Výprava, k jejímž hlavním úkolům patřila propagace výrobku kopřivnické automobilky, tedy Tatry 815, ve světě, přitom měla ambiciózní plány. Měly například vzniknout dva celovečerní filmy a k nim televizní seriál o 56 dílech. Nakonec se ale kromě knížek od členů expedice zachovalo jen několik televizních reportáží, amatérský videofilm nebo plechové a papírové modely expedičního speciálu. Teprve nedávno se ještě podařilo najít dva zdánlivě ztracené filmy z výpravy.
"Smutek, že nemohla být plně naplněna, že nemohl vzniknout seriál," shrnul v televizním cyklu Zapomenuté výpravy pocity z expedice její vedoucí Jiří Stöhr (1939 až 2019). Podobně hovořil i další její účastník Petr Bárta (1942 až 2008), který spolu se Stöhrem koncem 60. let také s tatrovkou - tehdy ovšem typem 138 - vyjel do Afriky na slavnější Expedice Lambaréné. Nad výpravou se navíc dodnes vznáší stín tragédie, při sjíždění pákistánské řeky totiž zahynul jeden z jejích členů František Jeniš.
Plány na expedici se zrodily začátkem 80. let, když se Jiří Stöhr náhodou dal do řeči s lidmi z vedení automobilky, která v roce 1983 uvedla na trh nový model Tatra 815. Výprava kolem celého světa, plánovaná původně na dva roky, tak měla posloužit k šíření slávy značky i v zemích, kde s tatrovkami neměli moc zkušeností. Přípravy cesty nakonec zabraly celé tři roky, během kterých se ovšem zrodil i další tatrovácký propagační projekt, účast na slavné Rallye Paříž-Dakar.
Pro cestu kolem světa, na jejíž organizaci se kromě samotné automobilky z Kopřivnice podílelo například i barrandovské filmové studio, byla určena obyčejná třínápravová Tatra 815 s pohonem všech kol. Poháněl ji běžný tatrovácký vidlicový šestnáctilitrový desetiválec s výkonem 280 koní, zvláštní byla na autě hlavně nástavba. Vyrobili ji ve vagónce ve Studénce a členům výpravy se stala na více než tři roky pojízdným domovem, ve kterém měli vše potřebné.
Automobil, který je dnes k vidění v tatrováckém muzeu, ovšem dorostl do obřích rozměrů: na délku měřil deset metrů, na šířku 2,5 metru a výška činila 3,85 metru. Na druhou stranu poskytoval posádce vedle pohodlí při jízdě (každý měl sedadlo s výhledem kupředu, buď v kabině nebo nad ní) i místo na spaní, kuchyňku, toaletu nebo sprchu. Místo se samozřejmě našlo také na kamery a fotoaparáty, Tatra 815 GTC (Grand Tourist Caravan) navíc vezla i nafukovací člun, moped a motorové rogalo.
Kromě Stöhra a Bárty tvořili posádku novinář a jaderný fyzik Stanislav Synek (jediný dnes žijící člen výpravy), který byl navigátorem, tlumočníkem a zvukařem výpravy, a geolog a zároveň potápěč a pilot rogala Jeniš. Řidičem, mechanikem i kuchařem v jedné osobě se pro první část výpravy stal profesionál z Tatry Dalibor Petr, kterého v Brazílii vystřídal kopřivnický mistr zkušebny motorů Karel Valchař, jenž za volantem strávil dva roky. V Číně pak posádku doplnil další tatrovák Aleš Novák.
Trasa expedice vedla nejprve západní a severní Evropou do SSSR a Polska, aby se vyzkoušela technika, následně se všichni včetně auta z Německa dopravili do Kanady, kde začala americká část cesty. Tu kromě cest za krajany v Chicagu nebo poznáváním Aljašky či mexického pobřeží provázela i nepříjemná epizoda z Guatemaly. Automobil i jeho posádku tam zadrželi pro podezření ze špionáže a když je po devíti dnech propustili, dostali zpět zpřeházenou Tatru, v níž chybělo některé vybavení.
Ve zbytku cesty, během které výprava projela Jižní Ameriku, Austrálii, Afriku, část Asie nebo Blízký východ, se už podobně nepříjemné epizody neobjevily - s výjimkou Číny, kterou Tatra projížděla v době studentských bouří. Všechny účastníky ovšem velmi zasáhla smrt oblíbeného Jeniše. Do Prahy se výprava vrátila v květnu 1990 po třech letech, jednom měsíci a 15 dnech. Na tachometru měla tatrovka téměř 140.000 kilometrů; část cesty ovšem počítadlo nefungovalo.
