VĚRA BERANOVÁ

Pražský hrad otevřel v Císařské konírně výstavu věnovanou portrétům, které vznikly v našem prostředí v posledních dvou stoletích.

Portrét vždy patřil a s jistými výjimkami stále patří k atraktivním výtvarným námětům. Neztratil svůj význam i v nové době, kdy se lidská podoba dá zaznamenat i jinou cestou. Se vznikem fotografie se mnozí domnívali, že fotografie a svým způsobem také film vymažou toto téma, tento žánr, z dějin umění, z malby a plastiky. Portrét zůstal, i když jeho záměr, úkol, mohl ztrácet na svém opodstatnění. Promítneme-li si však dějiny umění, zjišťujeme, že ne vždy se jednalo u portrétu o snahu o realistické, tedy viděné zpodobnění portrétovaného. Tak například v rámci našich dějin umění se v podstatě hovoří až o době Karlově, o vzniku portrétní galerie v triforiu katedrály sv. Václava na Pražském hradě. Portréty Karla IV., jeho manželek, církevních hodnostářů, tedy osobností své doby. V předcházejících dobách se jednalo při zpodobnění lidské tváře o jistou stylizaci, symboliku. Konkrétní tvář autory nezajímala. Tedy touha po zaznamenání jedinečné tváře je až novějšího data a vrcholí v uměleckých směrech, konceptech, ve kterých svou roli sehrával realismus.

Současná výstava v Císařské konírně Pražského hradu, která představuje portrétní umění posledních 200 let, může návštěvníkovi dokumentovat vývoj, od realistického zaznamenání lidské podoby, lidské tváře, až po uvolněné výtvarné pojetí současnosti. Stručně bychom mohli napsat: od Mánesa, Hellicha po autory dnešních dnů.

Co bude jistě společné všem portrétům, to bude neodmyslitelný vztah mezi portrétistou a portrétovaným. Stačí si jen přečíst popisky a například zjistíme, že Herbert Masaryk portrétoval svou matku Charlottu, Max Švabinský svou první ženu Ellu, Stanislav Hanzlík Karla Šiktance, a tak bychom mohli jmenovat dál. V tomto slova smyslu autor jistě svým způsobem zakódovává ať vědomě, či nevědomě, svůj vztah do tváře zpodobňovaného. V tomto slova smyslu pak můžeme mluvit o jistém vrcholu portrétního umění a tím je autoportrét. Vždyť tady jde vlastně o konfrontaci se sebou samým.

Současná výstava v Císařské konírně Pražského hradu, nazvaná Portrét v Čechách pohledem dvou století, jistě vzbudila návštěvnický zájem a troufám si tvrdit, že to nebude jen atraktivním prostředím. Portrét byl vždy v centru zájmu, možná dnes ještě více, právě proto, že není v centru současné tvorby. Mnohý návštěvník byl jistě zvědav, jak se dnešní výtvarníci vypořádají s tímto tématem. Bohužel řada z nich byla zklamaná, především někdy až naturalistickou podobou, dokonce se ozývala i hlasitá kritika. I takové náhodné postřehy některých návštěvníků však mají svůj význam. Vždyť víme, že pro umění je snad nejhorší, když nevzbuzuje žádnou pozornost. Na druhou stranu jen několik portrétů současných autorů, myšleno alespoň v rozpětí posledních čtyřiceti let, svědčí také o malé produkci či menší znalosti o současné tvorbě organizátorů výstavy.

Sama bych se spíše přikláněla k prvnímu vysvětlení. Stačí se aspoň v hrubých rysech seznámit s tvorbou současníků a musíme konstatovat, že toto téma je v podstatě okrajové. Tak zcela logicky na výstavě dominují portréty tzv. klasiků, i když i přes notorickou známost se občas objevuje i méně známá díla.

Stojíme zde před problémem, který je odedávna spojen s výstavní činností. A tím je prostá otázka, komu je výstava určena. Jistě zde bude převládat odpověď, a to zcela logicky, nejširší veřejnosti. Zvláště výstavy tohoto typu, v tak exponovaných prostorách. Návštěvník je u vchodu doslova uvítán monumentální plastikou představující Emu Destinnovou od Bohuslava Kafky, která bdí nad návštěvnickou knihou. V sousedství, téměř jako protipól, je pak kubizující portrét Antonína Procházky. Expozice dál pokračuje chronologicky.

Je těžké volit kritéria výběru. Kvalita je v podstatě daná, stejně jako téma, takže možná hraje svou roli subjektivní volba. O jedinečnosti umění portrétů se jistě návštěvníci přesvědčí na známých dílech Karla Purkyněho, realismu portrétů Hellichových, Machkových, Brožíkových, Herberta Masaryka a řady dalších. Zaujmou autoportréty Antonína Chittussiho, Ludvíka Kuby nebo Václava Špály. Také jistě portréty Václava a Josefa Mánesových, stylizované portréty Jana Preislera, Maxe Švabinského, Alfonse Muchy. Řadou děl je zastoupeno specifické portrétní umění Emila Filly, a to nejen pláten, ale i plastik. K méně známým jistě patří monumentální busta Otakara Švece z roku 1919 nazvaná Zápasník. Portréty mají dost široké rozpětí, od těch se smyslem pro realismus, často vázaným k oficiálním, jako například Štursův Alois Jirásek z roku 1921, Kafkův T. G. Masaryk, nebo A. Rašín od Viktora Strettiho. Další pak jistě nemají ambice realistického zpodobnění a nesou jedinečnou pečeť autora. Tak jako portrét fotografa Josefa Sudka od Františka Tichého, nebo bratří Čapků od Adolfa Hoffmeistra. Jedinečné jsou také portréty Bohumila Hrabala a Jana Baucha od Josefa Jíry.

Tak se dostáváme k tvorbě druhé poloviny 20. století, která je na výstavě zastoupena zvlášť významnými díly. Mezi nimi jsou takoví autoři jako Vladimír Sychra, František Jiroudek, Josef Liesler, Josef Istler, Vladimír Preclík, také Jiří Kolář. Z těch nejsoučasnějších autorů to pak jsou například Blanka Valchařová velkoformátovým superrealistickým obrazem nazvaným Po tanci, také Jiří Houska, volnější malbou, portrétem nazvaným Polský patriot, z dalších autorů poukazujících na šíři především současné malby můžeme jmenovat Jakuba Čušku, Janu Kremanovou. K současným autorům patří také Xénia Hoffmeisterová, která se prezentuje zajímavou velkoformátovou hlavou z roku 2018 nazvanou Čarodějka.

Vyjmenovat prezentované autory, jejich tvorbu v rozpětí 200 let, by bylo v rozsahem omezeném textu nemožné. K tomu samozřejmě slouží obsáhlá monografie.

Velkým kladem expozice, která má trvat do 22. března letošního roku, je velmi bohatá návštěvnost, s velkou převahou domácího publika. Praha a její výstavní prostory jistě v minulosti zažily velký zájem veřejnosti, ale troufám si tvrdit, že současná výstava bude patřit k těm nejvíce navštěvovaným. Návštěvníci se doslova proplétají mezi sebou a vzájemně si vlastně zaclánějí, tedy aspoň v den, kdy jsem výstavu navštívila. K tomuto jistému malému komfortu přispěla také instalace, která byla spíše určena tradičnímu počtu návštěvníků, kteří tiše a decentně procházejí místnostmi. Prostor Císařské konírny je doslova zahuštěn mobilními panely, vytvářejícími další možné výstavní plochy a stejně tak jistou intimitu k možnému vnímání. Zde tento záměr je v podstatě na překážku ideálního vjemu. Výstava je doplněna různými citáty hovořícími o vztahu různých osobností k umění, například jsou to vyznání Emila Filly, Václava Špály, také i teoretika V. V. Štecha.

Autoři a kurátoři: Ivan Exner, Michael Zachař.