30 LET OD MS 1990 | Po druhém vítězství ve skupině nad Rakouskem, které znamenalo jistotu postupu do osmifinále MS 1990, vyrazili někteří hráči do ulic Florencie. Tajně. Trenér mužstva Jozef Vengloš o partyzánské akci moc dobře věděl. Přesto nad výstřelkem zavřel oči. „Doslova mi řekl: Neboj, oni přijdou v pořádku. A vážně přišli,“ směje se tehdejší historce Juraj Vengloš, syn legendárního kouče a zároveň ředitel významné hráčské agentury Central Sport Management. V rozhovoru pro iSport.cz popisuje napojení otce na další trenérskou legendu Václava Ježka, zmiňuje i exkluzivní nabídku trénovat Barcelonu.
Spolupráce vašeho otce s Václavem Ježkem byla zárukou úspěchu. Proč?
„Oni spolu byli už při kvalifikaci na mistrovství Evropy v roce 1976. Táta tehdy trénoval Slovan, v reprezentaci měl sedm hráčů. S panem Ježkem, který byl hlavním trenérem, mužstvo doplnili o klíčové borce typu Viktora, Panenky či Nehody. Během této společné práce, která vyvrcholila titulem evropských šampionů, se velmi dobře poznali. Proto o čtrnáct let později nebyl problém, aby si vyměnili úlohy. Na světovém šampionátu v Itálii bylo v týmu hodně fotbalistů z Ježkovy Sparty, nicméně hlavním trenérem byl táta. Mužstvo dali skvěle do kupy, povedl se jim tah s návratem Kubíka a Knoflíčka. Plno lidí je v reprezentaci nechtělo, ale oni si prosadili svou… A mohl bych uvést další příklady.“
Tak povídejte.
„Vedly se řeči, že vedle sebe nemohou hrát Kubík s Chovancem. A turnaj ukázal pravý opak. Oba trenéři se dovedli navzájem podpořit, proto byli spolu tak úspěšní.“
Byla spolupráce dvou obrovských veličin založená na vzájemném respektu?
„To je přesně ono. Když jsem byl malý, pan Ježek byl několikrát u nás doma. S tátou řešili fotbal, byli si blízcí. Vždycky chtěli to nejlepší pro tým. Ne pro sebe, ale pro hráče. Táta se nebál pracovat ani s fotbalisty, kterým se říkalo problémoví. Dokázal je dostat do mužstva a oni pak týmu pomohli.“
Zmínil jste kauzu K+K. Otec v ní sehrál jednu z klíčových rolí.
„Ano. Jednou jsme si o tomto případu povídali. Říkal, že v týmu bylo potřeba mít kvalitní hráče. A Kubík s Knoflíčkem takoví byli. Přitom oba sebrali čas jiným spoluhráčům. Třeba Luhový nedostával tolik prostoru, stejně tak Griga. Přesto to všichni přijali a pomáhali si.“
V devadesátém roce bylo v týmu hromada velkých hráčských person. Musel být kumšt je ukočírovat.
„Tenkrát jsem na turnaji byl, pozoroval jsem život týmu. Trenéři to neměli snadné, občas museli zavřít oči. Po zápase s Rakouskem a jistotě postupu do osmifinále se několik chlapců sebralo a vyrazilo mimo hotel. Otec se tvářil, že to neviděl. Doslova mi řekl: „Neboj, oni přijdou v pořádku.“ A vážně přišli. Hodně kluků kouřilo, i tohle toleroval. Jeho práce spočívala jinde. Měl k dispozici hráčský materiál, který chtěl něco dokázat. Už nebyli nejmladší, nýbrž ve středním věku, a hrozně chtěli do zahraničí. Proto nedělali problémy. Ani by si to vůči těmto trenérům nedovolili. Kápové mužstva, Hašek s Chovancem, otce velmi nerespektovali. A nejen oni.“
Jaká byla největší trenérská přednost vašeho otce?
„Když přišel z Austrálie a trénoval Košice, jako první zavedl soustředění ve Vysokých Tatrách ve vyšší nadmořské výšce. Hráčům to moc vyhovovalo. Navíc v každé době měl moderní metodiku. A ještě jedna věc: k hráčům se choval slušně. Oni pak hráli za něj, na hřišti mu to vraceli. Navíc věděli, že pod Jozefem Venglošem mohou něčeho dosáhnout.“
Ivan Hašek tvrdí, že otec předběhl dobu. Sedí to?
„Přesně. Vzdělával se, přednášel. Byl členem trenérské skupiny FIFA, jezdil po celém světě, vědomosti získával i od ostatních renomovaných trenérů. Byl respektovaný v zahraničí. Fotbal naprosto miloval.“
Měl zkušenosti z Austrálie, Portugalska, Malajsie, Anglie, Turecka. Pomohl mu rozhled, který v komunistické éře téměř nikdo neměl?
„Rozhodně. Škoda, že ho v jednaosmdesátém komunisté nepustili do Španělska. Od manažera Ladislava Kubaly, toho času manažera Barcelony, dostal nabídku vést hlavní tým. Bohužel, z ČSTV tátu nepustili. Byla to ohromná škoda, tehdy byl relativně mladý a mohl dokázat ještě víc. Ale za deset let odešel jako první zahraniční trenér do Premier League, vedl Aston Villu, to je přece také fajn.“
