Té vzpomínce je pětatřicet let. Byl květen roku 1985 a Jiří Lála trefil opuštěnou kanadskou branku. Do konce zbývalo 75 vteřin, Československo v rozhodující bitvě mistrovství světa porazilo Kanadu 5:3.
Výsledek i potvrzující gól z poloviny kluziště připomněly jiný slavný okamžik z jiného šampionátu v Praze. V roce 1959 proti Kanadě pečetil podobným způsobem Miroslav Vlach zisk bronzových medailí. Lálův zásah dokonal zlatý triumf. První po osmi letech.
Jako student jsem se tehdy zaučoval na praxi ve sportovní redakci deníku Svobodné slovo. Byl to první šampionát, který jsem mohl sledovat i tak trochu zevnitř. Současně jsem přispíval do týdeníku Gól. Hlavně o NHL, tam se toho nebáli. Internet nebyl, cizí noviny se nedaly sehnat. V prodejně zahraničního tisku v Jungmannově ulici jste koupili časopisy jako Burda Moden, komiksový Pif Gadget, někdy dokonce Miroir du Cyclisme.
Když jsem se však naivně zeptal, jestli jim chodí The Hockey News, naondulovaná paní vyhrkla: „Kyňůs?!" Ale na americké ambasádě, jejíž vchod bez ustání sledovali z budky estébáci, měli ve veřejné knihovně The Herald Tribune. Tam každý den vedle výsledků vycházeli i střelci. U Kanaďanů mi zase schovávali deník Toronto Star. A když byl osud milosrdný, dostal jsem od nich „Kyňůs".
Gretzky vzhůru nohama
Díky tomu jsem věděl, že třeba sestava Kanaďanů není vůbec bezhvězdný šrot, za jaký ho v některých médiích pokládali. S Davem Taylorem sice z Los Angeles nepřiletěl Marcel Dionne, ovšem z tehdejších šestnácti stobodových hráčů (Wayne Gretzky měl dokonce přes dvě stovky) se objevili jejich spoluhráč Bernie Nicholls a fenomenální nováček Mario Lemieux.
Další jména? Posuďte sami: Steve Yzerman, Ron Francis, Scott Stevens, Larry Murphy. Kevin Dineen, Kirk Muller, ze zkušenějších střelec Rick Vaive, John Anderson, Stan Smyl...
Na zápasy a tréninky jsem chodil na kartu šéfa oddělení. Československou reprezentaci si vzali na starost ostřílenější mistři pera, já se motal hlavně kolem Kanaďanů a Američanů. Bodrý trenér Dave Peterson maličko připomínal herce Gena Hackmana, jen byl podsaditější. Gólman John Vanbiesbrouck příjmením nezapřel belgického otce a vizáží italskou matku. Ohromný sympaťák, což se nezměnilo, ani když se stal hvězdou NHL. Pomohl k senzačním výhrám nad Švédskem, Kanadou i Československem.
Lemieuxe jsem zahlédl v Pařížské ulici, jak v plášti, s cigaretou v ústech a taškami plnými českého křišťálu peláší do hotelu Intercontinental. V brejličkách spíš než hvězdu NHL připomínal studentíka protější právnické fakulty, který si tam odskočil za kanadskou tetou.
„Kdo bude nejlepší nováček NHL? No, šanci mají třeba Chris Chelios nebo Peter Žezel," odpověděl tehdy nastupující velikán při krátkém rozhovoru. Calder Trophy pak dostal zcela po zásluze právě stobodový Mario. „Je to lepší než 99," ušklíbl se mladík, jemuž nejen kvůli číslu 66 na dresu říkali taky Antigretzky. I titulek zněl Gretzky vzhůru nohama.
Mixzóny ještě nebyly, ale dostat se k němu stejně nebylo unikum. Interview jsem nahrával přes mikrofon na obří maďarský kazeťák. Lemieux přiznal, že se svými výkony na turnaji moc spokojený nebyl. „Napřed jsem si v přípravě ve Finsku poranil tříslo, pak jsem se vracel do Montrealu na pohřeb strýce. Hledal jsem potom pravou herní pohodu," líčil.
Nicméně s 10 body byl nejproduktivnějším Kanaďanem. A nedaleko odtud, v Kladně, hltal každý jeho pohyb nový obdivovatel, třináctiletý Jaromír Jágr.
Obtloustlé sólíčko
Scott Stevens mi nevědomky pomohl k jednomu „sólíčku". Nosil jsem u sebe knížečku Pro Hockey Handbook, v níž byly profily týmů NHL a jejich opor s hlavičkami. Hráče, kteří byli v Praze, jsem si do ní nechával podepsat. Jednou si to před holešovickou halou štrádoval Stevens s obtloustlým chlapem. Podškrábl se, neznámý si od něj knížku vzal a podepsal se taky.
Po jejich odchodu jsem začal vzrušeně listovat. Pat Riggin! Jednička Washingtonu, posila Kanady pro medailové kolo. Z budky jsem okamžitě volal do redakce. Před kamarády jsem pak byl za kinga, že jsem to vyšátral.
V souboji o zlato Jiří Šejba při svém velkém sólu v oslabení vyškolil Stevense tak, že se mu o tom muselo zdát ještě dlouho. To se prostě stává i v lepších rodinách. Šejba se na ledě klaněl, ochozy vzdávaly hold jemu. Hattrickem proti Kanadě si zajistil kariéru na pár let dopředu. Stejně tak se proslavil i Vladimír Růžička gólem proti Rusům po škobrtnutí brankáře Vladimíra Myškina.
„Velký úspěch socialistické tělovýchovy," hodnotil triumf hokejistů její šéf Antonín Himl. Po vítězném souboji o zlato si pár hráčů s Kanaďany vyměnilo dresy. Lála měl na sobě 66 od Lemieuxe, Jiří Hrdina devatenáctku od Yzermana. Po vítězství fotbalistů na mistrovství Evropy 1976 přebíral Anton Ondruš pohár v dresu poražených Němců, převlékání proběhlo i na Kanadském poháru ve stejném roce. I tentokrát museli být soudruzi kyselí, když se hráči začali fotit v kanadských dresech...
Trofej už ale přebírali v oblecích, ceremoniál následoval po posledním duelu SSSR s Američany. Dneska by se to možná pitvalo taky. Ale ty vzpomínky jsou dodnes úžasné. Vydržely déle než tehdy módní trvalá na hlavě Růžičky nebo Pavla Richtra.
Témata:
blog, komentář, overtime, Vladimír Růžička, Pavel Bárta, pavel richter, sport, Praha, hokej, Mario Lemieux, Steve Yzerman, Ron Francis, Jiří Šejba, Jiří Lála, mistrovství světa 1985, MS 1985, Dave Taylor, Hokej na Heureka.cz
Související články
