Pubertelná otázka uvozuje každou ze 32 kapitol vizuálně bohatého průvodce. Autoři, které sdružuje iniciativa nazvaná Máš umělecké střevo?, využili svého zázemí v několika významných středoevropských institucích. Na konkrétní díla z jejich sbírek navázali odpovědi.
Všude padají stejné otázky
Nejširší zastoupení má v knize pražská Národní galerie, neboť iniciátory a editory projektu jsou lektoři Martina Freitagová a Ondřej Horák. Několik ikonických děl tu reprodukují také Moravská galerie Brno, Slovenská národní galerie, budapešťské Ludwigovo muzeum a Státní umělecké sbírky Drážďany.
Pestrá publikace v měkké vazbě, jejíž vizuální styl sjednocují svérázné ilustrace kreslíře řečeného Kakalík, je nominována na letošní cenu Nejkrásnější české knihy roku. Vyhlášena bude on-line 27. května.
"O knize jsme začali uvažovat, když jsme mluvili se zástupci jiných galerií. Zjistili jsme, že všude při návštěvě školních skupin padají podobné otázky. Řekli jsme si, že by stálo za to vydat trochu jinou učebnici. Svéráznější, provokativnější, ne klasicky vše vysvětlující," říká Martina Freitagová.
Šest řádků o Dürerovi
Skutečně: kniha Proč umění? vysvětluje slovy přiměřeně málo věcí. Například jeden z pokladů Národní galerie, obraz Růžencová slavnost od Albrechta Dürera z roku 1506, přibližuje na necelých šesti řádcích. Čtenář se z nich kromě základních údajů dozví jen to, jak se obraz dostal do Prahy a jak vysokou odměnu za něj malíř dostal, neboť se jedná o součást kapitoly o hodnotě uměleckých děl.
Textem se neplýtvá, kniha působí lehce, vzdušně a díky moderním grafickým prvkům i komiksovým ilustracím atraktivně. Jediné, v čem se autoři rozmáchli, jsou reprodukce, nezřídka otištěné přes dvojstranu.
"Publikace je jen začátkem k objevování, malým nakopnutím, které má vzbudit zájem. Vždyť všechno se dá najít na internetu. K tomu také vybízíme a především motivujeme k návštěvě galerií i muzeí a také k všímavosti k dílům ve veřejném prostoru," vysvětluje Martina Freitagová.
Podle ní každý z autorů přinesl své hledisko, a zároveň trochu prezentuje "svou" domovskou sbírku. Z té drážďanské se v knize objevuje Rembrandtův Autoportrét s vyděšenýma očima i Raffaelova slavná Sixtinská madona, z expozice brněnské Moravské galerie pochází Rubensova děsivá Hlava medusy, konceptualistu Júlia Kolera představuje Slovenská národní galerie provokativní prací k roku 1968 a budapešťské Ludwigovo museum se připomíná například černobílou fotografií z performance Judit Kele z roku 1979.
Skvělá muzea za rohem
"Je to výběr ze sbírek, které jsou v podstatě za rohem, člověk nemusí cestovat do Londýna, do Paříže nebo New Yorku. Mapka v úvodu ukazuje, že v našem regionu máme opravdu skvělá muzea," myslí si Freitagová.
I když si devět autorů, jimiž jsou kromě editorů Linda Dietrich, Michal Kučerák, Jiří Raiterman, Zsófia Somogyi-Rohonczy, Zsófia Sugár, Silvie Šeborová a Barbora Tribulová, rozebralo jednotlivé otázky, každou odpověď nejdřív probírali společně. "Je to společné dílo," prohlašuje Freitagová.
Odpovědi jsou stručné, ale ne heslovité, dokonce ani příliš jednoznačné. Pokaždé přinášejí nejméně dva většinou odlišné případy z dějin umění. Například když zazní otázka Jak dlouho trvá vytvořit umělecké dílo?, kniha připomíná gestické, expresivní malby Jacksona Pollocka, které byly hotové klidně za pár desítek minut, a dává je do kontrastu k obrazu Kleopatra od Jana Zrzavého. Ten svůj motiv maloval 50 let.
Pětidenní seznamka
Kapitola odpovídající na otázku Mohou umělci porušovat pravidla? uvádí případ provokativní skupiny Ztohoven, která do živého vysílání České televize propašovala fiktivní výbuch atomové bomby na českém venkově.
Podobně italští umělci Paolo Cirio a Alessandro Ludovico žijící v USA testovali hranice soukromí na internetu: z podobenek a osobních údajů posbíraných od 250 tisíc osob na Facebooku sestavili "seznamku".
Pouhých pět dní její existence prý vedlo k mnoha žárlivým scénám, rozchodům, 11 žalobám, výhrůžkám smrtí, ale také k obrovské medializaci. "Odsouzen nakonec nebyl nikdo, umělci žádný zákon neporušili. Jen většina uživatelů Facebooku si od té doby výrazně víc hlídá své soukromí na síti," shrnuje v knize Michal Kučerák.
Dva příklady pomáhají i s odpovědí na možná nejtěžší otázku: k čemu potřebujeme umění? "Jsou lidé, které opravdu může umění zdánlivě po celý život míjet. Jenže umění má spoustu tváří. Umělecké dílo nás často inspiruje k nejrůznějším rozhodnutím nebo nečekaným myšlenkám," píše Ondřej Horák a také on si pro ilustraci vybírá aktivistické umění.
Horák jmenuje německého provokatéra Josepha Beyuse, který například účast na elitní mezinárodní přehlídce Manifesta v roce 1982 pojal ekologicky. Mezi výstavními pavilony v německém Kasselu vysázel 7000 dubů. Nebo britský streetartový umělec Banksy: jemu se daří vzbuzovat pozornost a získávat podporu pro sociální a ekologická témata také u lidí, kteří si možná jinak myslí, že je umění nezajímá.
Kniha
Martina Freitagová, Ondřej Horák (eds.): Proč umění?
Vydala platforma Máš umělecké střevo? 2019, 110 stran, 240 korun
