RECENZE: Rozpačitá pocta králi rock’n’rollu hraničí s parodií

V rozhovorech o tomto albu Danzig, vlastním jménem Glenn Anzalone, mluvil už před lety. Teď je konečně na světě a nelze říct, že by to byl kdovíjak úchvatný počin. Vyjít možná v době, kdy byl Danzig na vrcholu sil, tedy na počátku devadesátých let, kdy vydal desky Lucifuge, How The Gods Kill nebo vpravdě ďábelskou Danzig 4, možná by měla opravdu zamýšlenou sirnatou atmosféru spodních pater pekla.

4 fotografie

Jenže dnes je Glenn Danzig už bohužel stínem sebe sama. Arogantní a vrtošivý je dnes jako před lety, ve smluvních požadavcích na koncerty má například uvedeno, že cestou ze zákulisí na pódium se mu nikdo nesmí dívat do očí. Hudebně to už ale dlouhou dobu žádná sláva není a Glennovo vysněné elvisovské album tak může působit spíš jako snaha nakopnout upadající kariéru.

Což o to, barva hlasu by tam byla, ten Presleyho témbr umí Danzig napodobit celkem slušně, ale nabízí se otázka, proč vlastně. Skladby jako Love Me (tu si mimochodem mnohem lépe podal Nicolas Cage ve filmu Zběsilost v srdci), Pocket Full Of Rainbow nebo It Is So Strange zhrubly, ztemněly, ale stejně s nimi Glenn Danzig neudělal nic nečekaného, nad čímž by spadla čelist úžasem. Nejspíš to ani neměl v plánu, jeho snem bylo podat si Elvisovy písničky tak, jak se cítí a vnímá, ale stejně je výsledek podivně prázdný.

Spíše než samotný poslech desky je podnětnější dumat nad tím, proč má Glenn Danzig tak rád Elvise, co ho na osudu rock’n’rollového krále tak fascinuje a zda vidí nějakou paralelu s jeho životním příběhem se svým, pochopitelně ne tak dramatickým životem. Pokud ano, nejspíš to souvisí s jeho narcismem a sebestředností. Ale jestli zkrátka chtěl vzdát hold člověku, jehož film Jailhouse Rock ho podle vlastních slov nasměroval k tomu, co pak sám dělal, je to svým způsobem v pořádku.

Danzig Sings Elvis 50 % Glenn Danzig

Jenže, jak už bylo řečeno, Glenn Danzig je dnes hlavně člověk přeceňující své skutečné schopnosti.

Jeho filmový počin Verotika z roku 2019, kde debutoval jako režisér i scenárista, je přirovnáván ke „kultovnímu“ braku Pokoj režiséra, herce a scenáristy Tommyho Wiseaua.

Pak není divu, že si při poslechu Danzigovy interpretace Always On My Mind se šíleně upachtěným kytarovým sólem a teatrálně přehrávaným zpěvem lámete hlavu, jestli je to míněno vážně, nebo jde o nějakou podivnou parodii. A tak je to s celým tímhle podivným albem a vlastně i Danzigovou samotnou sebeprezentací. Takže to vlastně zapadá.