Sam Lee: Není předepsáno, jak hrát lidovou hudbu

Rozhovor s anglickým písničkářem Samem Lee

Vaše nové album Old Wow produkoval Bernard Butler, někdejší člen rockové skupiny Suede. Proč jste si vybral právě jej?

Bernarda sice proslavil rock, ale dlouhá léta také spolupracoval s folkovým písničkářem Bertem Jaschem. Má tedy dlouholeté zkušenosti s folkem. Není to jediný podobný případ. Mnoho hudebníků známe jako zástupce určitého stylu, ale oni se ve skutečnosti intenzivně věnují i jinému žánru. S Bernardem se znám už mnoho let. Když jsem začal připravovat nové album, uvědomil jsem si, jak moc mám rád jeho hudbu. Vlastně první singl, který jsem si koupil jako teenager, byl od dua McAlmont & Butler. Zpočátku jsem ani nepomýšlel na to, že by Bernard mé album přímo produkoval, spíše jsem si jen představoval podobný zvuk, jako mají jeho nahrávky. Ale pak jsem si řekl, že jej zkusím oslovit. Udělal jsem to, protože jsem si byl jistý, že právě on bude tou nejvhodnější osobou.

Nejste jen zpěvák, ale také sběratel lidových písní a etnomuzikolog. V minulosti jste bádal mezi britskými Romy a mezi kočovnými travellery. Obsahuje i nové album písně, které znáte právě od nich?

Není jich tam moc, ale některé tam opravdu jsou. Píseň The Moon Shines Bright jsem se naučil od jedné staré Romky, která stále ještě žije a má 93 let. A pak jsou to ještě písně Sweet Sixteen a Bulnafanen, které jsem se naučil od svého učitele, skotského travellera Stanleyho Robertsona. Kromě toho jsou na albu další písně, které sice nějakým způsobem souvisejí s romskou kulturou, ale já jsem se je naučil z jiných zdrojů, případně jsou kompletně přepracované. V případě tohoto alba jsem ani tak nevycházel ze svého etnomuzikologického přístupu, ale spíše jsem se soustředil na písně, které mají hluboký vztah k ekologii a k přírodě. 

Na albu znějí mimo jiné nástroje, které si s anglickou lidovou hudbou většinou nespojujeme, jako jsou lesní roh, trombón nebo japonská flétna šakuhači. Proč právě tyto barvy?

Protože jsou to skutečné barvy… Nebe je modré, ale při západu slunce na něm můžete vidět všechny barvy duhy. Stejně tak jsem se i já snažil zachytit celou barevnou škálu… Lidová hudba nemá jeden předepsaný způsob, jak ji hrát. Tradiční písně se původně zpívaly bez doprovodu hudebních nástrojů. Když k nim přidáme kytaru nebo housle, je to moderní koncept, který se nepoužívá více než posledních čtyřicet nebo padesát let. Chci-li tedy vyprávět příběh pomocí písní a hledám k tomu vhodné nástroje, není dobré se dívat, jak to dělají všichni kolem mě. Dnes je hudba mnohem otevřenější než dříve. Pokud použiji zdánlivě nestandardní nástroje, nijak se nevymykám tomu, co se dnes ve světě běžně děje. Ano, možná se vymykám tomu, jak většina lidí vnímá anglickou lidovou hudbu, ale to přece není můj problém. To je spíše problém ostatních hudebníků, kteří si tradiční anglickou hudbu nějak představují. 

V už zmíněné písni The Moon Shines Bright se objeví úryvek známé skotské balady Wild Mountain Thime, který zde zpívá zpěvačka Elizabeth Frazer. Jak k této spolupráci došlo?

Wild Mountain Thyme je velmi silná milostná píseň, kterou navíc lidé dobře znají. Já jsem z ní použil jen úryvek, a to ještě v netradičním kontextu. Od začátku mi bylo jasné, že bych to neměl zpívat já. S Elizabeth Frazer se nějakou dobu znám a vím, že má ráda lidovou hudbu a že se jí líbí to, co dělám. A také vím, že opravdu krásně zpívá. Zeptal jsem se Bernarda, co by řekl na to, kdybychom do té písně přizvali právě ji. On ta to: „Myslíš TU Elizabeth Frazer? Copak ty se s ní znáš“ A já: „Ano, znám ji, zeptám se jí.“ Tak jsem se zeptal, ona chvíli přemýšlela, a pak řekla, že ano. Při samotném nahrávání jsme se nepotkali, natočila mi to doma. Ale později jsme se setkali a zkusili si to znovu i naživo. Musím říct, že jsem byl opravdu šťastný, že ji mám na svém albu.

Jak prožíváte jako umělec dobu koronavirovou?

Poslední tři a půl roku jsem věnoval přípravám nového alba. V lednu vyšlo a téměř všechny koncerty, které jsem měl naplánované na další měsíce, jsou teď zrušené. Je to celkem 46 koncertů, které se nebudou konat. Je to, jako kdyby se vinař čtyři roky staral o vinici, a pak mu ji někdo kompletně zničil. Ta situace je naprosto devastující. Bylo mi to samozřejmě velmi líto, navíc jsem přišel o spoustu peněz. Ale nějak jsem tyto emoce překonal, neboť jsem si uvědomil, že to, co prožívám já, zdaleka není tak tragické jako ztráty mnoha jiných lidí. Navíc pozoruji, jak se svět kolem nás mění přesně tím směrem, po jakém jsem dlouhá léta volal v rámci své kampaně za udržitelný rozvoj. Takže vidím šanci, že se svět v něčem promění k lepšímu, což je důležitější než moje drobná umělecká oběť. V současné době se snažím svou další práci šířit digitální formou. Konkrétně se soustředím na svůj projekt Zpívání se slavíky, což je mimochodem moje nejoblíbenější činnost během celého roku. Letos chci tento svůj „lesní“ koncert šířit jako audio a video stream. Současná krize mě tedy sice hluboce postihla, ale zároveň se z ní pokouším vyjít co nejlépe. Také se snažím podporovat jiné umělce, kteří třeba nemají tak úspěšnou kariéru jako já a pro které může současná situace znamenat úplný konec uměleckých snah. Více než o sebe mám starost o celou hudební komunitu.