Krize funguje jako lupa, míní laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého Eva Koťátková

LN: Česko je už týdny uzavřené v karanténě. Jak tuto situaci zvládáte?
Cítím se privilegovaně jako někdo, kdo má kde bydlet a kdo má, přes všechny nejistoty do budoucna, pořád ještě svojí práci a kdo může být v době nejistoty se svojí rodinou.

LN: Na čem momentálně pracujete?
Vznikají spíš nápady, poznámky. Pracuju na několika větších projektech, ale už teď vím, že v nich budou muset nastat změny, že se v nich současná situace a témata, které přináší, logicky projeví. Téma dohledu, kontroly, ale i izolace a půdorys bytu jako dějiště je něco, čím se zabývaly i některé mé předchozí práce. K těm se přidávají i různé scénáře pro alternativní způsoby komunikace, sdílení a nové prožívání přítomnosti, se kterými se logicky pojí emoce jako strach nebo nejistota, ale i odhodlání pokoušet se, aspoň v malém, měnit věci k lepšímu. Taky spolupracujeme s dcerou, to ale ne vždycky plánovaně.

LN: Pomáhá vám v této práci karanténa, nebo vám ji naopak komplikuje?
Režim se mi změnil i nezměnil zároveň. Pracuju z domu, ale chybí mi kontakt s lidmi, stejně jako asi většině ostatních. Moje dcera nechodí do školky, takže mi ubyla volná dopoledne a jí kontakt s dětmi právě ve věku, kdy se začínala socializovat. Už předtím jsem ale byla zvyklá pracovat ve chvílích, kdy to právě jde, a taky pracovat na různých místech a mám pocit, že mi to dokonce pomáhalo, že přesun někam vlakem často znamenal i posun v projektu.

Teď se něčím trochu vracím ke způsobu práce, jako když jsem chystala práci pro výstavu v rámci Chalupeckého ceny. Pracovala jsem tehdy v izolaci několik měsíců v bytě, kde dřív bydlela babička, a prováděla jsem tam různé experimenty s prostorem ve vztahu k vlastnímu tělu, stavěla si různé překážky a podobně. Teď se znovu dívám na prostředí bytu jako na něco, z čeho se dá čerpat a pro co se dají vymýšlet různé scénáře. Uvažuju taky víc o pravidlech a specifikách veřejného a soukromého prostoru a toho, co se s nimi v době krize děje. Současně jsem zapojená do několika drobnějších aktivit mimo umění, kde je ale právě nemožnost se fyzicky setkávat a vyvíjet něco společně větší překážkou.

LN: Jak nyní vypadá váš běžný den?
Trávím čas s dcerou pod stolem, vařím korále z moduritu, zatímco mi Anička předělává kresby, poslouchám zprávy, pohádky a řev najednou, další práce se vrší okolo té už týdny rozdělané, ale zázrakem vždy nakonec zvládnu něco dokončit. Na práci mi většinou zbývají až pozdní večery. Dřív jsem mívala papíry u postele a něco si občas v noci zapisovala, teď jsem ráda, když spím pár hodin. Myslím, že jsou to standardní dny většiny rodičů, kteří si současně nemůžou dovolit přestat dělat svoji práci.

LN: Musela jste zrušit některé domluvené výstavy?
Zrušit ne, ale většina z nich se z roku 2020 přesunula buď na následující rok, nebo na neurčito. Těm mým výstavám ten odklad jedině prospěje, ale je to samozřejmě trochu znejišťující kvůli honorářům za výstavy, se kterými člověk už počítal. Ale to je situace velké řady lidí, kteří jsou samostatně výdělečně činí. Současně má v tomhle výtvarné umění pořád výhodu v tom, že i když není vystavené, tak může aspoň vznikat, pokud na to zbývá čas a energie. Jako řada lidí ale musím promýšlet i scénáře co dělat, pokud by byly hranice ještě delší dobu zavřené, protože moje práce se většinou odehrávala právě v zahraničí.

LN: Když jste zmínila zahraničí – jste v kontaktu s tamními umělci? Jak zvládají karanténu oni?
Jsem a to prožívání je dost podobné. Řada umělců se zapojuje do solidárních aktivit, vymýšlí způsoby, jak být co nejvíc nápomocní. V zemích, kde eskaluje využívání strachu těmi, kteří jsou u moci, jako je Maďarsko nebo Polsko, eskaluje logicky i pocit nejistoty, strachu, frustrace i v rámci umělecké komunity. Je proto hodně důležité zůstat v kontaktu, nenechat někoho spadnout do izolace.

LN: Jaká nálada vůbec panuje mezi výtvarníky a galeristy? A jaké podle vás budou dopady pandemie na českou výtvarnou obci?
Z mého pohledu má ta nálada dvě polohy: jedna je obrovský pocit sounáležitosti a radosti ze sdílení a různých forem podpory, které umělecká scéna generuje.

Druhá je přesně opačná a má podobu frustrace z toho, že v době, kdy se řada jiných institucí, organizací a platforem pokouší hledat cesty, jak podpořit uměleckou komunitu i své zaměstnance nebo členy týmu, se hlavní státní umělecká instituce u nás vydává naprosto opačným směrem a svým jednáním dává najevo, že v ní pro současné umění není místo. Národní galerie, která by měla být nejen jedním z živých míst současného umění, ale také podpůrnou institucí, která nastavuje model fungování ostatním institucím u nás, a to i v době, která je pro veřejné kulturní instituce nelehká, se tímhle krokem noří do vlastní a možná mnohem intenzivnější karantény, než jakou právě zažíváme. Upřímně jí přeju, aby našla takové vedení, které by ji z ní vyvedlo.

LN: Může pandemie přinést i něco dobrého?
Zvuk šicího stroje je myslím jedním z pozitivních symbolů téhle pandemie. Každá krize funguje jako zvětšovací sklo pro zviditelnění společenských problémů. Už teď vidíme, jak hluboce podhodnocovaná byla a je práce lidí, kteří teď stojí v první linii, jak přehlížení jsou v naší společnosti senioři, jak nepřipravený je stát v pomoci lidem v sociální nouzi. Jednou z mých nadějí je, že solidarita, která se projevuje mezi lidmi, péče jedněch o druhé a vnímání situace jako společného problému, přetrvá i v době po uvolnění karantény. Druhou vírou je, že pokud lidé už teď vědí, že jsou schopni, někdy dost razantně, změnit svoje návyky, mohlo by to být pozitivní vzhledem k opatřením a změnám chování, které si žádá boj se změnami klimatu.

Současná situace nám mimo jiné taky ukazuje, co k životu skutečně potřebujeme a stejně tak, na čem jsme se nevědomky podíleli. V tomhle ohledu by mě velmi těšilo, kdyby klesla produkce živočišné výroby a zlepšily se podmínky hospodářských zvířat a nakládání se zvířaty obecně, protože právě to je taky jedním ze spouštěčů současné situace.

LN: Ekonom Tomáš Sedláček tvrdí, že bychom nyní měli všichni na chvíli zastavit a karantény využít k odpočinku, který nám dlouhodobě chyběl. Tak jako to dělaly generace lidí před námi během dlouhých zimních měsíců. Souhlasíte s ním?
Ve smyslu zazimování ekonomiky ano, pokud by to spočívalo v tom, že by se stát o občany finančně postaral, že by jejich „odpočívání“ podpořil. Situace je ale taková, že využít současné situace k zastavení a odpočinku si můžou dovolit jen ti, které přitom netlačí nutnost vydělávat, řada lidí v současné situaci nemá z čeho platit nájem, přišli o práci nebo žijí ve stresu z toho, že o ni v dohledné době přijdou. Anebo v práci zažívají extrémní podmínky, přesčasy, neetické jednání...

LN: Ve své tvorbě se zabýváte vztahem člověka a institucionální péče, konkrétně psychiatrických léčeben. Řada lidí nyní prožívá úzkost a strach, co byste jim poradila?
Ptáte se někoho, kdo spí špatně, a když v noci nespí, pročítá často zprávy... Co ale pomáhá, aspoň zatím mně, je chovat se jako před karanténou, aspoň co to okolnosti umožňují. Je jasné, že to nejde tak snadno, ale připadá mi důležité neadaptovat se tak úplně na nový režim, ale spíš se připravovat na návrat do situace po, která, doufejme, nebude návratem do normálu, ale stavem, který už má za sebou kritickou reflexi toho, že tento „normál“ současnou krizi způsobil a snaží se z něj vykročit. Druhá věc, co myslím dozajista pomáhá, je bojovat proti vlastnímu strachu a úzkosti sdílením a schopností přijmout nebo naopak nabídnout pomoc druhým. Vědomí, že jsme v tom spolu a že tolik lidí sdílí podobné emoce a potýká se se stejnými problémy, ale taky že vyvíjí solidární iniciativy na pomoc druhým, je myslím dobrá prevence.

LN: Měl by nyní výtvarníkům a galeristů nějak pomoci stát? A pokud ano, jaká by byla nejlepší forma?

V tomhle ohledu jednají za uměleckou komunitu Spolek Skutek a Fair Art, kteří velmi přesně formulovali otevřený dopis vládě k návrhu zákona o kompenzacích pro OSVČ, na které umělci, kurátoři a výstavní týmy nedosáhnou kvůli nízkým příjmům, přitom se jedná o současnou situací znevýhodněnou skupinu. V Německu například vláda podpořila kulturní sféru jednorázovými granty, které jim pomůžou překlenout krizovou dobu.

LN: Letos jste už podruhé stanula v čele prestižního žebříčku J&T Banka Art Index, který představuje nejvýznamnější české umělce současnosti. Co s sebou toto ocenění přináší? Pomáhá v další tvorbě?
Určitě ne, spíš se snaží nějakým způsobem kvantifikovat a měřit, co jste už udělali. Je to systém měření, který aplikuje někdo na vás, aniž byste se o to hlásili. Dalo by se asi čekat, že by byl žebříček orientačním kompasem pro české sběratele a v řadě případů tomu tak asi bude, ale vzhledem k charakteru mých věcí i tomu, že většinu výstav jsem měla v zahraničí, to tak není. Takže to spočívá maximálně v tom, že si ze mě Jiří Kovanda dělá legraci – on byl taky ten, kdo mi o tom jako první psal. Jestli tedy příští rok napíšou: z prvního místa se propadla o 20 příček dolů, tak určitě kreslit nepřestanu.

LN: Mezi stovkou top umělců v Česku je podle J&T Banky jenom 21 žen oproti 79 mužům. Čím to je? Jak tento poměr upravit tak, aby se do povědomí dostalo více žen umělkyň?
To je samozřejmě děsivé skóre už vzhledem k tomu, kolik skvělých umělkyň znám na zdejší scéně, a přiznám se, že pokud bych měla sestavovat vlastní žebříček, byl by ten poměr asi skoro opačný. V tomhle tedy index funguje velmi dobře: tedy, že ukazuje, o kolik snazší je pořád ještě pro muže umělce zařadit se do profesionálního uměleckého provozu a jak ostudně mizivá podpora tu například pro umělkyně matky je. Aby se ten poměr upravil, musel by se změnit systém uměleckého provozu, který by respektoval a podporoval „vypadnutí“ z provozu, přizpůsoboval se potřebám těch, se kterými vstupuje v pracovní poměr, a to včetně adekvátního (ne symbolického) honoráře za výstavu, který u nás zdaleka ještě není standard, a nezapomínal na ty, které/kteří se na nějakou dobu musely/i odmlčet.