Na italský šampionát odjel jako úřadující fotbalista roku a po něm se dočkal zahraničního angažmá v Betisu Sevilla. „Byl jsem na vrcholu,“ přiznává Michal Bílek, tehdy pětadvacetiletý obránce či záložník Venglošova a Ježkova výběru. Z MS 1990 si vybavuje zejména obrovskou masu československých fanoušků, výbornou atmosféru v týmu a čtvrtfinálovou křivdu.
Odehrál všech pět utkání na turnaji, proti USA i Rakousku skóroval z penalty. Bez Michala Bílka se před třiceti lety reprezentace neobešla, patřil k miláčkům národa.
Dnes je koučem národního týmu Kazachstánu, v daleké východní zemi na tehdejší šampionát pro Sport zavzpomínal. „V hlavě mám hlavně první zápas ve Florencii, kam přijela spousta lidí od nás,“ vrátil se v čase do června roku 1990.
O pár měsíců dříve se po sametové revoluci uvolnily hranice a pocítili to i fotbalisté. Najednou mohli svobodně přijímat lukrativní nabídky z ciziny a v hledišti měli hromadu fanoušků. Do Itálie se jich sjely tisíce. Především na první dvě bitvy ve Florencii s USA a s Rakouskem.
„Na něco takového jsme nebyli zvyklí,“ připomíná Bílek. „Strašně nám jejich podpora pomohla. Atmosféra byla nádherná, k tomu jsme měli dobré mužstvo. Chytli jsme úvod s Američany, pak jsme porazili Rakousko a po dvou kolech jsme měli čtyři body,“ vzpomíná.
V zápasech se naběhal, nastupoval na kraji. „Hrál jsem levého beka či halfbeka. Dost jsem pomáhal do defenzivy,“ nezapomíná. Taktiky tolik nebylo, o to větší roli hrály technické dovednosti a kreativita. „Hrál se hezčí fotbal, dneska je to hodně atletika,“ podotýká.
Po postupu ze skupiny dorazily za hráči manželky a přítelkyně. I to přispělo ke všeobecné pohodě v mužstvu, jemuž veleli ctihodní trenéři Jozef Vengloš (hlavní) a Václav Ježek (asistent). „Dvě kapacity,“ vypálí ze sebe Bílek. „Prohodili si role z mistrovství Evropy 1976. Vengloš byl klidnější, Ježek impulzivnější,“ dodává.
Všechno šlapalo. V osmifinále Československo zmuchlalo v Bari překvapení z Kostariky (4:1) a ve čtvrtfinále drželo krok s Německem (0:1). V Miláně už měl v hledišti jasnou převahu protivník, jehož hvězdy Brehme, Matthäus a Klinsmann tehdy válely za místní Inter. Je jasné, na čí straně stálo obecenstvo. „Prohráli jsme gólem z penalty, která byla hodně přísná,“ vybavuje si sparťanský odchovanec.
Bílek se po turnaji vrátil do Sparty a doufal v transfer do ciziny. „Tomáš Skuhravý rovnou v Itálii zůstal,“ připomíná osud útočníka, jenž uhranul pěti trefami a hned podepsal přestupní lístky do FC Janov.
Záložník s jemnou kopací technikou si musel ještě několik měsíců počkat. Nakonec to padlo na Španělsko. Na druhý pokus. „Chtěl mě Sporting Gijon, ale Sparta mě nepustila,“ líčí. Dočkal se po podzimu, kdy došlo k dohodě s Betisem Sevilla.
„Šampionát v Itálii byl pro mě klíčový. Za předchozí rok mě vyhlásili fotbalistou roku, byl jsem na vrcholu. Kdyby to šlo, předpokládám, že bych šel ven dřív,“ myslí si.
