Chtěl jsem jít za vidinou postupu, říká Jan Bartko. Vsetín mu připomíná švýcarské Ambri

Ve svých třiadvaceti letech už má za sebou zajímavé štace. Obránce Jan Bartko se v minulosti ucházel o dres extraligového Třince a nastupoval za Oceláře v Lize mistrů. Zkušenosti nabíral ve Frýdku-Místku a část uplynulé sezony strávil ve Švýcarsku na farmě Lugana. Nyní bude bojovat za zelenožluté barvy. „Osobně se nemůžu dočkat vsetínských fanoušků. A láká mě vidina postupu do nejvyšší soutěže,“ hlásí rodák z Nového Jičína, který se na Lapači mihl i v mládeži.

Málokdo to asi ví, ale v těchto dnech nejste ve Vsetíně poprvé, že?
Když mi bylo zhruba čtrnáct, dva týdny jsem na Lapači trénoval. Asistentem trenéra tehdy byl pan Tobola, v tehdejším týmu byl například Adam Hořanský. Měl jsem tu tehdy i dohrát sezonu, ale rodiče chtěli, abych zůstal doma v Novém Jičíně a dokončil základní školu. Postupem času mě to sem táhlo zase zpátky. Mám to kousek od domova, přítelkyně je z Hodslavic.

I když jste hokejově vyrůstal v Novém Jičíně, v mládeži jste se přesunul do Třince. Tam se vašemu ročníku dařilo, vzpomínáte?
Měli jsme silné ročníky 1996 až 1998. Ve starším dorostu jsme vyhráli s Třincem titul, to jsem byl druhoročák. Následující sezonu jsem byl mlaďoch v juniorce, hráli jsme finálový turnaj v Litoměřicích a povedlo se nám získat zlato i v této kategorii. Rok na to jsme ještě hráli finále s Plzní, ale to jsme už do třetice neurvali.

Šanci jste dostal i v třineckém A-týmu. Jaká to byla zkušenost?
Určitě to pro mě byla velká zkušenost. Asi jsem se trenérům líbil, protože když už přišla šance nastoupit za A-tým, dostal jsem od nich prostor. Vždycky jsem s nimi po zápase seděl, nestěžovali si. Sice jsem se pokaždé vrátil zpátky do Frýdku-Místku, ale pokud jsem v Třinci byl, prostor a důvěru trenérů jsem měl.

Jak jste se cítil v kabině Ocelářů?
Bylo to samozřejmě velmi těžké, kabina byla nabitá velkými jmény. My mladí kluci jsme chodili s A-týmem Třince na letní přípravu. Když dostanete šanci, musíte ji chytit za pačesy.

V dresu Třince jste okusil také Ligy mistrů. Jaká to byla zkušenost?
Klub na Ligu mistrů tahal hlavně mladší ročníky a zároveň v této soutěži je možné hrát na více hráčů v poli. Můžete klidně nasadit osm obránců nebo třináct útočníků. Většinou jsme hráli právě na sedm nebo osm obránců, takže jsme dostali prostor my mladí, nebo jsme se protočili. Nebylo to tak, že by hrál jenom jeden nebo dva mladí v sestavě, bylo nás mnohem víc.

Vybavíte si nějaké zápasy?
Hodně jsme hráli proti švédským týmům, Djurgården a HV71, s finskou Tapparou Tampere nebo norským Hamarem. Tam byla perfektní atmosféra, jejich tým hraje každý rok na čele tabulky. Odjížděli jsme tam s tím, že už nemůžeme postoupit a naopak Hamar potřeboval urvat tři body. Fanoušci je hnali, pro mě to byl obrovský zážitek. Na zápasy jsme vyráželi o den dřív letadlem s fanoušky. Tolikrát se nestane, abyste ve Švédsku nebo Finsku měli tolik svých fanoušků. My jsme tam měli vždycky svůj kotel a lidi nám fandili, bylo je slyšet.

Byla konfrontace se zahraničím přínosná i po hokejové stránce?
Za sebe můžu říct, že mě obrovsky bavily zápasy proti Švédům. Hrají hokej, který mi vyhovuje. Naopak proti norskému týmu mi to úplně nesedlo, protože vyznávali spíše kanadské pojetí. Každý zápas byl jiný, ale byla to ohromná zkušenost. Zahraniční týmy byly taky nabité velkými jmény.

Je pak náročné přeorientovat se zpátky na Chance ligu?
Určitě to není jednoduché, protože ten hokej je zase úplně jiný. Pro mě je to zkušenost, jakou jiní kluci třeba nikdy nezažili. Z každého zápasu si zkouším něco vzít a Chance ligu beru s pokorou. Nejsem ten typ člověka, který by přišel a mávl rukou, že jsem zpátky v první lize, to určitě ne.

Jak se vám vlastně za Frýdek-Místek hrálo proti Vsetínu?
Když si na ta utkání vzpomenu, proti Vsetínu jsem byl vždycky vyhecovanější. Před zápasy jsme v kabině vždy vypisovali prémie a svačinky. Většinou to vypisují kluci, kteří už někde hráli. Já nikde nebyl, vybral jsem si Vsetín. Vždycky jsem na vzájemné utkání vypsal svačinku nebo nějakou kačku. Loni jsem proti Vsetínu hrát nestihl, ale předloni jsem přišel asi o dva tisíce korun. (smích)

Loni jste Proti Vsetínu nehrál, protože jste první půlku sezony strávil ve švýcarském Ticinu…
Předloňská sezona ve Frýdku-Místku se mi docela povedla, řekl bych, že byla pro mě zlomová. Třinec na mě uplatnil opci, ale s manažerem Ocelářů panem Peterkem jsme se domluvili, že pokud bych si našel místo někde v extralize, tak by mě pustil. Agent se mi snažil něco sehnat. Po dvou měsících mi zavolal, že švýcarské Lugano hledá perspektivního mladého kluka. Hrají útočný hokej, který mi vyhovuje. Bez váhání jsem řekl, že bych měl zájem. Třinec mě pustil a já odešel na farmu Lugana.

Co vám švýcarské angažmá dalo?
Rozhodně obrovskou zkušenost do života. Naučil jsem se jazyk. Bylo to celkem vtipné. Bydlel jsem v italské části a seděl zhruba uprostřed šatny. Po pravé straně na mě mluvili kluci německy, po levé francouzsky, naproti mně italsky a pár kluků anglicky. Když jsme měli trénink, všichni přepnuli na angličtinu. Nicméně i tak jsme jednou týdně chodili na klubem hrazenou lekci italštiny. Byla to velká zkušenost i po hokejové stránce, hrál se tam jiný hokej než v Česku. Konkurence byla obrovská. V šatně jsme měli plno kluků, kteří čekali na šanci nahoře a rvali se o to. Jede se tam hodně styl kanadské školy, dřeli jsme na ledě i mimo něj. Ať už bylo před zápasem nebo po něm, pořád se jelo.

Ve vašem případě ale zůstalo u farmy, že?
Od prvního dne jsem byl na farmě, kde byla obrovská konkurence. Vůbec jsem nevěděl, jak to tam funguje. Je to tak, že v nejvyšší soutěži mohou za jeden tým nastoupit nejvýše čtyři cizinci. Když jsem viděl jména, jaká jsou kluby schopny si během pár dní přivést, byl z toho najednou obrovsky nabitý kádr. Možná ještě víc než v Třinci. Kluky se švýcarským občanstvím ale docela dost tahali nahoru. V podstatě jsme byli farma tři nebo čtyř mužstev nejvyšší soutěže. Scházeli se tam kluci z Davosu, Lausanne, Ambri-Piotta a Lugana. Každý zápas byl jiný, pokaždé jsme hráli v jiné sestavě, podle toho, kdo si koho z farmy vytáhl nebo na ni naopak někoho poslal. Každý týden jsem se střídal s někým jiným.

Tušíte, proč vás do prvního týmu nepovolali?
Manažer Lugana stál docela za mnou, protože mě tam přivedl. Trenér prvního týmu o mě věděl, ale nevytáhl si mě nahoru, protože limit čtyř cizinců byl daný. Většina týmů z nejvyšší soutěže jich měla v kádru třeba pět. Jeden seděl na tribuně, a když se někdo zranil, tak ho vyměnili. Co si vzpomínám, v Luganu se tehdy nezranil nikdo.

Viděl jste utkání nejvyšší švýcarské soutěže alespoň jako divák?
Ano, první utkání, co jsem viděl, byla domácí příprava Lugana proti Barysu z KHL. Obrovský zážitek pro mě byly dva zápasy v Ambri. Jejich fanoušci jsou vyhlášení, bylo to něco neskutečného. Přirovnal bych to ke Vsetínu. Osobně se nemůžu vsetínských fanoušků dočkat. Je to jeden z důvodů, který mě na Valašsko lákal.

Jaká jsou vaše očekávání od nového angažmá?
Doufám, že jen ta nejvyšší. Chtěl jsem jít za vidinou postupu do nejvyšší soutěže. Věřím, že Vsetín je klub, který na to má. Proto jsem si ho vybral. Věřím v to, že se nám postup povede.

Už jste se za těch pár dní stihl aklimatizovat?
Myslím si, že ano. Je tady spousta mladých kluků. Na to jsem zvyklý, protože když jsme začínali přípravu ve Frýdku-Místku, bylo tam jen pár zkušených kluků a zbytek týmu byl doplněný z juniorky. Za mě je to super a věřím, že si to sedne. Chtěl bych týmu co nejvíc pomoct a věřím, že budu prospěšný.