Maroko, Jajouka, beatnici v Interzóně, Gnáwové, duchovní jazz, Bill Laswell… Jednou za čas se ty legendy a nahrávky vynoří, aby okouzlily nové generace posluchačů. Koneckonců je s námi tato hudba podle pověstí odnepaměti a bude prý až do skonání světa.
V aktuálním případě se zjevila na černých křídlech vinylu. O první vydání na LP se jim postaralo zbrusu nové berlínské vydavatelství Zehra, jež vstoupilo do života reedicemi dvou alb marocké hudby, která před čtvrtstoletím produkoval a původně vydal Bill Laswell.
Řeč je zde mimo jiné o mistrech muzikantech z marocké vesnice, jež se nalézá v pohoří Ríf nedaleko města Ksar el-Kebir. Hudbymilec ji nejspíš zná pod jménem Jajouka či Joujkouka, na mapách ale spíš naleznete verzi Zahjouka.
V horách i v Interzóně
Jméno Master Musicians of Jajouka, jež ve většině tohoto textu v zájmu přehlednosti používám pro všechny zmíněné sestavy a alba, bratrstvu muzikantů, kteří ve vesnici prý „odnepaměti“ provozují neobyčejné hudební rituály, koncem padesátých let vymyslel americký spisovatel William S. Burroughs. Po nezdařené hře na Viléma Tella se stal vdovcem a exulantem, v marockém Tangeru, mezinárodním přístavu, jenž do jeho knih vstoupil coby nevyzpytatelná Interzóna, se ukrýval před americkou spravedlností, pěstoval si drogovou závislost a psal svůj nejslavnější román, Nahý oběd.
Burroughsův umělecký spolupracovník, malíř a vynálezce cut-up metody Brion Gysin, soubor v roce 1950 díky radě malíře a spisovatele Mohameda Hamriho (jednoho z mála marockých účastníků tangerské beatnické scény, jajouckého rodáka a příbuzného rodu Attarů, kteří si předávají vedení souboru) spatřil na náboženském festivalu ve městě Asilah. Okouzlení bylo značné – Gysin s Hamrim neváhali a otevřeli v Tangeru restauraci 1001 Nights jen proto, aby v ní hudebníci z Jajouky mohli vystupovat. Právě tam je v roce 1957 spatřil Burroughs a skupina se stala součástí tangerské odbočky v historii beat generation.
S Gysinem a Hamrim tehdy v Asilahu byl i další americký spisovatel (a skladatel i etnomuzikolog), Paul Bowles, jenž si Tanger vybral za svůj trvalý domov a jenž koncem padesátých let projížděl Marokem, nahrávaje tradiční hudbu nejrůznějších marockých komunit. Jeho sbírka v Kongresové knihovně čítá asi šedesát hodin záznamů. Část vyšla třeba v níže embedované podobě, milovníky vinylu upozorňuji na kratší dvojalbum připravené v roce 1972 přímo Bowlesem.
Gysin, Bowles i Burroughs se narodili v desátých letech minulého století, a byť zejména dva posledně jmenovaní potenciál reprodukovaného zvuku docenili a tvůrčím způsobem uchopili, o komerčně dostupné nahrávky Master Musicians of Jajouka se musely postarat osobnosti o generaci mladší. Stounovský kytarista Brian Jones ve vesnici nahrával koncem července 1968, tedy necelý rok před svou smrtí, jíž podle některých autorů tehdy při slavnostním obětování dobytčete „pohlédl do očí.“ Album Brian Jones presents the Pipes of Pan at Joujouka vyšlo na značce Rolling Stones Records až v roce 1971.
V sedmdesátých letech se souborem nahrával a natáčel filmař Arnold Stahl, výsledky lze slyšet na několik albech nejrůznějších názvů a stopáží – The Primal Energy That Is the Music and Ritual of Jajouka, Morocco vyšlo v roce 1974, Tribe Ahl Serif: Master Musicians of Jajouka o rok později.
Bronzovou medaili, co se týče nahrávání profilových alb Mistrů muzikantů, má newyorský basista a producent Bill Laswell, nekompromisní hudební všežravec libující si v dubových hlubinách i downtownových žánrových mesaliancích.
Když se v listopadu 1991 ocitl ve vesnici v pohoří Ríf, schylovalo se v souboru již patrně k rozkolu, který se naplno projevil v polovině devadesátých let. Po smrti Abdesalama Attara vyvstaly rozpory stran možného následníka. Výsledkem je, že Abdesalamův syn Bachir vede soubor nazvaný Master Musicians of Jajouka featuring Bachir Attar, druhá větev – Master Musicians of Joujouka – funguje pod vedením dalšího z Attarů, Ahmeda, a profiluje se jako ta věrná rodné půdě a navazující na tradici objevenou Hamrim, Bowlesem a Gysinem. Více o tomto schizmatu najdete například v článku, který pro webový magazín Quietus napsal Richie Throughton. Nabádá v něm, abychom zaslouženou pozornost věnovali oběma nástupnickým souborům.
Album Apocalypse Across the Sky, které Laswell v roce 1992 vydal na značce Axiom, již založil pro zpřístupnění „toho opravdu zásadního“, je každopádně již připsáno souboru s Bachirem v názvu. Přiblížit na ploše přibližně sedmdesáti minut atmosféru několikadenního rituálního hraní a tanců je samozřejmě nemožné, manickou intenzitu a zároveň kázeň ansámblu, jehož obsazení se počítá v desítkách členů, ale Laswell dokázal v rámci možností zprostředkovat s maximální zvukovou čistotou a průrazností. Hudba jajouckých stojí zejména na bubnech, píšťalách a pronikavém zvuku „hobojů“ ghaita, významnou roli hraje zpěv dospělých mužů i chlapců. Nesmlouvavou strohost, jež je výsledkem souhry mnoha hráčů, kteří se od dětství prý nevěnují ničemu jinému, si lze od letoška vychutnat i na vinylech značky Zehra.
Nahrávka, jejíž skladby jsou až na jednu připsány Abdesalamu Attarovi (výjimkou je Bashirova Vzpomínka na otce) vzbouzí otázky, nakolik je hudba z Jajouky kolektivní a odvěká – domnívám se, že do jisté míry ano a že tohle připsání autorství je způsobem, jak hudebníkům zajistit příjmy z prodaných nosičů.
Pohyb kontinentů
Master Musicians se od začátku sedmdesátých let etablovali i jako žádaní spolupracovníci. Ornette Coleman na album Dancing in Your Head v roce 1977 zařadil čtyři roky starou čtyřminutovku Midnight Sunrise nahranou v Jajouce za Burroughsovy přítomnosti.
Dvacet let po smrti Briana Jonese se Bachirovi Master Musicians ocitli na Steel Wheels, comebackovém albu Rolling Stones. Postarali se o doprovod písně Continental Drift, asi té nejlepší z celé kolekce, a Stones úryvek instrumentální gradace při následném světovém turné používali jako efektní intro pro nástup na scénu, jak mohou potvrdit majitelé živáku Flashpoint a pamětníci strahovské události v srpnu 1990.
Bachir Attar, který zčásti vyrůstal a dodnes žije v New Yorku a učitelem angličtiny mu byl Paul Bowles, svou frakci vůbec vede k různorodým stylovým kolaboracím. Jeho Masters hostovali na albu rockerů Jane’s Addiction The Great Escape Artist (2011), s DJem Dub Gabrielem si ale vyzkoušeli i elektronickou fúzi a Bernardu Bertoluccimu pomohli se soundtrackem k filmové adaptaci Bowlesova románu Pod ochranou nebes.
Ahmedovi Master Musicians of Joujouka si zase před statisícovým publikem zahráli v Glastonbury, hostovali na beatnické výstavě v Centre Pompidou a výročí smrti Briana Jonese si ve své vesnici připomínají každoročním festivalem, kam se dostane jen padesátka pozvaných. Na jeden ročník se to povedlo Jonesově ex, modelce, osudové ženě a ikonické heroině Anitě Pallenbergové, jež Briana opustila pro Keitha Richardse právě v Maroku.
Zvířecí pištec
Zatímco „západní současnost“ hudebního bratrstva je, jak vidno, zmapována do detailů, o jejich skutečné historii tolik nevíme. Burroughs Mistry muzikanty označil za „nejstarší rock’n’rollovou kapelu světa,“ čehož se chytil další americký exulant Timothy Leary a v eseji, v němž shrnuje svá setkání s hudebníky i Hamrim, s odvoláním na Burroughse rovnou píše o kapele staré 4 000 let. Burroughsův (a snad i Gysinův) odhad je založen na domněnce, že Boujeloud, napůl člověk, napůl kozel a rozhodně pištec, jehož jajoučtí uctívají a jenž jim prý daroval hudební um, je „potomkem“ starořeckého totemického Pana.
Snad, je ale namístě poukázat na to, že zčásti zoormorfní pištec / pastýř je archetypem natolik, ehm, archetypálním, že se mohl objevit na více místech nezávisle na sobě – namátkou na malbě v evropské jeskyni Trois-frères. Pak by přímou panovskou linii bylo třeba rozmazat a zklikatit do představy „vzdáleného příbuzenství“. Konečně, Burroughs, jenž nepochybně vládl analytickou myslí, ve svém díle není historikem. Stejný hierarchický význam pro něj mají fakta i mýty, hledání pravdy i šíření lží; vše jmenované coby „to, co hýbe člověkem.“ Příkladem buďtež jeho staroegyptské fabulace. (Stejně se k historii staví další z velkých amerických spisovatelů, Henry Miller, jehož interpretace řecké mytologie jsou vše, jen ne učebnice a bedekr.) Mohamed Hamri boujeloudskou legendu popisuje ve své knize Tales of Joujouka (první vydání 1975).
Zdá se ale, že ve středověku muzikanti z Jajouky hrávali na sultánských dvorech. S panovníky rovněž cestovali a hrou ohlašovali jejich příjezd do měst a vesnic.
Lze říci, že v krátké druhé polovině dvacátého století, tedy v éře beat generation, jazzové avantgardy, rockové revoluce a následných výbojů, Master Musicians of Jajouka do jisté míry působí jako „odvěké“ zrcadlo odrážející touhy rychle se střídajících generací rozdílných estetických názorů. Na tomto místě je snad vhodné odkázat i na beletrizovanou podobu jajoukovského příběhu, knihu Jajouka Rolling Stone: A Fable of Gods and Heroes (1993), kterou napsal Stephen Davis, rockový žurnalista proslulý zejména zeppelinovskou biografií Kladivo bohů (česky 2009).
A budoucnost? Brion Gysin se nechal slyšet, že až hudba jajouckých mistrů dozní, nastane konec světa. Takže bychom za dvě znepřátelené frakce možná měli být vděčni.
Bůh Syn a krkaba
Začátkem června 1994 Laswell v Maroku nahrával znovu. Výsledkem je například album Baptism of Solitude s čteným textem Paula Bowlese a konečně The Trance of Seven Colours amerického jazzmana Pharoaha Sanderse s ansámblem mistra – maleema – Mahmouda Ghanii.
„Coltrane byl Otec, Pharoah Syn a já jsem Duch svatý,“ prohlásil kdysi Albert Ayler a narážel na to, že všichni tři saxofonisté pod svými „plachtami zvuku“ zkoušeli doplout ke spirituálním břehům. Sanders s africkými kořeny své hudby experimentoval již od počátku sedmdesátých let, nahrávání v Africe tedy bylo vyvrcholením delší cesty.
Sedmdesátiminutová kolekce – v roce 1994 vydaná na CD péčí značky Axiom, koncem loňského roku na 2LP coby první titul labelu Zehra, který již musel zařídit dotisk – je opět jen zkráceným obrazem delšího rituálu, tentokrát spíše léčebného než pohansky náboženského.
Mamoud Ghania (1951-2015) byl výraznou osobností hudby Gnáwů, marockého etnika s kořeny v západo- a středoafrickém Sahelu. Gnáwská hudba, která z Maroka pronikla i do Alžírska a dále do Francie, se podobně jako hudba jajouckých mistrů provozuje ve velkých ansámblech a jedna část jejích kořenů sahá k islámskému mysticismu – súfismu. Ta druhá čerpá z hudby subsaharské Afriky.
Dlouhé call-and-response repetice, dunění bubnů a vřískot „hobojů“ ghaita mají Gnáwové – alespoň kolem Mahmouda Ghanii – společné s hudbou z Jajouky. Významnou roli ale mají ženské sbory, plechové klapačky krkaba, jejichž třeskutý ryk dokáže jako jakýsi „akustický bílý šum“ překrýt vše ostatní, a konečně maleemův zpěv a hra na třístrunný basový nástroj guimbri. Právě zpěvem a hrou melodicko-rytmických frází maleem řídí průběh rituálu.
V doprovodné poznámce k The Trance of Seven Colours se píše, že Mahmoud Ghania pocházel z rodiny výrobců těch nejkvalitnějších guimbri; díky kombinaci svého hráčského umu a stavitelské dovednosti příbuzných proto jako jeden z mála dokázal svou hrou – bez použití amplifikace, jíž pohrdal – proniknout i zvukem klapaček rozeznívaných desítkami rukou.
Pharoah Sanders do hudby, která při vší pronikavosti a strohosti zní o něco melodičtěji než ta jajoucká, vstupuje s tenorsaxofonem různými způsoby. Dopřeje si dvě sóla téměř à capella, jindy se ztrácí v lese marockých dechů, umí si ale i jazzově zasolovat a udělat si z Ghaniova ansámblu ukázněnou doprovodnou kapelu. Značnou část nahrávky ukázněně pauzíruje.
Za značkou Zehra, která oba tituly připravila, stojí mj. Thomas Herbst, starý známý, jehož label Karlrecords v HIS Voice probíráme pravidelně, neboť vydává spoustu elektronické hudby z oblasti vážné i spíše post-industriální a k tomu třeba řadu realizací ansámblu zeitkratzer.
Nová značka má, jak mi napsal, být zaměřena na „world music“. Jsem zvědav, jaké tituly přinese do budoucna, zmíněná uměle vytvořená kategorie v rukou kurátora proškoleného nejrůznějšími odnožemi hudební avantgardy i nástrahami výroby kvalitních LP – stoosmdesátigramový vinyl příkladně remasterovaný Rashadem Beckerem a obaly zachovávající původní doprovodné texty jsou samozřejmostí – najednou vyhlíží mnohem lákavěji.
