Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Koronavirová krize vytváří příležitosti k solidaritě a sounáležitosti

  10:45
Je třeba odlišovat skutečnou solidaritu od ideologie, která se skrývá pod rouškou ušlechtilých výzev. Skutečná solidarita totiž často vydrží pouze krátkou dobu a „my“ je zanedlouho nahrazeno „já“. Nadějí je, že po odhrnutí ideologických závojů a zániku krátkých závanů sounáležitosti zůstane něco, co přetrvává.

Dobro a zlo. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

V uplynulých týdnech se v důsledku koronavirové pandemie objevilo mnoho forem solidarity – lidé například šijí roušky, studenti medicíny a sociální práce pomáhají v nemocnicích a pečovatelských zařízeních či mládež chodí starým lidem nakupovat. To všechno jsou projevy solidarity, která je často opravdová a nelíčená.

Tato opravdovost a nelíčenost však není bez poskvrny. Hovořilo se o povinnosti studentů pomáhat, ale v případě takového vymáhaní (zřejmě tomu tak většinou není) nelze o skutečné solidaritě mluvit. Pomáhající jsou navíc často placeni, proto napadá otázka, nakolik jde o opravdové „dobrovolnictví“ a nakolik o brigádní přivýdělek. Navzdory tomu lze hovořit o solidaritě či sounáležitosti.

Objevily se však projevy sounáležitosti, jež opravdové a nelíčené nejsou, například sdělení „společně to zvládneme“, které používá vláda i komerční subjekty. Tento nápis visí na Kramářově vile, je v metru, na billboardech či zaznívá v supermarketech. Nevěrohodní jsou i ekonomové, zejména když hovoří o hospodářských dopadech koronavirové nákazy. Dva bývalí guvernéři centrální banky prohlásili, že „se budeme muset uskrovnit“. Zřejmě také „společně“ a určitě to i společně zvládneme. Tyto projevy sounáležitosti jsou však falešné.

Ideje jako kouřová clona

V případě sdělení „společně to zvládneme“, záleží na tom, kdo ho říká. U dobrovolníků jde o pravdivé prohlášení, které se snaží sami pomoci uskutečnit, ale od politiků, ekonomických subjektů či bohatých soukromých osob zní podezřele, ideologicky. Definic ideologie je mnoho a patří mezi ně i snaha zakrýt vznešenou ideou fakt, že skutečnost není ani zdaleka natolik vznešená jako tato idea.

Idejí sloužících jako kouřová clona bylo v historii mnoho, například heslo francouzské revoluce „volnost, rovnost, bratrství“ zakrývalo teror, komunistická fráze o budování socialistické společnosti pak totalitu. Takové je i sdělení „společně to zvládneme“, pokud ho říkají politici a komerční subjekty.

Idejí sloužících jako kouřová clona bylo v historii mnoho, například heslo francouzské revoluce „volnost, rovnost, bratrství“ zakrývalo teror, komunistická fráze o budování socialistické společnosti pak totalitu. Takové je i sdělení „společně to zvládneme“, pokud ho říkají politici a komerční subjekty.

Nakolik politika nefunguje na základě prosazování společného dobra (a všichni tuší, nakolik se tomuto ideálu vzdaluje), natolik toto sdělení pouze zakrývá, že žádné „společně“ neexistuje, tedy fakt, že politika klesá do „urvi tolik moci, kolik můžeš“, kdy neexistuje žádné společné dobro, žádné „my“, pouze „já“.

Ještě horší je to u komerčních subjektů, protože politika z hlediska ideálu na základě společného dobra může fungovat. Teoretici demokracie, například německý filozof Jürgen Habermas, tvrdí, že když se hroutí solidarita, chřadne i demokracie. Politice není princip společného dobra cizí. Ideologií je v ní pouze rozdíl mezi prohlášením a skutečností – to, co se říká, vytváří zdání, že existuje „my“ společných snah, ale ve skutečnosti existuje jen jeho torzo.

Absurdní apel na solidaritu

U komerčních subjektů nelze mluvit ani o takovém torzu. Neexistuje totiž žádný základ, ze kterého by mohlo něco zbýt. Soukromé firmy jsou právně definované jako subjekty, jež mají vytvářet zisk. Jejich cílem tudíž není, ani nemůže být, „společně to zvládneme“, nýbrž „urvěme tolik zisku, kolik je možné“. Apel na solidaritu zní od politiků možná zvětrale, ale od komerčního subjektu absurdně. Stejně by mohla prostitutka kázat o dobru panenství nebo zloděj o respektu k vlastnictví.

Soukromé firmy jsou právně definované jako subjekty, jež mají vytvářet zisk. Jejich cílem tudíž není, ani nemůže být, „společně to zvládneme“, nýbrž „urvěme tolik zisku, kolik je možné“. Apel na solidaritu zní od politiků možná zvětrale, ale od komerčního subjektu absurdně. Stejně by mohla prostitutka kázat o dobru panenství nebo zloděj o respektu k vlastnictví.

Nejde o očerňování firem, pouze o konstatování, jak jsou právně definované, a jak fungují. Už skotský zakladatel moderní ekonomie Adam Smith (1723–1790) si všiml, že pekaře nežene k pečení chleba jeho dobrota, nýbrž vlastní zájem. Dle něho a celé ekonomie se pekařovo sobectví mění v dobro díky „neviditelné ruce trhu“ – nechce sice nikomu pomáhat, navzdory tomu peče chleba, čímž ostatním pomáhá. Smith měl pravdu.

Bylo by však férové, kdyby pekař a ostatní soukromé ekonomické subjekty mlčeli a neříkali ideologické fráze typu „společně to zvládneme“. Jen naivní člověk si totiž může myslet, že soukromá firma věří ve společné dobro a že nechce jen vydělat. Ideologie je i součástí prohlášení soukromých osob. A nedůvěryhodné jsou také výroky ekonomů a bankéřů, že jsme žili nad poměry a že bude hůř. Jejich „budeme se muset uskrovnit“ zní falešně.

Pokud bývalý guvernér centrální banky s měsíčním platem výrazně vyšším než předsedy vlády nebo prezidenta hovoří o uskrovnění, je obtížné nezvednout obočí. Nikoli „my“, ale on žil nad poměry. A uskrovňovat se nebude v první řadě on, ale běžný občan – a nejvíce ti nejchudší a nejohroženější. Jeho ideologie opět spočívá v předstírání, že existuje „my“, společenství, které „táhne za jeden provaz“, a sdílí i dopady koronavirové pandemie.

Centrální bankéř a číšník

Jak se na centrálním bankéři projeví negativní dopady koronavirové krize? Klesnou ceny akcií, do kterých investoval? Sníží se ceny nájmů u bytů, které pronajímá, či jeho odměny? Jakým způsobem sdílí osud číšníka, kterého propustili z práce, do akcií neinvestoval a byty k pronájmu nevlastní, protože má problém vyjít s platem?

Jak se na centrálním bankéři projeví negativní dopady koronavirové krize? Klesnou ceny akcií, do kterých investoval? Sníží se ceny nájmů u bytů, které pronajímá, či jeho odměny? Jakým způsobem sdílí osud číšníka, kterého propustili z práce, do akcií neinvestoval a byty k pronájmu nevlastní, protože má problém vyjít s platem?

Máme však sociální stát a jeho záchrannou síť a připravují se finanční polštáře pro postižené. Náznak „společně to zvládneme“ v České republice existuje. Centrální bankéř může podporovat sociální zabezpečení chudých, a pokud jim navíc ze svého platu přispěje, jeho výrok ideologický není. Může se vzepřít příkazu ekonomiky a snažit se vytvořit „my“, což mohou i ostatní, přestože to je v důsledku Smithovy „neviditelné ruky trhu“ obtížné.

Koronavirová krize vytváří mnoho příležitostí k solidaritě. Je však třeba odlišovat skutečnou solidaritu od ideologie skrývající se pod rouškou ušlechtilých výzev. Skutečná solidarita totiž často vydrží pouze krátkou dobu a „my“ je zanedlouho nahrazeno „já“. Nadějí je, že po odhrnutí ideologických závojů a zániku krátkých závanů sounáležitosti zůstane něco, co přetrvává.