Ve sborníku básní o Ostravě nazvaném symbolicky Briketa se nachází i tyto verše: „Ostrava – venku bezčasí odstáté jak pěna v desítce. Děcka, valte spat! Nad Svinovskými mosty kouří se odevšad.“
Jejich autorem je Ondřej Hložek z nedaleké Opavy, básník, který má industriální metropoli spjatou s varovnými událostmi, jež podle něj snad ani nemohou dopadnout dobře.
„První setkání s Ostravou jsem měl ještě jako nedomrlé dítě. Bylo to za minulého režimu, jeli jsme na návštěvu k prababičce Štěpánce a to bylo také naposledy, co si její podobu pamatuju. Brzy nato umřela. Ostravu jsem měl vždycky spojenou s nějakým mračením, se špatnými zprávami, prostě s něčím nedobrým, co nemůže dobře skončit,“ vypráví Hložek.
Město pro něj znamená osudový nádech, který se vine celou řadou událostí s ním spjatých. „Ostrava je moje smrtná děvucha, což se ukázalo v minulosti hned několikrát: například mě po výběrovém řízení na pracovní místo v Ostravě doma čekaly zprávy o mrtvici mého otce. Před pár lety jsem chtěl jít na čtecí večírek Ivana Landsmanna do klubu Les a nedojel jsem, a když jsem jel na rozlučkový večírek s básníkem Jardou Žilou, bylo to autorovo poslední veřejné vystoupení. Měsíc poté umřel. Takových zážitků mám plno,“ popisuje básník neradostné události, z nichž mnohé byly ranou pro celou literární obec.
Omámení děvčaty z Hlubiny
Ne vždy jsou ale vzpomínky negativní. „Mé optimističtější vzpomínky k Ostravě se pojí s pitím, jucháním a prvními láskami. Těsně po ukončení základní školy jsme se s cimbálovkou, ve které jsem hrál, dostali na festival Folklor bez hranic. Ale i když jsme byli z Opavy, rozhodlo se, že se ve městě bude každý večer, od pondělí do pátku, přespávat. Samozřejmě jsme se tam zamilovali do členek ostravského souboru Hlubina, nic naplat, že jsme tehdy měli čerstvé základoškolské známosti, zanechané v Opavě,“ přiznává básník mladické omámení.
Ondřej Hložek Narozen v roce 1986, básník, rodák z Opavy, kde bydlí a tvoří. Vystudoval českou literaturu na Slezské univerzitě. Pracoval také jako novinář, prodavač piva, uklízeč v klášteře. Vydal několik sbírek poezie a dětskou knihu. S Ostravou jej spojuje vydaná básnická sbírka z roku 2017 s názvem Teď (Protimluv). Jeho básně jsou přeloženy do několika jazyků. Je pravidelným hostem literárních setkání, z nich některá také pořádá ve svém rodném městě. |
Ostravská děvčata podle něj byla smyslná, s hlubokýma očima, úsměvem na rtech a spoustou lásky nejen ve slovech, ale i činech. „Jednoduše nás na těch pár dní zajaly do své moci a mně pak trvalo celé prázdniny, než jsem z toho opojení vypadl, za samozřejmé nelibosti mé maminky, která hlídala mou poctivost až zuřivě,“ směje se Hložek.
Ostravu má však spojenou i s velkým čichovým zážitkem. „Jezdil jsem jako člen basketbalového týmu z Opavy v různých mládežnických kategoriích soupeřit s ostravským enháčkem. Hala Tatran, kde se hrávalo, měla jednu specifickou vlastnost, na kterou pamatuji doteď. Smrděla ucpanými záchody, a to do takové míry, že to vadilo i na vlastní palubovce při zápasech. Ten smrad byl doslova nelidský a vybavuji si ho, byť už basketbal nehraju.
“Vedle prvních lásek nebo sportovních zážitků má Ondřej Hložek Ostravu spjatou také s celou řadou vzpomínek na tamější literární podhoubí. K němu přirozeně patří dnes už mnohdy zaniklé restaurace a hospodská zařízení.
„Výlety ostravskými podniky s literárními bardy a přáteli z umělecké sféry, ty si pamatuji o dost víc, ale také z o dost mladší doby. Kde je nyní Voliéra, krásná studentská hospůdka uprostřed bloku domů, kde se čepovalo dobré pivo, kouřilo u stolů a pořádala spontánní autorská čtení? Kde je o kus dál již neexistující hospoda Dílo, kde jsem poprvé potkal ostravské divadelníky, výtvarníky a o hodně starší literáty? Vše je pryč, vzal to čas a nechuť majitelů něco dělat dlouhodoběji,“ posteskne si spisovatel.
Papundeklová hospoda pod Svinovskými mosty
Ještě před časem se místní bohéma scházela v nastupující generaci podniků. „I když se umělci měli donedávna kde scházet, v Absintovém klubu Les, Sádrovém ježkovi či v relativně usedlejším Hudebním bazaru, přestala existovat místa, která jsem měl dosti v srdci, i když jsem je znal jen chvilku. Když vzpomínám na ostravské podniky, nesmím zapomenout na papundeklovou hospodu U Šimků pod Svinovskými mosty, kde jsem probděl své první noci u piva a vodky, sledoval přicházející havíře i jiné pracovníky po nočních šichtách, které obsluhoval postarší číšník s knírkem a ve vestičce s bílou košilí,“ komentuje Hložek.
Aktuálně je pro opavského poetu Ostrava místem setkávání s literárními kolegy. „Mé poslední vzpomínky patří všem prvním setkáním s literaturou. S básníkem Petrem Hruškou, šéfredaktorem Jiřím Macháčkem z nakladatelství Protimluv, básníky Jakubem Chrobákem, Romanem Poláchem a celou řádkou dalších umělců. Ostravu mám sice za zády, ale začínám se do ní rád vracet i díky setkáním u Sádrového ježka, která iniciuje básník a novinář Ivan Motýl,“ vyznává se Ondřej Hložek.
„Spousta událostí a příhod se mi slévá dohromady a občas nevím, co se událo v Opavě a co v Ostravě. Nedám na ni, až na drobné výkyvy, dopustit. Je to organismus, který mnou prolezl dokonale. Mám rád ty domy, které se na mě jakoby řítí, okrovou, černou jako v Budapešti, úzké ulice, masy staveb. Taková je pro mě Ostrava. Objímající a konejšící, i ve stálém smutku,“ uzavírá Hložek.
