JOSEF ONDROUCH

Média se historii pokoušejí otvírat a přiblížit dnešku. Byly za tím účelem také vytvořeny různé ústavy s četnými politology, nejrůznějšími znalci, politickými geografy a bůhvíjakými ještě „odborníky“. Přidávají se politikové, právníci a historici amatéři i ti z profese, mnozí publicisté a spisovatelé, nebo jen ti, kteří se za spisující historiky sami považují. A je jim shora přáno i dáno: jsou, ač povětšině nečteni, vydáváni, navzájem se pochvalují a vyznamenávají. Leč navzdory tomu prvnímu, miláčkem čtenářů se stal náš současný nejúspěšnější spisovatel Vlastimil Vondruška. Původem historik, skutečný profesionál, přiblížil a obhájil náš slavný český středověk. A nejen to; v bestselleru Kronika zániku Evropy Vondruška prokázal, že rozumí i dvěma žijícím generacím a má co říci k dnešku i k naší budoucnosti. Obdiv zaslouží i to, že neztratil optimismus.

Spisovatel Emil Hruška nepíše romány a už vůbec ne epopeje na pokračování, ale díky pečlivě shromážděným a dramaticky sladěným faktům oslovuje i moji starší generaci těch, kterým se vracejí neblahé vzpomínky na dobu života za Pána protektorátu K. H. Franka. Ale převaha mladých posluchačů na prezentaci Hruškovy předposlední knihy Vraždy v pohraničí na podzim uplynulého roku v Mariánských Lázních naznačila, že vše, co je podnětné, dobře napsané, má, ač jde o historii, co říci i mladým lidem, o kterých se podle mne ne vždy právem říká, že se o dějiny, ani o ty nám nejbližší, vůbec nezajímají. Není to pravda. Bída spočívá totiž v tom, kdo a jaký obraz o minulosti, nás ještě bezprostředně zasahující, nám poskytuje. K vykreslení dějin předkládá Hruška pečlivě ověřená a vynikajícím způsobem k danému tématu utříděná fakta tak, aby v uspořádání neztratila, ale naopak zvýraznila dramatičnost dějů i vystupujících, nejen vždy jen historicky pojatých, postav.

Skvělou ukázkou, jak to umí, je nová Hruškova kniha PRAVÁ RUKA K. H. FRANKA. K už zdánlivě známým osudům kata národa Čechů připojuje fakta v nových souvislostech, ale hlavně postavu doposud „upozaděného“, ba skoro úplně neznámého Roberta Giese. Objevuje člověka majícího plnou důvěru okupační vrchnosti, vzdělaného právníka, vykonavatele, ale i návodce Frankových zločinů.

Kdo byl tento odborník dodaný z Říše Heydrichem i samotným Himmlerem? Brilantním uměním a pečlivým využíváním archívů shromáždil spisovatel nesporná fakta, využívaje vše další, co bylo nebo je v dané věci, tj. k osobnosti člena NSDAP a SS-Standartenführera (plukovníka) Giese k dispozici. A přesto, že toho na první pohled bylo jen málo, v dramatickém sledu stránek Pravé ruky K. H. Franka se zdařil spisovatelský, čtenářsky poutavý počin. Dá mi za pravdu každý, kdo si knížku otevře, neodolá a přečte.

Působivou inovací je spoluúčast Jacqueline Giesové. Rozhovor s vnučkou válečného zločince nejenže lidsky přibližuje hlavní postavu Hruškovy knihy, ale zároveň líčí dobu prozření u mladé generace Němců šedesátých let, kteří poznávají, co byly Osvětim a Lidice, už probíhající či připravované vyvražďování méněcenných národů, do kterých zařadili i Čechy s výjimkou těch k poněmčení vhodných; patřila k nim i část zavražděných dětí z Lidic. Právě na tom měl knihou prokázaný podíl Robert Gies; zůstal ale nepotrestán, stal se naopak opět aktivně činným a mohl žít až do své smrti v poklidu v Západním Německu.

Giesova vnučka Jacqueline v rozhovoru s Emilem Hruškou nejenže dokresluje postavu svého dědečka – nacistického zločince, ale dává nahlédnout i do rodinného soukromí. Citlivě líčí frustraci syna Roberta Giese juniora, svého otce, kterého přivádí poznání minulosti až do strany Levice, dědičky pokrokových tradic nacisty eliminované, přednostně ještě před Židy, Komunistické strany Německa. Ty její členy, které nacisté nestačili zavraždit nebo v koncentrácích umučit, čekal v Západním Německu opět zákaz politické činnosti, diskriminace, pronásledování a často i vězení. Přesto se mladá německá generace většinou nenechávala oficiální propagandou mást, umlčet, ani zastrašit; hledala a nacházela pravdu nejen o své minulosti, ale i odpovědi na aktuální otázky a problémy doby šedesátých až osmdesátých let.

Jacquelin Giesová ke studentům a mladým absolventům škol a univerzit patřila. Právě to, že knížka o válečném zločinci z Prahy za protektorátu vrcholí rozhovorem s vnučkou R. Giese, považuji za skvělou ukázku spisovatelského umění Emila Hrušky.

Sám jsem šedesátá léta jako student, absolvent a mladý akademik intenzívně prožíval. Aktivně činný v československém a mezinárodním studentském hnutí jsem důvěrně poznal Německo, o kterém tak zasvěceně v detailu hovoří Jacqueline v rozhovoru s Hruškou. Mohu vše jen potvrdit i z vlastních zkušenosti z té doby. Jen namátkou – z ročního studia na univerzitě v Kolíně nad Rýnem, dalších pobytů na předních evropských univerzitách, z mnoha kontaktů a nekonečných diskusí třeba i s přáteli z USA, s Američany, kteří odmítali vraždit ve Vietnamu, nacházejíce bezpečí u studentů německých vysokých škol nebo ve Skandinávii.

Podobně jako mé dílčí zkušenosti a znalosti z doby šedesátých let, autenticky dosvědčuje tehdejší atmosféru daleko přesvědčivěji Jacqueline Giesová. Jde o skvěle zvolené svědectví nejen z nebývalého pohledu vnučky na dědu Giese. Ale výše přidané hodnoty je i v tom, jak se z člena katolické strany Centrum (podobné slovenským luďákům, ale i naším lidovcům), která legalizovala Hitlerovu parlamentní cestu k moci v roce 1933, stal v Giesově osobě přední nacista, esesman a válečný zločinec. Jacqueline má tak co říci i k cestě plné omylů našeho studentského hnutí, jež se v šedesátých letech, na rozdíl od pokrokových studentů a mladých lidí Západu, vydávala na cestu ztráty pokrokové identity českého studentského odporu kolem slavného 17. listopadu 1939, ale i zrady odkazu studentů Předvoje popravených v posledních dnech okupační vlády K. H. Franka a jeho pravé ruky Roberta Giese.

Poselství knihy Emila Hrušky je díky svědectví vnučky Jacqueline výzvou současné generaci mladých lidí, studentů i absolventů, kteří neznají dobu panství K. H. Franka a jeho tajemníka Roberta Giese. Jde o přesvědčivý apel návratu ke kořenům hrdinného odboje našich studentů proti německé okupaci, výzvu k poznání slavné historie odporu proti největšímu ohrožení nejen naší československé existence, ale veškerého lidstva. Měli bychom začít být opět hrdi na to, že jsme byli aktivními účastníky tohoto boje za osvobození a ne žádnými ubohými Čecháčky, jak se nás v zrcadle falšované paměti snaží ponižovat. O tom svědčí 350 000 obětí na životech občanů Československa v boji proti nacistickému moru.

Kniha Emila Hrušky je i díky Jacqueline Giesové sympatickým, ale také podnětným impulsem k zamyšlení nad naší ne tak dávnou a stále velmi aktuální živou historií. Doporučují přečíst. Pravá ruka K. H. Franka je napsaná poutavě a dá se zvládnout jedním dechem.