Nesmrtelné soundtracky | Interstellar: Jak se hudbou dotknout kosmu?

Vesmírné nekonečno, ve kterém ve stavu beztíže levituje jeden bod: vztah dítěte a rodiče. Vztah dcery s otcem. Mohou spolu tyhle dvě věci vůbec souviset? Svou odpověď na tuto otázku podali režisér Christopher Nolan a skladatel Hans Zimmer v roce 2014 filmem Interstellar.

Nesmrtelné soundtracky | Mechanický pomeranč: Když má krev na rukou i Ludwig van Beethoven

Hudba a příběh k sobě tentokrát měly ještě daleko blíž, než tomu bývá zvykem. Jedno totiž ovlivnilo druhé. Zatímco u jiných snímků vzniká score až po filmu, tady vznikaly obě věci takřka současně. Christopher Nolan totiž poslal Zimmerovi načrtnuté téma chystaného filmu a skladatel vytvořil čtyřminutovou skladbu postavenou na klavíru a syntezátorech. Skladba měla vyjadřovat "co znamená být otcem". Režisér začal pod dojmem z této skladby rozepisovat scénář. 

Soundtrack, ve kterém kromě intimního tématu rodičovství zní i nekonečnost vesmíru, byl navíc zpracováván téměř programovým způsobem. Čím jsme ve filmu dál od planety Země, tím se hudba stává abstraktnější, i když tím méně slyšíme syntezátory. Ty jsou nahrazeny klasickými nástroji, i když se jimi produkované zvuky více odcizují lidskému vnímání.

Nesmrtelné soundtracky | Přežijí jen milenci: Víte, kde bydlí Jack White?

Ozvěny Odyssey

Některé momenty filmového score připomenou hudbu ke kultovní filmové opeře 2001: Vesmírná Odyssea od génia Stanleyho Kubricka (i na tento snímek v tomto seriálu pravděpodobně brzy dojde). Tomu přirovnání se nelze ubránit, ač může připodobnění filmové hudby k práci takových velikánů klasiky, jako jsou Richard Strauss nebo Ligeti, působit jako přitažené za vlasy.

Nesmrtelné soundtracky | Mrtvý muž, který nezemřel

Stejně jako jejich hudba ke snímku Kubricka však Zimmerovo score působivost Interstellaru umocňuje a dodává mu jistý druh magie. Ani Zimmerova hudba nevznikala čistě na objednávku, můžeme ji brát jako osobnější sondu do skladatelovy tvůrčí dílny. Mnohé posluchače filmové hudby jistě napadlo, jak by asi Zimmer skládal, kdyby měl zcela volné ruce. Interstellar nám na to dává alespoň částečnou odpověď. 

Zimmer se totiž přeneseně stal spolutvůrcem příběhu, jeho práce a přínos tomuto filmu se kvůli zmíněnému poněkud vymyká.  Minimalistické pojetí dá oprávněně vzpomenout také na skladby Philipa Glasse. Ano, všichni zmínění jsou uznávanými jmény ve vodách klasické hudby a sám Zimmer se Interstellarem posunul dál od mašinérie hollywoodské produkce.

Tedy... ne že by do ní (především při práci s Nolanem) vyloženě spadal, ale tohle je opravdu jiná hudba, než na co jsme u soundtracků zvyklí. Takhle nezní filmová hudba do pozadí, která nemá rušit. Tato hudba je niternější a přiléhavá přes jistou svoji abstraktnost. Bolí. Tahle hudba je nesmrtelná. Minimálně mezi soundtracky. 

Text: Marek Blažíček

Témata: Intestellar, Hans Zimmer, Philip Glass, Richard Strauss, Christopher Nolan