můj šéfmechanik Pavel Janoušek, BMW E30 pro mě zrestauroval Honza Vaško, vozy Porsche, které jsou mojí druhou srdcovkou, mně připravuje Mirek Janota. Dále mám třeba Forda Escort RS Cosworth a ohledně Fordů Cosworth je v Čechách největší kapacitou Pavel Šofr. U toho do finále chybí už jen jeden díl z Itálie, na který stále čekáme. Oblíbeným autem je i Toyota Celica GT Four ST 205, kterou jsme také dělali u nás.“

S Pavlem Janouškem

To jsou vesměs auta, mající blízko k rally.

„Souhlas. Jsou sice v sériové podobě, ale právě tyto typy zde jezdily v devadesátých letech. Moc rád bych ještě získal Mazdu 323 GT-R, s tou vybojoval enkový titul v MČR 1993 můj současný špión Vláďa Zelinka. Chybět by nemělo nějaké Mitsubishi a snad se mi podaří někde natrefit i na Nissana Sunny GTI-R. Malému rozšíření své sbírky o tato konkrétní auta bych se tak nebránil.“

Čím Tě fascinují auta právě z tohoto období?

„Auta mám rád od malinka. Od roku 2001 si „hraji“ na motoristického novináře. Díky tomu jsem svého času měl možnost prakticky každý týden testovat nové modely nejrůznějších značek. To mi umožnilo vnímat vývoj automobilismu posledních dvaceti let. Dnešní auta se od sebe neliší tolik jako v devadesátých letech, kdy bylo na trhu ještě hodně špatných aut. Ale ta dobrá měla vždy svůj nezaměnitelný charakter, ten dnes bohužel vymizel. Pozitivním trendem je, že obrovský pokrok udělaly u sériových aut podvozky. Ten už mají solidní dokonce i francouzské značky. Všichni dnes ale nabízejí spoustu nejrůznějších doplňkových a dotykových funkcí, mnohdy i z důvodu legislativy. Přiznám se, že jsem asi ze staré školy, ale u mnoha ani nevím, jak s nimi zacházet a svým způsobem mi jsou nepříjemné. Daleko raději se svezu třeba se Subaru WRX STI z roku 2002. Impreza má také klimatizaci a rádio, ale těch zbytečností je oproštěna. Je to ještě řidičské auto.“

Nyní již pojďme k soutěžím. Kdy Tě tento sport zaujal?

„Na základní škole jsem seděl v lavici s Jirkou Vackem, synovcem Honzy Klokočky. V šestaosmdesátém mě poprvé vzali s sebou na závody. Byla to Rallye Sigma a Honza si tam se Škodou 120 LS vyjel pro další rok postup do „federálu“. Část jedné erzety se jela po legendárním kopci Ecce Homo, jen obráceně. Dodnes mám v paměti svezení s Honzou v jeho tréninkové „stopětce“, kdy jsem poprvé zažil jízdu smykem. V tu chvíli mi bylo jasné, že chci být také závodník. Jezdil jsem nadále s Honzovým týmem a snažil se pomáhat, mýt okna, nosit kanystry. V tomto období jsem se také seznámil s Honzou Trajboldem ml.“

S Honzou Trajboldem v roce 1995

Právě s ním jsi zahájil svou kariéru.

„Když v pětadevadesátém odletěla jeho tehdejší přítelkyně, nyní manželka Pavlína, pracovat do New Yorku jako au-pair, oslovil mě, zdali bych za ní nezaskočil. S Astrou jsme sbírali pódia ve třídě A7 a atakovali absolutní desítku. Těch pět startů, z nichž jsme jen jednou odstoupili, mi dalo hrozně moc. Honza třeba položil základ mého budoucího rozpisu. Ten sice prošel za ta léta úpravami, ale pořád z něj vychází. Honzík mě učil stylem, jako předtím jeho cepoval táta. Tvrdil třeba, že když mě probudí ve dvě v noci, musím bez přemýšlení vědět, od kolika hodin máme přejímky. Také mě naučil, že jezdec musí znát řády a regule. Spolu s dalším závodníkem osmdesátých a devadesátých let Jardou Rajchmanem se stali mými mentory a spřátelily se i naše rodiny. Výsledkem byly společné dovolené a výlety i mimo rally.“

Jako spolujezdec jsi pokračoval vedle Petra Křížka.

„Petr byl hodně rychlý a talentovaný pilot. Závodění však pojímal stylem hop nebo trop. Zajímalo ho jedině vítězství ve třídě, a když mu soupeři nestačili, snažil se závodit i v absolutním pořadí. Za tři sezóny jsme dokončili jedinou soutěž. Třeba po třech vyškovských kotrmelcích jsme za dva týdny na Rally Bohemia skončili hned na čtvrté erzetě ve svodidlech. Petra limitovaly také finance, což se podepisovalo v menší spolehlivosti techniky.“

Následoval přestup z „horkého“ sedadla za volant.

„Premiéra proběhla v osmadevadesátém na Pražském Rallysprintu. Další sezónu už jsem jel kompletní republikový šampionát. Mechaniky mně tehdy dělali dva až tři kamarádi, jezdili se mnou takzvaně za pivo a párek a byla velká legrace. Přípravy auta probíhaly po večerech u mě doma v garáži, koupil jsem orezlou dodávku a vlek si půjčoval. Na vlastní nebyly peníze. Když si to porovnám se současností, je až neuvěřitelné, jaké podmínky momentálně mám a kam jsem se za dvaadvacet let dostal.“

Šumava 1999

Za svoji dlouhou kariéru jsi vystřídal velký počet aut. Prvním byl Opel.

„Právě tuto značku jsem zažil během spolujezdeckých začátků. S Honzou Trajboldem to byla áčková Astra GSi, s Petrem Křížkem enkový Kadett GSi. Když se mi naskytla možnost koupit enkovou Astru GSi, neváhal jsem. Auto postavil Milan Tesař a já ho koupil od Jardy Hejzlara, který ho krátce vlastnil. Byl to jediný enkový „dvoulitr“, který měl homologovanou přední špéru. To byla proti Fordům, Nissanům, Hondám či Xsaře brněnského Petra Vlašína určitá výhoda. Auto bylo kvalitně postavené, mělo tlumiče Proflex a po úpravě motoru disponovalo zhruba stopětašedesáti koni. Moc rád na něj vzpomínám. Na začátek velmi dobrá technika. V devětadevadesátém jsme se spolujezdcem Radkem Fialou obsadili ve třídě N3 konečné republikové stříbro. Rok nato se stali mistry a na poslední Příbrami nám kvůli potížím s převodovkou těsně unikl celkový titul ve dvoukolkách.“

Následoval enkový Ford Escort RS Cosworth.

„Původně jsem řešil pokračování s Opelem a chtěl koupit áčkovou ex-tovární Astru od Pavla Karlíka. Mimochodem auto, ve kterém o několik let později nalezl během Barumky smrt Luděk Kocman… Pavel však neměl k autu téměř žádné náhradní díly. Nakonec tedy padla volba na přestup do čtyřkolek a enkového Escorta po Honzovi Trajboldovi od Charouz Racing Systemu. Právě tam jsem se poprvé setkal s Honzou Kubíčkem. Dělal tam ředitele a auto mi prodával. Dnes je mým hlavním technikem. Auto bylo cenově dostupnější než áčková dvoukolka a v rámci možností Fordu špičkově vychytané. Oproti nastupujícím Lancerům a Imprezám však už ne zcela konkurenceschopné. Jeho provoz byl proti dosavadní enkové Astře o poznání finančně náročnější a s mým malým rozpočtem jsem tak neměl možnost udržovat jej v kondici, jako předtím Charouzův tým. Vedle technických potíží se nám nevyhnula ani poměrně velká havárie, když jsme šli při Barumce na Bystřičce přes střechu. To už jsem závodil se spolujezdcem Pavlem Janouškem.“

Poprvé se čtyřkolkou na Šumavě 2001

Poté přišly starty s Mitsubishi.

„Už v roce 2002 mi domluvil Martin Huml, krátce předtím, než zahynul v Pačejově, u týmu K. I. T. Racing svezení s Lancer EVO VI na Rally Bohemia 2001. Hned jsem poznal, že oproti Fordu je Mitsubishi úplně jinde. Další sezóna sice ještě proběhla s Escortem, nicméně již jsem řešil rozpočet na přestup do Mitsubishi. Pro sezónu 2003 z toho byla spolupráce s K. I. T. Racing. Po Šumavě s „šestkou“ dorazila špičková „sedmička“. Pocházela z dílen italského týmu Top Run, který ji předchozí rok postavil pro Valdovo účinkování v PWRC. Špičková technika mi dodala chuť zajet co nejlepší výsledek. Snažil jsem se lámat to přes koleno. Když přišel nějaký výlet mimo trať, místo zvolnění jsem tlačil ještě více. Z toho pramenily havárie. Nejdříve v závěrečné etapě Barumky, kde jsme s Pavlem Janouškem bourali z desátého místa absolutně a třetího v enkách. Ještě hůře dopadla následující Příbram…“

Co přesně se stalo?

„Došlo k největší havárii mé kariéry. Pavel jí odnesl trvalými zdravotními následky. Půl roku strávil po nemocnicích a spoustu dalších týdnů v rehabilitačních ústavech. Je zázrak, že vůbec chodí. Navíc se vše stalo během večerní erzety za tmy, ještě nebyly GPS, z auta vytékal benzín, a pokud by se vznítilo, Pavel by tam uhořel. Došla mi nutnost přehodnotit přístup. Zpočátku jsem dokonce zvažoval konec kariéry. Dostal mě z toho Julda Gál. Venca Arazim již měl enkový titul jistý a závěrečnou Třebíč vynechával. Julda mi řekl, že pokud se nevrátím za volant hned, tak už nikdy. A nabídl mi společný start. Při startech erzet se mi stále vracela Příbram. Bylo to psychicky hrozně náročné. Julda mi stále kladl na srdce, ať nekoukám na časy, jedu a dojedu. Povedlo se. Vrátil mě do hry a vděčím mu obrazně za všechny další starty.“

Mladíci v roce 2005…

Následovala nejdelší éra Tvé kariéry.

„Rok 2005 byl milník. Podařilo se mi přesvědčit firmu Emil Frey, českého importéra značky Subaru, aby se oficiálně prezentovala v českých soutěžích. Pořízení Imprezy přímo z Prodrivu nastartovalo jedenáctiletou úspěšnou spolupráci. Jedním z jejích vrcholů byl titul absolutního vicemistra republiky 2006 za Vaškem Pechem a taky vyhraná Bohemia o rok dříve. Po ukončení vozů WRC parta z nich přesedla většinou do enek a konkurence byla obrovská. V roce 2013 přišel titul ve třídě 3 a o dva roky později jsem se stal evropským vicemistrem.“

Úspěchy jsi však získal i s vozem specifikace R5.

„Hodně si cením konečného republikového bronzu v roce 2016. Tehdy před námi byli jen Honzové Kopecký a Černý a já jsem tak jasně dokázal, že jsem přestup z enka zvládl. Touha odjet zajímavý a netradiční šampionát mě potom předloni zavedla na Arabský poloostrov do mistrovství Středního východu v rally (FIA Middle East Rally Championship). Výsledkem bylo konečné stříbrné místo v seriálu a také absolutní vítězství v Manateq – International Rally of Qatar. To potěšilo zejména kvůli tomu, že jsem dosud po Bjornu Waldegaardovi teprve druhým nearabským jezdcem, který tu dokázal v pětačtyřicetileté historii zvítězit. Domácí hvězda a nejúspěšnější jezdec tohoto regionu všech dob, Nasser Al-Attiyah, tehdy odstoupil se zlomeným zavěšením. Na to se ale historie neptá.“

Silk Way 2011

Bohatý je i výčet Tvých spolujezdců. Kdo Ti vyhovoval nejvíce?

„Na to je těžká odpověď. Každý měl něco své přednosti. Samozřejmě je určitě výhoda mít stálého mitfáru, jako se to podařilo třeba Vencovi Pechovi s Petrem Uhlem. Je to jako v manželství. Tam se mi povedlo najít životní partnerku, nedávno jsme s manželkou Milanou slavili dvacetileté výročí a máme se pořád rádi. Více kvalitních spolujezdců ale může být také pro jezdce přínosné kvůli získávání zkušeností. Spolujezdců jsem měl ale asi nadprůměrně, ne tedy, že by mi utíkali anebo bych je vyhazoval. Rozchody probíhaly v dobrém. Vesměs to bylo z jejich pracovních nebo zdravotních důvodů. U holek hraje roli i mateřství, z toho důvodu mě opustila nejdříve Marcela a teď Veronika. Je tedy skvělé, že Fera Rajnoha již své zdravotní problémy vyřešil a od letoška se ke mně vrací. Pokud se tedy něco pojede…“

Navigovalo Tě i hodně žen. Jakou výhodu a nevýhodu mají proti mužům?

„Hned můj třetí závod na Rally Paramo Liberec v devětadevadesátém ke mně sedla Zdeňka Rajchmanová. Nikdo se mnou totiž nechtěl jet. Co mohu tvrdit za sebe, holky jsou asi celkově pečlivější. Dobrý spolujezdec musí zvládat více věcí než jen diktovat rozpis. Co se týče toho čtení, tak mně asi z holek vůbec nejvíc vyhovovala Marcela Ehlová. Je sice trošku bordelářka, ale v autě rozhodně není jako pasažér. Prostě je v autě znát, že to prožívá a jede se mnou, a navíc dává ty informace naprosto optimálně. Verča Havelková je zase hrozný kliďas. Nic jí nerozhází a nevykolejí. Možná je tak psychicky silná i díky své práci u rychlé lékařské záchranné služby. Skvělá také byla svojí schopností přemýšlet dopředu. To je hodně důležité. V zahraničí jsem pak ocenil její jazykovou vybavenost, to je u spolujezdce důležité, pokud chcete závodit jinde než doma. Chvíli nám trvalo, než jsme se v autě sladili, ale pak už to bylo bezva. O to víc mě mrzí, že to nepokračuje. Ale rodinné štěstí jí samozřejmě přeju a máma bude jistě výborná.

Ty bys byl ještě ochoten usednout na sedadlo spolujezdce?

„Popravdě, kdybych nemohl řídit, tak se nechám přemluvit maximálně na nějakou sranda akci s mým současným týmovým kolegou Honzou Černým. Zkusil jsem Dakar a Silk Way s Alešem Lopraisem v kamionu. To je však něco úplně jiného. Nečteš klasický rozpis, a jelikož jako navigátor nestíháš moc koukat ven, je to pro spolujezdce, vzhledem k velkému počtu ran, velký očistec. Během soutěží, které nepojedu, si spíše dovedu představit špiónování pro Honzu. Jemu dosud jezdí Martin Knajzl, tak bych se přidal. České tratě znám a třeba k výběru pneumatik bych měl určitě co říct, stejně jako k Polu GTI R5, se kterým mám nyní najeto mnohem víc než Honza. Samozřejmě konečná volba nastavení a pneumatik je vždy na jezdci, ale konzultace je podle mě vždycky ku prospěchu.“

Kterého výsledku si ceníš vůbec nejvíc?

„Ani nejde tak o výsledek, jako zážitek. Sen a cíl rallyového snažení se mi splnil začátkem roku 2010 startem na Rallye Monte Carlo. Vrcholem bylo především stát na startu Col de Turini. S Marcelou (Ehlovou), která měla dosud zkušenosti výhradně ze startů v České republice, jsme to zvládli. Marcela podala neuvěřitelný výkon. Můj táta pak sice nikdy nezávodil, ale auta má celý život rád. Také on považoval Monte Carlo za kultovní záležitost. Sen jsem tak svým startem splnil i jemu. Další závody a úspěchy, které přišly po Monte, jsem už bral jako nadplán.“

Přesto velmi bohatý nadplán.

„Opět náhoda a řízení osudu shůry. S Frantou (Rajnohou) jsme jeli v roce 2015 mistrovství Evropy se Subaru a nic většího v našich závodních kariérách už nečekali. Pak se mě ale po zisku vicemistrovského titulu ERC-2 zeptal Karel Janeček, který podpořil můj start na Panamericaně a díky tomu jsme se spřátelili, jestli bych nechtěl vyzkoušet „er pětku“. Dohodli jsme se celkem rychle na založení projektu Racing 21, a s pomocí kontaktů v Mladé Boleslavi jsme získali jednu z prvních Fabií R5. Zamířil jsem pak za Honzou Klokočkou, který mě kdysi k soutěžím přivedl a vymysleli jsme koncept dealerského týmu. Začala tak další etapa mého závodění a kruh se tak pro mě po třiceti letech pomyslně uzavřel. Teď navíc reprezentujeme značku Volkswagen a v týmu mám Honzu Černého, tedy jezdce další generace. Chtěl bych mu tak poskytnout co nejlepší zázemí a předat mu zkušenosti, co jsem za ty roky nasbíral. A tím nemyslím určitě jen ty za volantem. Teď vím, že rallye pro mě zůstane životní náplní už napořád, i když třeba opustím závodní volant.“