Luboš Hajn: „Za dobu své taneční kariéry jsem žádnou roli neodmítl.“

Byl jsem dlouholetým kolegou Luboše a Mirka Hajnových v Baletu Národního divadla. U příležitosti jejich kulatin jsem s Lubošem zavzpomínal na dobu minulou.

Luboš a Miroslav Hejnovi. Foto: osobní archiv L.H.

Luboš a Miroslav Hejnovi. Foto: osobní archiv L.H.

Spolu s Mirkem Hajnem jste byli jednovaječná dvojčata. Jak vzpomínáš na útlé mládí, které jste prožili v Pardubicích? Od deseti let jste navštěvovali lidovou školu umění. Jak vzpomínáš na tato první setkání s tanečním uměním?
Dětství bylo podobné asi jak u ostatních. Škola, kamarádi, občas lumpárny. Víkendy a prázdniny jsme si užívali u babičky nedaleko Pardubic. Do lidové školy umění nás pozval spolužák, abychom se podívali na krásné holky. Překvapením pro nás bylo, že nás hned převlékli do punčocháčů – trikoty tenkrát nebyly. A tím to všechno začalo. Ocitli jsme se v trochu jiném světě. Velká změna nastala, když nás spolužáci viděli „tančit“ na výchovných koncertech pro školy. Najednou se na nás začali dívat úplně jinak, lze říci, že s obdivem.

Roku 1975 jste oba byli přijati na konzervatoř v Praze. Zajímá mne, který z pedagogů byl pro vás nejinspirativnější a co vám do profesionálního života přinesl?
Číslo jedna dávám panu profesorovi Jiřímu Paclíkovi, který byl nejen skvělý pedagog, ale hlavně obrovský srdcař a později velký kamarád. Vždyť ještě ve škole nám nabídl tykání. Dále samozřejmě skvělá choreografka Mirka Vlášková, která nás měla na herectví. Nejen úžasná žena, ale také senzitivní umělkyně, která nás inspirovala ke smysluplnému tanečnímu výrazu. Nemohu se také nezmínit o dlouholetém choreografovi Národního divadla Antonínu Landovi, který nás vedl v hodinách partneřiny. Ke svým studentům měl lidsky upřímný přístup.

Vzpomínám, že jsem pro tebe vytvořil choreografii pro baletní soutěž v Brně na Vivaldiho hudbu. Je to dávno, tak asi ani jeden z nás si nic z toho nepamatuje. Ale rád bych slyšel, co mi řekneš o vašem absolventském představení ve skvělé choreografii Mirky Vláškové Obraz Doriana Graye, kde jste s bratrem vytvořili hlavní role?
Moc rád na tuto dobu vzpomínám. Baletní soutěž se konala v roce 1979 a díky tvé choreografii jsem získal první místo a „brašule“ Mirek se umístil těsně za mnou.
Co se týká účinkování v Obrazu Doriana Graye, tak to byla pro všechny bomba. Touto choreografií se nám s bráchou paní profesorka Mirka Vlášková nesmazatelně zapsala do našeho života. Vzpomínám, jak Mirek chodil pozorovat štamgasty do hospody, aby byl ve své roli v představení co nejvěrohodnější.

Obraz Doriana Graye (Luboš a Miroslav Hajnovi). Foto: Archiv ND.

S bratrem jste čerpali inspiraci v Palucca Schule v Drážďanech a pak na roční stáži v Petrohradě, kde byli vašimi pedagogy skvělý Boris Bregvadze a dvojice choreografů Sergejev–Dudinská, kteří pak aktivně spolupracovali s ND. Osobně jsem je jako sólista baletu také poznal. Co mi o tomto studijním období povíš?
Zmíním se především o stáži v Petrohradě v roce 1980. Bylo nám tehdy dvacet let. Celková mezinárodně-politická situace nebyla zrovna na vyskakování a velmi se nám stýskalo po domově. Jedině práce s vynikajícími pedagogy byla pro náš další vývoj velmi potřebná. Nemohu vynechat také společná sezení se spolužáky, které nás drželo nad vodou. Mimochodem – děvočky nám ještě dlouho do Prahy psaly…

Členy sboru Baletu ND jste se stali v roce 1980. V roce 1988 jste byli jmenováni sólisty. To jste již měli za sebou celou řadu významných rolí. Na které nejraději vzpomínáš?
Jako sboroví tanečníci jsme zažívali krásné období. Byli jsme obsazováni do sólových rolí. Vše začalo obsazením do baletu Carmina Burana choreografa Ondreje Šotha. Oba dva jsme byli obsazeni do hlavních mužských rolí a tančili s Michaelou Černou a Marií Hybešovou.
Praktický začátek mé kariéry sólisty Baletu ND jsi zahájil ty mým obsazením do svého tanečního divadla Macbeth. Střídal jsem se v hlavní roli s Vlastimilem Harapesem a Janem Kadlecem. Mou skvělou partnerkou byla Nelly Danko. Mirek vytvořil obsahově náročnou roli Banqua.
Následovala role Jacoba v celovečerním baletu Jennifer, pak pohádkový Princ Bajaja s krásnou hudbou Václava Trojana. Dále jsem tančil ve tvém Dialogu tvarů, který režisér Jaromil Jireš natočil pro Českou televizi. Jinak velmi rád vzpomínám na celou řadu rolí klasického repertoáru, zejména na Dona Quijota.

Také ses stal v roce 1987 účastníkem premiéry mého souboru Baletu deseti ve Stadttheater Bern. Co mi na toto téma řekneš?
Na Balet deseti moc rád vzpomínám. Pamatuji se, že jsem tančil s Michaelou Černou Žárlivost na hudbu Leoše Janáčka a v závěru přišel dvacetiminutový aplaus za Dvojkoncert Bohuslava Martinů. Dal jsi dohromady skvělou partu velmi dobrých tanečníků z Národního divadla, Brna i ze Šmokova souboru. Naše hostitelka Michela Pavlin pro nás vytvořila skvělou atmosféru, v níž jsme se všichni cítili skvěle. Jenom nezapomenu na záležitost, která se týkala doby, v níž jsme všichni žili. Do Švýcarska jsme odjížděli třemi vozy. Já i ty jsme vlastnili Škodu 120. Abych odjel, museli jste mne od Národního divadla roztlačovat a tvůj vůz dojel do Bernu tažen na provaze. Do Prahy jsi pak přijel díky velkorysým pořadatelům, kteří zaplatili v autoservisu výměnu tvého motoru za motor z jiné havarované škodovky.

Macbeth (Luboš Hajn).  Foto: Archiv ND.

Slyšel jsem, že rok 1981 jsi proležel nemocný v sanatoriu. To muselo být pro tebe velmi těžké období.
Prodělal jsem tehdy nepotvrzený tuberkulózní zánět v těle. Mnohem horší bylo, že kvůli injekcím a práškům jsem za ten rok přibral 18 kg. Bojoval jsem jako lev, abych zhubnul a dostal se do formy co nejdříve.

Také tvůj bratr Mirek měl na jevišti těžký úraz. O co tenkrát šlo?
Mirek měl smůlu na posledním představení Bachčisarajské fontány v roce 1983. Po špatném dopadu ze skoku saut de basque si přetrhal vazy v kotníku a ještě ten večer byl operován. Přes jeho veškerou píli a houževnatost měl takové bolesti, že odešel z Baletu Národního divadla v roce 1992. Byl, a pro mne stále je, velký profesionál, který se začal plně věnovat taneční pedagogice a vychovávat další generace tanečních umělců. Stal se velmi rychle oblíbeným pedagogem a později i zástupcem ředitele Taneční konzervatoře v Praze.

Znal jsem tvého bratra Mirka dobře a vím, že to byl skvělý umělec a upřímný člověk s velkým srdcem. Bohužel v roce 2015 po těžké nemoci zemřel. Muselo to být pro tebe nesmírně těžké období, jehož ozvěny jistě doznívají dodnes. Nerad bych tě trápil, ale pověz mi ve stručnosti, jaký byl Mirek bratr a jak jste spolu vycházeli?
Milý Dany, na tuto otázku odpovím stručně. Ještě před dvěma lety bych na toto téma nemohl vydat ani hlásku, asi bych stále brečel. Dnes je to tak, že nikdo nepochopí, když mu odejde jednovaječné dvojče, moje druhé JÁ, je to, jako by ti usekli jednu ruku.

Luboši, měl jsi tu čest se stát stálým hostem Teatro dell´Opera di Roma. V jakých baletech jsi v Itálii vystupoval a s jakými partnerkami jsi tančil?
Ano, hostoval jsem v roce 1984 v Operním divadle v Římě čtyři měsíce. Objížděli jsme celou Itálii, Sardinii, Sicílii s repertoárem upraveným pro osm tanečníků. Hlavními hvězdami byli Margarita Parilla, Vlastimil Harapes, Michal Šebor, který zastoupil úrazem postihnutého Mirka, moje maličkost a sólistky z římské Opery. Tančili jsme Louskáčka, Slavnost květin, Carmen a Faunovo odpoledne.

Amerikana – Maurova Pavana, 1995 (Luboš Hajn s Helenou Jandovou). Foto: Archiv ND.

Další hostování jsi měl v Laterně magice v Oddyseovi. Pamatuji si, že se představení konalo v nově otevřeném Paláci kultury.
Psal se rok 1987 a v monumentálním jevištním prostoru připravil režisér a scénárista Evald Schorm impozantní představení s hudbou Michala Kocába a v choreografii Ondreje Šotha a Libora Vaculíka. Postava Oddysea byla pro mne klíčovou a obrovskou jevištní zkušeností. Dramatické role, jako byly ty tvé, se staly mou celoživotní parketou. Opět jsem tančil v alternaci s Harapesem, Kadlecem a bráškou.

S kterým choreografem jsi jako sólista baletu rád spolupracoval? 
Za dobu své taneční kariéry jsem žádnou roli neodmítnul. Jsem názoru, že není malých rolí. Rád jsem spolupracoval se všemi. Pochopitelně někdy rád a někdy ještě raději. Uvědomuji si, že mou kariéru posunuly hlavně tvé choreografie, u tebe jsem měl nesmírně mnoho příležitostí.

Další tvá činnost je vázána k funkci pedagoga jak na taneční konzervatoři, v baletní škole Pirueta a hlavně v Národním divadle, kde jsi letos již čtyřicátým rokem. Jsi zároveň asistentem choreografie a režie. S jakými světovými osobnostmi jsi spolupracoval a který choreograf je ti svým názorem nejbližší?
Vůbec nechci bilancovat, snažil jsem se a snažím předat všem zkušenosti, které jsem za těch čtyřicet let v Národním divadle získal. Jsem šťasten a naplňuje mne spolupráce se sólisty a rád vedu tréninky jako baletní mistr. Můj život ovlivnily takové osobnosti, jako byl Bregvadze, Grigorovič, Drzewickii, Darrell, Seregi, Vàmos, Tetley, Bruce, Eck, Torres, Kylián, Zuska i Wiesner.

Jak oslavíš své kulaté výročí?
Oslavu zatím nepřipravuji, ale poděkování své ženě jistě ANO. Mohu jí děkovat za to, jak mne tolerovala těch třicet čtyři let manželství, co jsme spolu.

Křest knihy Daniela Wiesnera (Michaela Černá, Daniel Wiesner, Luboš Hajn a Nelly Danko). Foto: osobní archiv L.H.

Luboš Hajn, narozen 10. 5. 1960. Tanečník, pedagog.

Absolvent Taneční konzervatoře Praha 1980, stáž v Palucca Schule v Drážďanech a Leningradském státním tanečním učilišti A. J. Vaganovové 1980–1981. Angažmá v ND Praha od 1980 (od 1988 sólista). Tanečník s jistou technikou, se širokým rejstříkem rolí, nejvíce se uplatnil v dramatických, charakterově složitých i komických postavách, např. Šprýmař v Kamenném kvítku (1983), Harmodius (1984) a Kleon (1989) ve Spartakovi, titulní role v Macbethovi (1986), Faun, Orion a Aminta v Sylvii (1986, 1992), Jacob v Jennifer (1987), Basil (1987) a Espada (1991) v Donu Quijotovi, Maur v Petruškovi (1987), Tybalt (1988) a Kapulet (1998) v Romeovi a Julii (1988), titulní role v Princi Bajajovi (1988), Smrt v Životu a smrti (1990), Hilarion v Giselle (1990, 1996), Rudovous v Labutím jezeře (1991, 1996), taneční role Radama v mezinárodním open-air projektu Aidy (Paříž 1992), Milionář a Gangster v Někdo to rád… (1994), titulní role v Odysseovi (Laterna magika 1994), Othello v Maurově pavaně (1995), Coppélius v Coppélii (1995), Drosselmeyer v Louskáčkovi (1998), Gremin v Oněginovi (1999). Na celostátní baletní soutěži v Brně 1979 získal 1. cenu, v Košicích 1981 3. cenu. Od roku 1990 je pedagogem na Taneční konzervatoři Praha. Bratr Miroslava Hajna.

Zdroj: Luboš Hajn. Česká divadelní encyklopedie [online]. Dostupné z http://encyklopedie.idu.cz/index.php/Hajn,_Lubo%C5%A1


Fotogalerie

Carmina Burana, 1989 (Luboš a Miroslav s Michealou Černou). Foto: Archiv ND.

Carmina Burana, 1989 (Luboš a Miroslav s Michealou Černou). Foto: Archiv ND.

Luboš s manželkou Ivanou. Foto: osobní archiv L.H.

Luboš s manželkou Ivanou. Foto: osobní archiv L.H.

Luboš Hajn během tanečního tréninku. Foto: osobni archiv L.HFoto: osobní archiv L.H.

Luboš Hajn během tanečního tréninku. Foto: osobni archiv L.HFoto: osobní archiv L.H.

Luboš Hajn v karanténě. Foto: osobní archiv L.H.

Luboš Hajn v karanténě. Foto: osobní archiv L.H.

Témata článku

Tanec

Nikdo tady nedělá korektury....?

vložil VACULÍK Libor

IP: 88.101.112.245
Reaguje na:
Drzewieckij nikoli Drzewicki, Eck nikoli Ekc, soutěž v roce 1981 byla v Košicích a ne v Brně !!!

Zobrazit další komentáře 1

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: