Mluvím čínsky, nebo co??
Jak začít, aby děti poslouchaly

Jestli ne, rovnou radši klikněte na křížek vpravo nahoře nebo si vyberte nějaký serióznější článek o výchově. A jestli ano, nabízím vám místo běžného příběhu rychlokurz rodičovské čínštiny. A přidám 2 tipy, jak na to, aby děti začaly poslouchat.

Ale nebudete se na mě zlobit, až řeknu, kdo je tu Marťan, že ne? (Pocházím totiž ze stejné planety, takže krajana poznám na sto honů :))

Lekce   Vysmátí králíci. Nesrozumitelné hlášky

Mamka s Bárou sedí v autobusu na čtyřce (tam, co jsou sedačky proti sobě). „Barborko, nekopej pána,” říká jí maminka už potřetí. Ale ne, neposlechne, pořád má ty nohy nahoře a co chvilku se pána sedícího naproti dotkne zablácenou špičkou.

„Neslyšíš mě, nebo co?“ zlobí se maminka napočtvrté. Barborka kouká nechápavě. A za chvíli zase, ťuk do pána botičkou.

„Nech toho ti řikám. Mluvím snad čínsky? Dej ty nohy dolů, nebo tě už přes ně plácnu, nejsem tu pro srandu králíkům!“

Koukám na Báru, změnila výraz, králíci ji asi zaujali. A taky že jo:

„Klálíkum, mami?“ zaculí se a zasvítí jí očka.
„Nedělej si ze mě srandu!“ zlobí se maminka.

No jo, když ten králík je ale fakt děsná prča. Cestuju dneska bez dětí, tak mám čas šmírovat ostatní (promiňte, mamko s Bárou). Okamžitě si začnu představovat králíkárnu, a jak to asi vypadá, když mají králíci srandu. To je haluz, řeknu vám, zkuste si to :)

Koukám na Barču. Ještě se maličko usmívá nad králíky, ale asi moc neví, co má dělat. Převaluje se ze strany na stranu, aha, snaží se na sedačce posunout dopředu a dát ty nohy dolů. Vzápětí autobus drcne, hodí ji zpátky do opěradla a šup, nožky zas nahoře. Jsou moc krátký.

No schválně, zkuste si zkrátit tělo na půlku, opřít se v autobuse o sedadlo, abyste nespadli, když to cuká, a nepokopat naproti sedícího pána. Jestli nejste David Copperfield, nedáte to.
A když od mamky slyšíte věci jako „Mluvím snad čínsky? Nejsem tu pro srandu králíkům!“, začnou vám ještě ke všemu vrtat hlavou čínština a králíci a to už jste úplně v koncích.

Neposlechnete, nevíte jak.

Možná vás mamka nakonec přes ty nohy plácne a budete mít pocit, že se vám stala obrovská nespravedlnost, zatímco mamka si pomyslí, že má neposlušné dítě. Nedorozumění jak Brno. A to jste ani necestovali z Prahy do Brna, jen do sousedního města.

Lekce   Drž to a drž se. Nesplnitelné pokyny

„Tady máš to pitíčko, na, napij se,“ povídá v jednu chvíli mamka Báře a podává jí plastovou lahvičku. Barča ji oběma rukama čapne a... „A drž se, prosím tě,“ dodává maminka.
Hrc. Pití na zemi.
„Nemůžeš to držet pořádně?“

Všimli jste si? Byl to přesně ten mžik, kdy se Bára jednou rukou chytila sedačky, aby splnila instrukci „drž se“. Jenže to už nějak v zatáčce neudržela to pitíčko. Mít tři ruce, nestane se to, ach jo, proč k nám byla příroda tak skoupá.

Mimochodem, tohle už je pokročilejší rodičovská čínština. Žádní nesrozumitelní králíci, jen celkem srozumitelné pokyny, které prostě naráz nejde splnit. Jako ten s tou pusou, znáte ho?

„Zavři pusu a jez!“

Zavřete oči a čtěte!
A neříkejte, že vás to na Marsu neučili! :D

Lekce   Já vám ji vezmu. Záhadné mlčení

Mamka stojí u dveří, v jedné ruce velkou cestovní tašku a ve druhé malý batůžek s medvídkem Pú. Budou už s Barčou vystupovat.

„Drž se, Barčo, jo. Ať nespadneš,“ povídá.
„Dlžim, mami.“

Autobus staví. První vystupuje vysoká starší paní. Sotva udělá dva krůčky ze schodů, otočí se a popadne Báru. „Já vám ji vezmu,“ prohodí k mamince.
Bára se rozbrečí: „Neee, mamiiii!“

„Co brečíš, prosim tě, paní ti chtěla pomoct. … Díky, jste hodná. … Neječ!“

Vážně dost ječí, až se lidi otáčejí. Ale řeknu vám, já být malá a slyšet úplně cizí paní (která mě jen tak beze slova čapla), jak říká mojí mamce: „Já vám ji vezmu,“ tak taky řvu jak tur. Měla bych normálně strach, že mě ukradne. Přitom paní měla jen dobrý úmysl.

Bohužel to Barče neřekla.

Což je další stupeň naší dospělácké čínštiny (kterému jde rozumět fakt těžko, teda pokud dítě neovládá telepatii): neříct mu nic. A šup s ním někam. Ze schodů, do sedačky, do vany, z vany… trochu jak s neživou věcí, nepřijde vám?

Bonusová lekce   Slovníček používaných frází

Od autobusu jsem šla pěšky, a tak jsem cestou měla ještě čas přemýšlet. Vybavovaly se mi další perly z našeho čínsko-rodičovského slovníku. Řeknu vám, člověk to slyší fakt všude. (A sám sebe kolikrát neslyší.) Tak jsem si je večer sepsala.

Bod za každou, kterou jste někdy taky vypustili z pusy. A za tři body rovnou marťanský pas, jo? Ale nemusíte ho nikde ukazovat, nebojte. A schválně, zkuste si rovnou u každé té věty představit, že ji někdo říká vám. Víte, co se po vás chce? Rozumíte tomu?

Neběhej a pojď honem!
Ty seš trumpeta.
Máš v zadku vrtuli, že nemůžeš chvíli stát v klidu?
Ty se mi snad zdáš.
Seš normální?
Já tě fakt roztrhnu.
Pij pomalu. A pospěš si, už jsme na řadě.
Necucej si ty prsty, nebo ti upadnou.
Já snad mluvim do dubu.
Ty máš snad špunty v uších, že mě neslyšíš?
Já z tebe vykvetu.
Která ruka to byla??
Pohni kostrou.
Pššt, buď tiše. A proč mi neodpovíš, neumíš mluvit?
Hele, brzdi, nebo ti jedna přiletí.

Brzdím. A koukám, odkud mi jedna přiletí :), ale řekněte sami, s tímhle slovníkem chceme zařídit, aby nás děti poslouchaly? Nebylo by lepší jim to normálně říct?

Dost srandy, koukej se uklidnit!

Taky jedna oblíbená hláška, znáte ji? Ta je taky za bod :), i když patří do jiné kapitoly rodičovské komunikace.

Jasně, že spoustu těch vět řekneme ve spěchu nebo když už nám tečou nervy. Lítají z nás pak automaticky. A vlastně no a co, nám to taky říkali a vyrostli jsme, nebudeme přece hlídat každé svoje slovo. A ona je to nakonec i sranda, tyhle profláklé rodičovské bláboly, kdo by se jim od srdce nezasmál.

Ale proč teda trváte na tom, že tu nejste pro srandu králíkům?

Lekce   Aby děti poslouchaly. Konverzace pro každý den

A je tu prvních pár tipů pro moudré Marťany (nekamenujte mě, vždyť jsem řekla, že jsem taky odtamtud), jak s malými pozemšťany navázat spojení. A začít s nimi mluvit tak, aby rozuměli a mohli nám vyhovět.

Nebude to zas tak těžké, nebojte se, komunikují celkem nekomplikovaným jazykem. A o klid na planetě a mírové řešení sporů stojí stejně jako my. A navíc, všichni v sobě máme dokonalou nápovědu: jednoho malého pozemšťánka z dob, kdy jsme byli dětmi – takže dobře víme, které rodičovské věty nás štvaly nebo mrzely, kterým jsme nerozuměli i které bychom si přáli slyšet.

Tak jdeme na to?

Tip   Sledujte je

Víte, co myslím? Když malý pozemšťan dělá něco, co nechcete (například kope pána v tramvaji nebo začne zničehonic brečet a ječí jak na lesy, nebo třeba začne zlobit v čekárně u doktora) – ještě než zahájíte konverzaci, pár sekund ho sledujte.

Pomůže vám to

• automaticky nevypálit pokyn typu „Nech toho!“, který byste navíc možná korunovali nějakou nesrozumitelnou marťanskou hláškou o tom, že snad není normální,
• a zjistit, o co tu jde.

Možná uvidíte, že se fakt snaží přestat pána kopat, ale nejde mu to, protože se zároveň potřebuje v tramvaji opřít a ty krátké nožky pak trčí a kopou nějak samy... Nebo že ječí, protože se něčeho leknul, ne jen tak zničehonic. Nebo že se v té čekárně u doktora prostě nudí, nechce vám zavařit, jen je o něco živější než vy a potřeboval by se trochu hýbat, projít se… například.

Každopádně všimnete si něčeho, co vám pomůže navázat spojení dvou světů – a co by první marťanská hláška spolehlivě zazdila.

K zapamatování:

Moudrý Marťan 3 vteřiny mlčí, než něco řekne. I kdyby se měl kousnout do jazyka :)

A když už si něčeho všimnete, rovnou to taky svému pozemšťanovi řekněte. Ať vidí, že rozumíte. Povězte mu například, že nechcete, aby kopal pána, a nabídněte mu třeba, že ho přidržíte, aby se nemusel opírat – jestli jste si všimli příliš krátkých nožiček.

A v jiné situaci zase můžete říct:

A nevypálit peprně po marťansku „Neřvi zas, nebo už z tebe vykvetu.“

Tip   Mluvte normálně

Normálně… to se lehko řekne, že jo, ale co to znamená?

Pomalu to vypadá, že normální je tady řeč marťanská. Zkuste si chvíli sednout na hřiště nebo do čekárny u dětského doktora, nedejbože na očním, kde se dětem musí rozkapávat oči, takže spousta z nich protestuje a brečí. Tam to jede. Být malý pozemšťan, nedomluvíte se tam.

Takže, co je to normálně? Pro zjednodušení:

Asi tak, jak byste chtěli, aby někdo mluvil s vámi.

A zdvořile – jak je mezi lidmi, kterým jde o přátelské spojení, zvykem.

Celkem chápu, že vás naštve, když dítě rozleje pitíčko nebo si pocintá nové tričko, taky mě to nebaví. Ale není nejmenší důvod na něj vyprsknout: „Já se z tebe zbláznim,“ nebo „Ty seš prase.“

Co by na to řekl ten malý pozemšťánek v nás, který nám napovídá, jaké věty nás samotné v dětství bolely?

Takže se nebojte mu normálně říct třeba:

Má to minimálně 3 výhody:

1. Bude vám rozumět, co po něm chcete. Takže mu dáte šanci vyhovět. (Co má udělat, když slyší, že je čuně, vy byste věděli?)
2. Nebude si lámat hlavu, jak může být prase, když přece nedělá chro chro a má jen dvě nožičky.
3. A nezačne vás ignorovat, až mu jednou tyhle hloupý hlášky začnou lézt krkem.

(Nejpozději v pubertě – vzpomenete si ještě na tu svoji? – ale dost možná daleko dřív. Ty dnešní děti jsou prostě ve všem nějak napřed. Přestanou poslouchat, když jim naše slova nedávají smysl. A pak se divte, že neposlouchají...)

Slovníček cizích pojmů na závěr

Tak co, kamarádi Marťani, kolik bodů? Já vám ty svoje radši nepřiznám :) Ale jestli vám tenhle rychlokurz nasadil brouka do hlavy a zkusíte s dětmi mluvit jinak, tři body si rovnou odmažte. Moc dobré rozhodnutí, pokud smím říct svůj názor :)

Mimochodem, všechny ty hlášky, co jste tu četli, jsou jenom špička ledovce. Máme ve slovníku spoustu dalších. Nejsou tak absurdní, ale paseku dělají úplně stejnou. Možná o to větší, že nejsou tolik vidět. Mrkněte do našeho Rodičovského seriálu, uvidíte, kolikrát se přistihnete, a vyvalíte oči.

A ještě těch pár cizích slov na konec, o ta vás nemůžu připravit. Určitě je zařaďte do slovníku, jestli chcete s pozemšťany vyjít v míru. Ohromně vás totiž k sobě přiblíží.

Jsou to tahle tři:

Prosím. Děkuju. Promiň.

Překvapení, proč jako mají být cizí?

No jo, ale vzpomeňte si, kdy jste naposledy dítěti řekli: „Potřebuju, abys to utřel, prosím,“ místo uštěpačného „Utři to!“? Nebo jestli jste mu poděkovali, když to po sobě utřel? A kdy jste mu naposledy řekli „Promiň,“ když vám ujelo, že je pr*se, ehhhm, teda čuně? ;)

Nejsme na to na Marsu moc zvyklí, co? A pak jsme z toho špatní, že nám ten pozemšťánek ani slušně nepoděkuje. No nic, vždycky se dá začít, tak si držme navzájem palce :) Ať nakonec přijdem na to, že jsme tu všichni z jedné planety.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho. Ať doletí i na Mars :)