Všichni jsme vězni svého jazyka a své doby. Tato slova jsem přednesla na úvod eseje, již jsem prezentovala na konferenci School of English Language, Literature and Linguistics na Univerzitě v Newcastlu v roce 2018.¹Natalie Dunn, Trapped in My Mother Tongue: Can a Writer Be Successful in Their Acquired Language?, 2018. Zabývala jsem se v ní otázkou, zda je možné úspěšně psát tvůrčím způsobem v jiném jazyce, zda jako příslušník malého národa má vůbec člověk šanci uspět. Příslušníci malých národů a malých jazyků se ocitají ve velmi složitém postavení, zejména pokud je nástrojem jejich řemesla jazyk. Dostat se k plnému přehledu současného vydávání překladů české poezie v zahraničí je prakticky nemožné, výčet v tomto příspěvku proto není úplný.

V dnešní době komercializace je skutečně těžké proniknout z malého jazyka na trh větší. Podle posledních statistik z 2018/2019 je česká knižní produkce ze 40 procent saturována překlady,²Český Svaz knihkupců a nakladatelů: Zpráva o českém knižním trhu 2018/2019 kdežto například v Británii a USA se překladová produkce pohybuje kolem 3 procent, ačkoli se v oficiálních zdrojích poměrně nejistě uvádí, že v Británii v posledních letech vzrostla na úroveň 5–7 procent. ³Currently & Emotion: Translations, ed. Sophie Collins (Newcastle: Test Centre, 2016), str. 15.
Alison Flood, Translated Fiction Enjoys Sales Boom as Readers Flock to European Authors, <https://www.theguardian.com/books/2019/mar/06/translated-fiction-enjoys-sales-boom-as-uk-readers-flock-to-european-authors> (poslední náhled 9. 2. 2020). Toto číslo samozřejmě zahrnuje i veleúspěšné skandinávské thrillery a detektivky z posledních let, vedle nichž se překladová poezie krčí jako chudinka.

Problémů s prosazováním překladové literatury je hned několik, zejména co se týče anglicky hovořících zemí. První nastává už v době školní docházky, kdy se cizí jazyky ve státních školách vyučují minimálně, tudíž produkují zanedbatelné množství kompetentních uživatelů, kteří by pak měli zájem filologické obory studovat. Nabídka univerzitních filologických kurzů se také zmenšila, mnohé katedry cizích jazyků buď zcela vymizely, či byly značně zredukovány nebo sjednoceny s jinými. Již v roce 2013 hrozil zánik 40 procentům kateder cizích jazyků, přičemž počet lidí maturujících buď z francouzštiny či němčiny poklesl v předchozích patnácti letech o padesát procent.⁴https://www.theguardian.com/education/2013/aug/17/language-teaching-crisis-universities-closure#maincontent Čísla z letošního roku jsou ještě více alarmující. Například Sunderland University loni zcela uzavřela oddělení moderních jazyků poté, co se na obory nikdo nepřihlásil.⁵https://www.telegraph.co.uk/education-and-careers/2020/01/23/language-degrees-arent-dead-increasingly-sensible-option-wealthy/ Studium tzv. moderních jazyků se však stejně hlavně soustřeďuje na francouzštinu, němčinu, španělštinu a nověji také arabštinu a čínštinu. Ze slovanských jazyků převažuje ruština. Jakou šanci pak v takovém prostředí má malý jazyk?

Podobnou situaci hlásí i Spojené státy, kde došlo k uzavření asi 118 takových studijních programů.⁶https://www.chronicle.com/article/Colleges-Lose-a-Stunning-/245526 I proto čtenáři v těchto oblastech přistupují k překladům z „malých jazyků“ s velkou nedůvěrou.⁷Rajendra Chitnis, Jacob Stougaard-Nielsen, Rhian Atkin, Zoran Milutonović, Translating the Literatures of Smaller European Nations (Arts & Humanities Research Council, 2020). Nepomáhá ani celkem běžné prezentování literatury z jiných zemí v knihkupectvích na zvláštních regálech. Tato očividná segregace překladů prodejnosti knih spíše škodí. Jde však o běžnou a zažitou praxi, která je již několik desetiletí praktikovaná i v komerčních žánrech.

Dalším problémem je, že po roce 1989 jsme my, Češi, pro velký svět přestali být geopoliticky zajímaví. Do té doby měli čeští (a slovenští) autoři jako neotřelé a exotické hlasy z tajemné východní Evropy dveře otevřené, a to nejen díky snahám takových veličin, jako byl Josef Škvorecký. Ostatně on sám poznamenal, že mnozí velcí autoři v exilu po umělecké stránce selhali.⁸Josef Škvorecký, At Home in Exile: Czech Writers in the West. (Books Abroad 50.2, 1976), str. 308-313. Ani s relativně otevřenou náručí nebyl zkrátka průnik a úspěch jednoduchý či zaručený. Po roce 2000 prostor literatury z východní Evropy zaplnila především tvorba autorů z bývalé Jugoslávie, zejména z Bosny.

Z tohoto pohledu musím zdůraznit nasazení Alexandry Büchler, ředitelky Literature Across Frontiers, v oblasti překladů z českého jazyka. Je zodpovědná zatím za snad poslední antologii českých básníků v angličtině, která představila tvorbu Pavla Kolmačky, Kateřiny Rudčenkové, Violy Fischerové, Petra Borkovce, Petra Halmaye a Zbyňka Hejdy. Knížka je však již 12 let stará.⁹Alexandra Büchler, Six Czech Poets (New Voices from Europe and Beyond), (Todmorden: Arc Publications, 2008). Doufejme, že plánované letní vydání prestižního časopisu Modern Poetry in Translation,¹⁰Na vydání se podílí České literární centrum. věnované české poezii, tuto smutnou statistiku zvrátí.

Alexandra Büchler. Foto: Martina Kenji

Od dob, kdy se zavedené nakladatelství poezie Bloodaxe s nadšením věnovalo tvorbě Miroslava Holuba, se skutečně mnohé změnilo. Mimochodem tento český básník již předem psal s vědomím, že jeho poezie musí být přeložitelná do angličtiny. A to nás přivádí k otázce: jak kvalitně přeložit „nepřeložitelné“, tj. poezii, do jiného jazyka, potažmo do jiného typu jazyka? Umberto Eco napsal, že každý překlad je jen formou interpretace, což platí v případě poezie dvojnásob.¹¹Matthew Reynolds, Are Translations Interpretations? Gadamer, Lowell and Some Contemporary Poem-Translations, The Poetry of Translation, (Oxford: Oxford University Press, 2011), p. 59. Již Roman Jakobson si všiml nepřeložitelnosti poezie, považoval ji pouze za „creative transposition“, jakýsi tvůrčí převod z jednoho poetického systému do druhého.¹²Roman Jakobson, On Linguistic Aspects of Translations, Theories of Translation, An Anthology of Essays from Dryden to Derrida, ed. by Rainer Schulte and John Biguenet (Chicago and London: The University of Chicago Press, 1992), str. 147.

Technická náročnost disciplíny spolu s neperspektivním ekonomickým ziskem hrají proti vydávání jakékoli poezie. Přesto se prostor, který si svou velikostí zdánlivě vystačí sám, stává bez vnějších vlivů chudším, na což upozorňují intelektuálové z anglofonních zemí již řadu let. Jak píše anglická překladatelka a oceňovaná básnířka Olivia McCannon: „Překlad by měl přinášet do angličtiny nová díla, která přeformují vnímání toho, čím literatura může být, kdo ji může psát a kdo ji může číst. Měla by konfrontovat (stávající literární) kánon, nikoli ho podporovat“.¹³https://thekindlingjournal.org/the-linguistic-bridge-an-interview-with-olivia-mccannon/

Pro zdravý rozvoj literárního prostředí je totiž živý dialog s jinými literaturami nutný, bohužel v tomto smyslu je poněkud jednosměrný, z ostatních literatur do české. Například poslední antologie české poezie ve francouzštině, Anthologie de la poésie tchèque contemporaine, vyšla v roce 2002 díky překladateli Petru Královi.¹⁴Petr Král, Anthologie de la poésie tchèque contemporaine (Galimard, 2002).

V němčině vyšla v roce 2014 za podpory Česko-německého fondu budoucnosti a ve spolupráci s nakladatelstvím Dauphin antologie prózy a poezie ve dvojjazyčném vydání pod názvem Nad střechami světlo / Über den Dächern das Licht. Volně navázala na obdobnou publikaci z roku 2007 Sbírka klíčů/Schlüsselsammlung. V překladu Kláry Hůrkové představila české básníky s jejich německými kolegy, mezi nimi i Ivana Bartoše, Renatu Bellingerovou, Miroslava Bočka, Kateřinu Bolechovou, Jarmilu Čermákovou, Sylvu Fischerovou, Michala Horáčka, Vojtěcha Kučeru, Pavla Kukala, Zoru Šimůnkovou, Jakuba Zahradníka a další. Na to se napojil obdobný projekt Jasná setkání/Klare Begegnungen o čtyři roky později, opět v editaci a překladu Kláry Hůrkové, kde se z českých básníků objevila tvorba Kateřiny Bolechové, Renaty Bulvové, Jarmily H. Čermákové, Pavla Herota, Kamila M. Hodáčka, Michala Horáčka, Jany F. Jiráskové, Petra Maděry, Olgy Stehlíkové, Romana Szpuka, Ireny Šťastné, básníka Ticho, Aleny Vávrové, Jany Witthedové a Jakuba Zahradníka.¹⁵Jasná setkání – Klare Begegnungen, editor a překlad Klára Hůrková (Praha a Podlesí: Dauphin, 2018).

Asi zcela nejnovějším bilingvním česko-německým projektem je antologie VERSschmuggel/Překladiště nakladatelství Protimluv a Wunderhorn z roku 2019,¹⁶VERSschmuggel/Překladiště, editoři Alexander Gumz, Jonáš Hájek, Thomas Wohlfahrt, (Ostrava: Protimluv, 2019, Heidelberg: Wunderhorn, 2019). která vznikla spoluprací českých a německých básníků. Pod editorskou taktovkou Alexandra Gumze, Jonáše Hájka a Thomase Wohlfahrta uvedla z českých básníků poezii této šestice: Milana Děžinského, Jana Škroba, Boženy Správcové, Marie Šťastné, Pavla Kolmačky a Pavla Novotného.

V západní části Evropy pak zanedlouho v portugalském překladu spatří světlo světa antologie čtrnácti současných českých básníků, převážně čtyřicátníků, v redakci vítězky Drážďanské ceny lyriky Simony Rackové. Překvapivě jde vůbec o první takové představení české poezie v portugalštině. Očekává se slavnostní uvedení na jaře jak v pražské (A)void Floating Gallery, tak v Portugalském institutu.

Ve španělštině vyšla v roce 2013 Antología de poesía checa contemporánea v editaci Radima Kopáče a překladu Patricie Gonzalo de Jesús.¹⁷Antología de poesía checa contemporánea, ed. Radim Kopáč, překlad Patricia Gonzalo de Jesús (Valencia: Pre-Textos, 2013). Španělským čtenářům představila Karla Šiktance, Zbyňka Hejdu, Jiřího Goldu, Petra Krále, Ivana Wernische, Ivana M. Jirouse, Jiřího H. Krchovského, Petra Borkovce, Kateřinu Rudčenkovou a Marii Šťastnou. Nová španělská antologie české poezie, v Praze působící editorky Eleny Buixaderas, je nyní v přípravě.

Podobně se v brzké době chystá polský výbor z tvorby českých básnířek, nevelká antologie o padesáti básních, díky překladatelce, editorce a básnířce žijící v Praze Zofii Bałdyze. Zatím je projekt ve stádiu příprav, i když by se vydání měl ujmout Wrocłavski Dom Literatury ve svém nakladatelství Warstvy. Polsko je vůči české poezii jednou ze štědřejších destinací.

Zofia Bałdyga. Foto: Tigran Kuchatyan

Jeden ze zajímavějších projektů poslední doby je soubor, který představuje básnířky české, ukrajinské a slovinské.¹⁸Portret kobiecy w odwróconej perspektywie (Varšava: Fa-art, 2013). Mezi dvanácti jmény ze tří zemí se objevila často překládaná jména z české poezie Marie Šťastné a Kateřiny Rudčenkové, taktéž vynikající básnířky a překladatelky Lenky Daňhelové a Markéty Pilátové. Ostatní antologie, podobně jako v mnoha jiných zemích, jsou věnují se spíše slavnější české poezii dvacátého století a jsou často staršího data.¹⁹Gdyby Wiarsze miały drzvi, ed. Dalibor Dobiáš (Wroclaw: Oficyna Wydawnicza ATUT, 2005) a Maść przeciw poezji. Przekłady z poezji czeskiej, přel. Leszek Engelking (Wroclaw: Biuro literackije, 2008); ve slovinštině Nesrečno srečni-Antologija češke poezije druge polovice 20. stoletja, ed. Petr Hruška, překlad Tatjana Jamnik a kol. (Ljulbljana: Znastvena založba Filozofske fakultete, 2012).

Lépe se české poezii obecně daří na východ od našich hranic. Je to mimo jiné i díky vynikajícím a opravdu činným překladatelům z češtiny, kteří publikace prosazují. Rumunský bohemista, akademik, básník a překladatel Mircea Dan Duță se zasloužil hned o dvě antologie z roku 2015 a 2016, kde představil řadu českých básníků od starší až po tu mladší generaci.²⁰Antologie současné české poezie (Bukurešť: Tracus Arte, 2015) a Luxfery / Luxfere – Romano-Bohemika 4-5-6 (Bukurešť: Nakladatelství Bukurešťské Univerzity, 2016), Antologie současné české poezie, prezentace 25 českých básníků. Navíc je v Rumunsku česká literatura jako „západní“ žádaná. Jen Mircea Dan Duță, kromě prací na antologiích, překládá ročně 4–6 českých básníků a až dvacet jich uvádí v literárních časopisech. V jeho starší antologii se objevily úryvky z díla Svatavy Antošové, Violy Fischerové, Václava Daňka, Lubora Kasala, Tomáše Míky, Petra Hrušky, Marie Šťastné, Marcely Pátkové Linhartové, Janele z Liků, Víta Janoty, Radka Fridricha. V té novější pak Adama Borziče, Svatavy Antošové, Lubora Kasala, Alice Prajzentové, Jitky Hanušové, Tomáše Míky, Tomáše Čady, Alžběty Stančákové, Jiřího Feryny, Olgy Pek, Ondřeje Buddeuse, Ondřeje Hanuse, Petry Stré, Michala Šandy, Milana Ohniska, Petra Hrušky, Petra Borkovce, Josefa Straky, Marie Šťastné, Olgy Stehlíkové a Jany Orlové.

Snad úplně nejčerstvější je antologie mladých českých básníků do pětatřiceti let v řečtině, která vyšla v roce 2019 v nakladatelství Vaxkikon rámci projektu vydávání mladé evropské poezie.²¹Anthology of Young Czech Poets, ed. by Aljaž Koprivnikar, translation Stergia Kavvalou (Athens: Vaxkikon Publications, 2019). Představuje v překladu Stergia Kavvalou tvorbu Emmy Kausc, Zuzany Lazarové, Ondřeje Macla, Bernardety Babákové, Natálie Paterové, Martina Pocha, Jana Škroba, Tomáše Čady, Marie Feryny a Ondřeje Hanuse.

Pokud se badatel, který usiluje o poznání vzniklých ročenek z posledních 10 let v plné šíři, nemá příležitost informovat o vznikajících projektech předem, v dané oblasti, konkrétním jazyce či nakladatelství, či pokud se dokonce sám takového projektu neúčastnil, nepodílel se na jeho vzniku, je těžké se vůbec o takových publikacích dozvědět.

Do německy hovořícího prostoru proniká česká poezie pomocí bilingvních vydání a partnerských projektů, iniciovaných českými nakladatelstvími či jednotlivými překladateli. Nicméně dopad je minimální; jak uvádí i německá literární agentka Maria Sileny na stránkách Českého literárního centra, tamní nakladatelství jsou konzervativní a řídí se možným ziskem, i když jsou obecně mnohem otevřenější k překladům než svět anglickojazyčný. Samozřejmě pomáhají projekty jako hostování České republiky na veletrhu v Lipsku v roce 2019, které přispělo ke vzniku výše zmíněné antologie Překladiště.

Literární ceny, nejlépe mezinárodní, a podpůrné akce, to vše může českou poezii ve světě zviditelnit a pomoci jí uspět v tvrdé mezinárodní konkurenci velkých jazyků. Bez systematické a kontinuální podpory to však nepůjde. Zatím se především spoléháme na osobní vazby, na země, kde se stále ještě vyučuje obor bohemistika na univerzitách (jichž je stále méně), na nadšení jednotlivců, kteří českou literaturu na mezinárodním poli prosazují. Situace ve vydávání české poezie, respektive antologií české poezie v zahraničí, je nepřehledná, útržkovitá, a především závislá na náhodné snaze zapálených literárních nadšenců.

Do hry navíc také vstupují snahy českých nakladatelů vydávat na domácí půdě zahraniční mutace své knižní produkce, leckdy v nevyrovnané kvalitě, které se jen těžko prosadí na mezinárodní scéně. Nemělo by tedy být cílem se za každou cenu vytrhnout z naší malé jazykové kotliny, ale usilovat o podobné vytržení jen s patřičnou odezvou a prestiží. Úkol je o to těžší, že jsme ve dvacátém století kvůli dějinným událostem o přirozené multikulturní a multilingvní prostředí s návazností na světovou literaturu přišli.

Článek by redakčně upraven.