Bylo 2. května 2016, když se fotbalisté Leicesteru sešli u Jamieho Vardyho doma a napjatě sledovali zápas anglické ligy.
Dohrávku 36. kola mezi Chelsea a Tottenhamem.
Právě hosté byli posledním mužstvem, které mohlo senzačního lídra Premier League ohrozit. Mezi nimi a Leicesterem byl před utkáním osmibodový rozdíl.
Stalo se před letyHistorický seriál sportovní redakce iDNES.cz Všechny díly seriálu najdete přehledně ZDE. |
Tottenham neměl daleko k tomu, aby korunovaci šampionů oddálil. Jenže to zpackal. Prohospodařil dvoubrankové vedení z první půle. Jakmile Gary Cahill z Chelsea v 58. minutě snížil, ve Vardyho obýváku zavětřili naději.
Když pak Eden Hazard sedm minut před koncem vyrovnal na 2:2, parta v té době donedávna bezejmenných hráčů začala křepčit.
Video, které na sociální sítě nahrál levý bek Christian Fuchs, obletělo zeměkouli. „Největší sportovní šok mého života,“ hlásal na Twitteru někdejší anglický reprezentant Gary Lineker.
Skromný klub to dokázal. Leicester City byl v tu chvíli mistrem Anglie za ročník 2015/16.
A Fuchs, Vardy a spol. se stali nesmrtelnými.
Ranieriho parťáci
Pamatujete si, kdo všechno se skrývá pod zkratkou a spol.? Borci, které mnozí fandové před sezonou možná ani neznali, zato na jejím konci byli bez přehánění celebritami.
V bráně Kasper Schmeichel, syn dánské legendy, který skoro nechyboval a v devětadvaceti konečně vystoupil ze stínu slavného táty Petera.
Na pravém beku stejně starý Danny Simpson, uprostřed defenzivy urostlý kapitán Wes Morgan s hlavičkářem Robertem Huthem, vlevo zmiňovaný Fuchs, kterého Leicester přivedl zadarmo.
V záloze zářil alžírský šikula Rijád Mahriz, hráč roku, jenž při cestě za titulem nastřílel 17 gólů a přidal 10 asistencí. Vedle něj bojovník Danny Drinkwater a neuvěřitelný N’Golo Kanté, veselý dříč, který se během roku vypracoval ve snad nejlepšího defenzivního středopolaře kontinentu. Vlevo nenápadný poctivec s přesným centrem Marc Albrighton.
Jamie Vardy a Rijád Mahriz. Dvě nejvýraznější postavy leicesterské mistrovské pohádky.
Na hrotu neúnavný Japonec Šindži Okazaki, který vytvářel prostor Mahrizovi s Vardym. Právě on, úchvatně rychlý střelec, byl symbolem vzestupu Leicesteru.
Jeho příběh dokresloval senzační tažení outsiderů: z dělníka v továrně na dlahy jedním z nejlepších kanonýrů světa, z neznámého chlapa anglickým reprezentantem. Útočník, jenž do sebe v den zápasu naláduje tři energy drinky a dvojité espresso, skóroval v rekordních jedenácti zápasech po sobě a na titulu se podílel hned čtyřiadvaceti zásahy.
Téhle jedenáctce neochvějně věřil trenér Claudio Ranieri, obrýlený italský stratég, který před sezonou překvapivě nahradil zachránce Nigela Pearsona. Málokdo mu věřil. Pohádkový příběh ale změnil život i jemu.
Miliony, miliardy
Je to až k nevíře, leč Ranieri s možností titulu počítal! Když v Leicesteru podepisoval kontrakt, nechal do něj vložit klauzuli, že za ligové prvenství obdrží bonus v hodnotě pěti milionů liber.
Tým, který se před jeho příchodem tak tak udržel, měl v nejvyšší soutěži opět spíš zachránit: proto mu jiný bonus vynesl 100 tisíc liber za každou příčku nad osmnáctým, prvním nesestupovým místem.
„Nevím, jestli podobné věci mají ve smlouvě i hráči. Ale jestli ne, tak to byla jejich chyba. Já jsem s možností vyhrát ligu počítal,“ říkal s úsměvem.
Ranieri se stal legendou – mj. obdržel nejvyšší italské státní vyznamenání – a ještě si příjemně přivydělal.
KRÁL CLAUDIO. Trenér Claudio Ranieri při mistrovských oslavách v Leicesteru.
Totéž platilo pro celý Leicester, který podle marketingových odborníků z úspěchu vytěžil až 150 milionů liber, v přepočtu 5,1 miliardy korun. I město rázem těžilo z vyššího zájmu turistů.
A na své si přišlo i několik klikařů.
„Trošku jsem popil a vsadil jsem ze srandy pět liber. Nakonec jsem své paní koupil nové auto a vyrazili jsme na parádní dovolenou,“ vzpomínal pro BBC Leigh Herbert, který Leicesteru fandí odmalička.
Sázkařů, jež poslali pár drobných na titul Leicesteru s kurzem 5000:1, nebylo moc. Kdo by také věřil, že absolutní outsider má na prvenství nějakou naději.
Herbert svůj vklad vybral předčasně, takže si neužil celou možnou výhru, sázkové kanceláře ale nakonec vyplácely horentní sumy. Těm, kteří napínavou jízdu vydrželi až do konce.
Podle listu The Independent šlo až o 25 milionů liber, přičemž nejvyšší výhry se vyšplhaly do statisíců. I v Česku se našla jedna šťastná sázkařka: díky Leicesteru proměnila stovku ve sto padesát tisíc korun.
Nejlepší pocit na světě
Leicester psal strhující příběh. Nečekaně dobře se mu vyvedl vstup do sezony, jako skromný trpaslík se rázem objevil ve společnosti obrů v nejvyšších patrech tabulky.
O Vánocích už byl v jejím čele: přesně o rok dříve se přitom soužil na dně.
Kouč Ranieri v kabině vytvořil ojedinělou atmosféru. Hráčům, kteří makali jeden za druhého, pouštěl hity kapely Kasabian, za čistá konta sliboval pizzu, jindy zase týmu dopřál týdenní volno.
Pizza fungovala, vždyť Leicester po svátcích jako ligový lídr neuvěřitelně zpevnil defenzivu, důkazem budiž dvanáct nul v jedenadvaceti zápasech. Nakonec v mistrovském ročníku prohrál pouze třikrát a 2. května 2016 finišoval strhující příběh.
Největší radost si ale užil o pět dní později. Přeci jen: slavit titul u televize, nebo na hřišti, je poněkud rozdílný pocit.
Klubový trávníkář na tu událost připravil další originální střih. Před výkopem zaplněnému stadionu zapěl slavný italský tenorista Andrea Bocelli. Nadšení fanoušci bouřlivým aplausem přivítali své oblíbence k očekávanému vyvrcholení.
Leicester poprvé ve své historii vyhrál anglickou ligu!
V posledním domácím zápase sezony si zpříjemnil oslavy vítězstvím nad Evertonem a kapitán Morgan najednou třímal v ruce blyštivý pohár.
„Musel jsem zadržet slzy,“ říkal o kouzelném momentu, který sdílel s koučem Ranierim. „Byl to ten nejlepší pocit na světě.“
