Do země svých rodičů přesídlila ze Spojených států běžkyně Kimberley Ficenecová, dívka s potenciálem dostat se v závodě na 800 metrů pod dvě minuty a zaútočit na olympijský limit pro Tokio. Přivezla s sebou americkou touhu jít si za svým snem a navázat na nevlastního bratra Jakuba, který hrál v roce 2010 ve Vancouveru hokej za Německo. „Bude to chvilku trvat, ale z tohohle surového diamantu se dá krásně vybrousit fakt dobrý briliant,“ rozplývá se její trenér Pavel Červinka.
V alabamské Tuscaloose měla dvě práce. Každý den stála v obchodech s potravinami a oblečením osm hodin na nohou, teprve potom šla trénovat. „Bylo to hrozně těžký, byla jsem pořád hrozně unavená. Tak jsem se snažila… Chtěla jsem běhat, nechtěla jsem to všechno vzdát,“ vypráví Kimberley Ficenecová.
Loňská sezona pro ni skončila předčasně únavovou zlomeninou. Ta to rozsekla. Bylo jí jasné, že si musí vybrat.
„Já si pořád říkám, že zkusím cokoli, abych mohla běhat co nejdéle,“ líčí Ficenecová. „Řekla jsem si, že se budu snažit pracovat na tom, abych do toho dala všechno, co můžu. Abych, až budu stará a kouknu se zpátky, věděla, že jsem tomu opravdu všechno dala. Maminka mi řekla, že se můžu vrátit do Česka, řekla jsem si, že zkusím jinou cestu.“
Ficenecové je pětadvacet. Její rodiče jsou bývalí sportovci, Zdeněk se věnoval vícebojům i hasičskému sportu, Hana běhala na lyžích. Narodila se jim v Americe, vyrůstala v Kalifornii, univerzitu vystudovala v Alabamě. Před dvěma lety na půlce zaběhla nadějný čas 2:02,24 minuty.
V lednu se vydala do Česka, nejdřív bydlela u babičky a pak se přestěhovala do Hradce Králové k přítelkyni svého tatínka. Zdeněk Ficenec se kdysi věnoval desetiboji, závodil s reprezentantem Martinem Machurou, bratrem koulaře Remigia Machury. A tyhle kontakty se hodily.
„Dal jsem se s ní dohromady díky Remkovi, s jejím tátou se zná,“ vysvětluje trenér Pavel Červinka. „Remek mi volal, když jsem byl zimě v Keni. Domluvili jsme se, že by to určitě stálo za to.“
Chvála od trenéra
Ficenecová nechala svůj život v Americe být a šla si za svým do země předků. Kdysi sem jezdívala na léto, ale pak se na návštěvu dlouho nedostala. Česky se domluví, ale potřebuje praxi.
„Snažím se, ale když mluvím, lidi řeknou, že je mi deset a ne dvacet pět,“ směje se. Do Česka ale přišla promluvit na atletické dráze. A tam má předpoklady. Trenér Červinka, který od loňska pracuje také s maratonkyní Marcelou Joglovou, je v ní vidí od prvního setkání.
„Kromě Marcely jsem neviděl člověka, který by byl tak jasně motivovaný. Když pomíjím Marcelu, která přišla z jiného prostředí, Kimberley byla první, kdo se mě vůbec neptal, co dostane. Zajímala se o trénink, což je pro mě, jako bych se vrátil o třicet čtyřicet let zpátky,“ říká Červinka. „Je to člověk, který ví, co chce dokázat, co pro to musí udělat.“
Ficenecová si zvyká v novém prostředí. V Hradci Králové běhá na místech, kde kdysi trénoval její tatínek. Je odhodlaná běhat za Česko. „Mně se to hrozně líbí, těším se na to,“ usmívá se. „To jsou moje kořeny, jak říkáme v Americe. Taťka mi říká: Já jsem tady v lese taky běhal. Jsem ráda, že jsem zpátky tam, kde moji rodiče vyrostli.“
Odložení olympijských her v Tokiu na příští rok jí hraje do plánů. O limit 1:59,50 minuty se bude moct pokoušet až v příští sezoně. Ale už za měsíc si vyzkouší první ostrý test. 8. června poběží na Odložilově memoriálu proti kvalitní české konkurenci.
„To jsem trošku spískal, měla by se tam potkat s tím nejlepším, co u nás na půlce je. Kristiina Mäki, Simona Vrzalová, Diana Mezuliániková, Vendula Hluchá, Katka Hálová, Lada Vondrová. V Praze by se mohla běžet pěkná půlka,“ těší se Červinka.
Pro Ficenecovou to bude první krok, aby navázala na příběh svého nevlastního bratra Jakuba Ficenece, jenž si zahrál za hokejový tým Německa ve Vancouveru. Ona má před sebou Tokio.
„To je dream, goal…“ říká.
Česká věta s anglickými slovíčky. S jasným významem. Olympiáda je její sen a cíl.
Jsi z Česka, tam mají Jarmilu!
Celý svět se kvůli pandemii koronaviru skoro zastavil, ale Kimberley Ficenecová se naopak vydala na cestu. „Dostala jsem se sem v divnou dobu. Ale trochu mi to pomohlo, teď mám víc času dostat se do lepší formy. V Americe jsem trénovala úplně jinak,“ říká Ficenecová, dívka, která chce na olympiádu pod českou vlajkou.
Co vás ponouklo k tak významné změně?
„Když jsem končila univerzitu, měla jsem dvě práce. Stála jsem osm hodin na nohách a teprve potom jsem šla trénovat. Skoro dva roky jsem se s tím zkoušela rvát. Ale vloni jsem začala cítit únavu a zjistila jsem, že mám únavovou zlomeninu. Tak jsem si řekla, že mám tři cesty.“
Které to byly?
„Mohla jsem jít zpátky do Kalifornie, kde bydlí můj brácha a sestra, najít si práci tam. Nebo zůstat v Alabamě a rok zkusit běhat a pracovat. Hrozně dlouho jsem o tom přemýšlela, a pak mi maminka řekla, že se můžu vrátit do Česka. Tak jsem si řekla, že zkusím jinou cestu. Už jsem tady dlouho nebyla, v Kalifornii jsem byla celý život. Řekla jsem si, že se vrátím.“
Jaký máte k Česku vztah?
„Narodila jsem se v Americe, rodiče jsou oba Češi. Mluvili na nás česky, takže můj první jazyk byl český. Létali jsme do Česka každé léto, protože v Americe škola končí dřív. Ale od mých třinácti, čtrnácti let už jsme sem moc nejezdili. Byla jsem na střední škole a na univerzitě, neměla jsem čas a peníze někam létat.“
Jak pohodlně se cítíte v češtině?
„Někdy se trochu stydím… Já vím, že lidi vidí, že nemluvím tak dobře, že nejsem odsud. Ale snažím se. Jedna kamarádka mi řekla, že když mně lidi můžou rozumět, tak to nevadí.“
Jako o svém snu mluvíte o olympiádě v Tokiu, jak si za ním půjdete?
„Když je to sen, chci si ho splnit. Trápilo by mě, kdybych do toho nedala co nejvíc. Můj taťka taky dělal sport. Někdy se zlobí a říká: Kdybych měl ještě jednu šanci dát do toho všechno, co můžu, zase bych to zkusil… Vidím, že ho trápí, že do toho mohl dát víc. Říká mi: Dej do toho co nejvíc, nebudeš se cítit jako já.“
Jak dobře se znáte se svým nevlastním bratrem Jakubem, který hrál na olympiádě ve Vancouveru za hokejový tým Německa?
„Moc ne. Jakuba znám, ale za můj život jsem ho moc neviděla. Potkala jsem ho jednou, když mi bylo asi pět nebo šest. Vím, že můj starší brácha hrál na olympiádě. Ale my si nevoláme.“
Na olympiádu se chcete dostat na trati 800 metrů, víte o slavné české historii téhle disciplíny? Jarmila Kratochvílová drží světový rekord, Ludmila Formanová vyhrála mistrovství světa…
„Ano, vím! Ještě než jsem začala běhat 800 metrů, myslela jsem si, že jsem sprinter. A můj trenér na střední škole říkal, že to na mně moc nevidí, ať zkusím 800 metrů. Říkala jsem: Dvakrát dokola? To je těžký… A on na to: Víš, ty jsi z Česka a oni tam mají Jarmilu Kratochvílovou, co zaběhla světový rekord. Tak jsem řekla: Jo? To je hustý! Možná se mi bude taky dařit.“
Témata:
atletika, sport, Česko, Olympijské hry, hokej, lehká atletika, Německo, Tokio, Vancouver, Koronavirus, trenér, Pavel Červinka, Hokej na Heureka.cz
Související články
