Pokud jde o výchovu dětí, mají dnešní rodiče spoustu vodítek již po ruce, nechaly jim je dřívější generace. Byť se pořád zpřesňují a leckdy modifikují, známe doporučení ohledně stravování, ohledně učebních návyků. Víme, jak podporovat dětské sebevědomí, zvídavost, učenlivost.
Technologie je však výzvou, která vše mění. Představuje nová lákadla, vzbuzuje pochybnosti, představuje rizika. První generace, zvaná generace Z, jejíž dětství bylo poznamenané interakcí a leckdy závislostí na obrazovkách telefonů a tabletů, totiž teprve vstupuje do věku dospělosti. Poznamenaly ji technologie tak, jak se obáváme?
Studie vydaná v magazínu American Journal of Sociology v tomto směru uklidňuje. Strach byl podle ní přehnaný.
Sociální dovednosti dětí se nehorší
Její autoři vyšli z autoritativního a pečlivého projektu Early Childhood Longitudinal Study. Program sleduje, skrze rozhovory s rodiči a učiteli, děti od začátku docházky do školky do věku minimálně jedenácti let. Autoři studie sociologové Douglas Downey a Benjamin Gibbs, se zaměřili na dvě věkové kohorty, jedna čítala téměř dvacet tisíc dětí, druhá skoro čtrnáct tisíc.
Díky rozhovorům měli dostatek informací o jejich kognitivním, emočním, sociálním i fyziologickém vývoji jak doma, tak ve školce a škole. Obě skupiny si přitom vybrali tak, aby se lišily technologie, které měly k dispozici. Zatímco první z nich měla po ruce tradiční televizní obrazovky, stolní počítače a maximálně legendární hadí hru „Snake“ na telefonu Nokia 5110, druhá již měla po ruce výzvy v podobě iPadu a sociálních médií.
Role otců se mění. Jsou za to rádi, řekl šéf Ligy otevřených mužů Starat se o dítě neznamená být pod pantoflem. Otec už není majitel rodiny, který po příchodu z práce všechno pofackuje a sedne si do křesla k novinám. „Tátové se mnohem víc zapojují do života svých dětí. To je největší změna, kterou muži podstupují,“ řekl v pořadu Rozstřel sociolog a šéf Ligy otevřených mužů Josef Petr. |
Vědce zajímalo, jak se rozdíl promítne do vývoje a schopností dětí z obou kohort. Výsledky překvapily. Navzdory odlišnému technologickému kontextu totiž hodnotili učitelé i rodiče obě skupiny velmi podobně. „Doslova ve všech porovnáváních zůstaly sociální schopnosti a dovednosti u obou skupin stejné. Případně se u dětí narozených později vlastně mírně zvýšily,“ cituje Downeyho server Big Think: „Existuje jen velmi malý důkaz, že by bylo pro růst sociálních dovedností vystavení se interakci s monitorem nějak problematické.“ Sociální dovednosti autoři definovali jako „schopnost úspěšně zacházet při sociální interakci s očekáváními ostatních“.
Učitelé a rodiče se přitom vyjadřovali k sebe-kontrole dětí, jejich mezilidským schopnostem, jako je navazování přátelství, i k tomu, jak dovedou zacházet s rozmanitostí. Jediný rozdíl, který autoři studie našli, se týkal dětí, které chodily na sociální sítě a on-line hry mnohokrát denně. I to se však projevilo jen nevýrazně.
„Obecně jsme se dopátrali jen velmi slabého důkazu, že by čas strávený před obrazovkou škodil sociálním dovednostem většiny dětí,“ tvrdí Downey. Pro něj osobně to byla přitom svého druhu porážka. Ke studii jej totiž přivedla pře, kterou měl se svým synkem ohledně toho, zda jsou nové generace sociálně pochroumané.
„Začal jsem mu vysvětlovat, jak špatně je na tom jeho generace se sociálními dovednostmi pravděpodobně kvůli tomu, jak moc času tráví u obrazovky,“ vzpomíná Downey na serveru Science Daily. A jeho syn mu tehdy položil dětsky zdrcující otázku: „A jak to víš?“
Proto se svou hypotézu Downey pokusil výzkumem doložit. A neuspěl. Překvapilo jej to, doznává, vysvětluje však, že ho to zaskočit vlastně vůbec nemělo.
Ach, ty dnešní děti…
„Každá generace má tendenci mít o mladší generaci obavy. Vždy to tak bylo,“ ví již dnes. A díky své studii si je též lépe vědomý toho, že ony obavy vždy zahrnovaly i „morální paniku“ kvůli novým technologiím. Dospělí se vždy obávají toho, že podkopou, rozruší, poničí tradiční vztahy, především vztah mezi dětmi a rodiči.
Děti rodičů stejného pohlaví se mají lépe, říká studie Těší se lepšímu fyzickému zdraví i psychické pohodě a je to díky větší rodinné soudržnosti a harmonii, které nestojí v cestě genderové stereotypy. Australský výzkum prokázal, že děti rodičů téhož pohlaví se mají lépe. |
„Zavedení telefonů, automobilů, rozhlasového vysílání, to vše vedlo u dospělých v dané době k morální panice, protože ony technologie dovolovaly dětem více autonomie, nezávislosti,“ líčí Downey. A obavy ohledně technologií postavených na obrazovkách jsou zatím nejčerstvější panikou vyvolanou technologickou změnou.
Server New Atlas přitom dodává, že podle loňské studie odborníka na lidskou psychologii Johna Protzka, která se s Downeyho prací tematicky potkává, je povzdech o „zkaženosti“ mladé generace fenomén s velmi dlouhými kořeny. „Lidstvo si tak stěžuje přinejmenším 2 600 let,“ uvedl Protzko pro vědecký magazín The Current.
Základem je podle něj psychologický nebo mentální trik, je pevně zabudovaný v mysli, proto se objevuje u každé generace. A může za to, že každá považuje tu následující generaci za objektivně „úpadkovou“.
Jak onen trik funguje? Spočívá v tom, co výzkumníci paměti označují za „presentismus“, v tendenci projektovat naše současné „já“ do vzpomínek našeho dřívějšího, mladšího „já“. Tatáž tendence navíc naše současné „já“ nepromítá pouze do nás zamlada, ale i do našich vrstevníků. Příklad, který to ozřejmí? Pokud jsem v dospělosti vášnivým čtenářem, mám sám sebe uloženého v paměti jako vášnivého dětského čtenáře, ovšem nejen to, vnímám tak dokonce celou svou generaci, všechny své kamarády, kamarádky, spolužáky, spolužačky.
„Je to paměťový tik, záškub. Vezmete sama sebe, jaký jste v přítomnosti, a včleníte to do své paměti, doslova to na ni uvalíte,“ vysvětluje Protzko. A skrze to se nám zdá údajný úpadek následujících generací tak zjevný. „Máme jen málo objektivních důkazů o tom, jaké byly děti dříve, a zcela jistě nemáme žádný osobní objektivní důkaz. Vše, co máme, je naše paměť. A k ní patří i všechny zkreslenosti a zaujatosti,“ dodává vědec.
Ve své studii spolu s kolegou Jonathanem W. Schoolerem navíc doložil, že to, jak očerňujeme nové generace, souvisí se specifickými osobními rysy a vlastnostmi. „Čím víc respektujete v dospělosti autoritu, tím víc máte za to, že děti už nemají žádný respekt k dospělým. Čím chytřejší jste, tím víc si myslíte, že dnešní děti hloupnou. A lidé, kteří rádi čtou, soudí,m že dnešní děti nemají o knihy zájem,“ líčí Protzko.
V době tak rychlých technologických změn a růstu významu obrazovek v životech dnešních dětí nás navíc může naplňovat nostalgií. A pocitem, že nová generace o něco přichází. „To, jak moc se reakce na nové technologie během historie podobají, je těžké opominout. Rodiče si vybavují vlastní dětství s nostalgií a bojí se návykové povahy nových médií, stěžují si na to, že si děti nehrají venku a nezapojují dostatečně představivost,“ píší ve své studii Downey a Gibbs.
Dvojice autorů přitom rozhodně netvrdí, že pochybnosti ohledně negativních dopadů nových technologií na děti nemohou být legitimní. Zdůrazňují však, že je třeba je empiricky dokládat. Tak jako se o to pokusila jejich studie.
