V pověsti o Vápenici se píše, že přísný a lakotný zámecký pán měl dceru Bohunku, která se zakoukala do urostlého myslivcova syna Petra. Jenže její otec pro ni hledal bohatého ženicha. Zamilovaný pár utonul v lomu, který se kvůli Bohunčiným slzám změnil v jezírko.

„Od té doby je voda ve Vápenici čistá se zeleným zbarvením podle šatů, jaké Bohunka měla na sobě,“ traduje se.

„Všechny pověsti o Vápenici jsou zcela moderní, protože původní vápencový lom byl uzavřen v roce 1908, do té doby tam žádné jezírko nebylo,“ poukazuje historik Stanislav Mikule.

3 fotografie

I když je podle něj první zmínka o lokalitě Vápenice z roku 1562, předpokládá se, že se zde těžil mramor pro žďárský cisterciácký klášter ještě dříve. „V polovině 18. století se uvádí vápenka s lomem,“ doplňuje žďárský historik.

Lom zatopila spodní voda

Proč lom, v němž se ještě ve druhé polovině 19. století těžil kvalitní krystalický vápenec, skončil?

„Byl to jediný vápencový lom v celém kraji a vápno šlo na dračku. Pro vápno sem jezdili až od Polné, Přibyslavi, Poličky a daleko od Bystřice,“ píše Václav Vašek v románu Opožděný umíráček o životě dělníků zpracovávajících u Hamrů velký polom z října 1930.

Vápno se pálilo ve dvou šachtových pecích, správce měl kancelář v malém zděném domku nad lomem.

Problém nastal ve chvíli, kdy se dělníci pustili víc do hloubky. „Asi ve čtyřiceti metrech narazili na silný pramen a do lomu vnikla voda. Dvě motorové pumpy stěží ji stačily vyčerpat, co jí bylo,“ píše Vašek.

Definitivní konec těžby znamenal vznik konkurenčního lomu v Čebíně u Tišnova v těsné blízkosti železnice.

Okolí opuštěného lomu postupně zarostlo stromy a další zelení a zatopila jej spodní voda z puklin. Jezírko o rozloze 0,6 hektaru tedy vzniklo přirozeným zatopením.

O záhadném jezeru psal celostátní tisk

Za první republiky pak tajemné místo vzbudilo nečekanou pozornost. Věnoval se mu i celostátní tisk. Například Večerní České slovo dne 8. června 1934 psalo o „záhadném jezeře na Českomoravské vysočině“. Článek zmiňuje, že je hluboké 35 metrů.

„Vzhledem k této hloubce je výlov jezera velice obtížný a lidé z okolí se ani nepamatují, že by kdy bylo vyloveno,“ píše se v novinách. „Z ryb, které unikly nástrahám udic, dorostly u dna skuteční rybí pradědečkové,“ přehání autor.

„Pytláci už dávno objevili, že v jezeře žijí velké zrůdné ryby s velkými hlavami a nepoměrně slabým tělem,“ hraje si s bujnými představami. Odkazuje i na raka vážícího více než jeden kilogram.

Autor připomíná, že jezírko je opředené mnoha pověstmi a je těžké odlišit, co je skutečnost a co rybářská latina. Líčí případy dvou rybářů, kteří chytali na šňůru otočenou kolem ruky a jen tak tak neskončili po bleskovém a silném záběru ve vodě. Přitom hladina samotná se prý ani nepohnula, což značí záběr z velké hloubky.

„Ale několikrát za den se hladina na několika místech prudce rozvlní, jako by se vařila. Za ticha, které panuje v této odlehlé lesní tišině, působí takové náhlé víření vzrušujícím dojmem,“ píše Večerní České slovo.

Ryby z hladové vody s velkou hlavou

Zmiňuje také obří úlovky v moři a záhadu slavného skotského jezera s její „lochneskou“. „Zájem o tajemství Vápenice je takový, že příští týden tam přijede i zemský rybářský inspektor a někteří přírodopisci,“ informují noviny s tím, že se snad rozluští záhada žďárského jezera.

Zájem veřejnosti o „objev“ byl obrovský. Brněnská Svoboda dokonce v červnu 1934 psala o Vápenici jako o moravském Loch Nessu.

Do slovní přestřelky se pak v Horáckých listech zapojil i řídící učitel Josef Šustáček: „Že by tam někdo ve skafandru sestoupil a nahmatal tam nějakého sumce nad 60 kilo nebo křížence duháka s línem, který si čte Hitlerův Mein Kampf, poněvadž nemá co žrát a nemůže umřít?“

Ryby ze žďárského Loch Nessu prý měly velikou hlavu a tenké tělo, poněvadž ve vodě bylo mnoho vápna. „Každý rybářský dědeček ví, že velkou hlavu mívají takzvané hladové parmy, utýrané nedostatkem jakékoliv potravy,“ nabízí Šustáček v Horáckých listech jednoduché vysvětlení.

Z vlny pozdvižení si vyloženě dělal srandu a přisadil si, že jsou v okolí jezírka také tlusté zmije, jedna z nich prý nepozornému rybáři odnesla stoličku až k vodě.

Popularita na vlně fotky lochnesky

Humbuku kolem Vápenice se však celkově nelze příliš divit. Vždyť slavná fotografie britského lékaře Roberta Wilsona, který zachytil lochnesku, vyšla v britském listu Daily Mail 21. dubna 1934. Že šlo o rafinovaný podvrh s hračkou, se ukázalo až po šedesáti letech.

A na této senzační vlně rostla i popularita Vápenice. Hasiči u ní dokonce uspořádali výlet s tancovačkou a soutěžemi. Všichni museli zaplatit vstupné dvě koruny. Zlatým hřebem programu bylo „lovení obludy“.

Václav Vašek v Opožděném umíráčku odhaluje, že novináře svými báchorkami navedl jeden z pracovníků lesní dráhy.

„Malínský toho chlapovi nalhal dost, ten k tomu ještě něco přidal a sensace byla tu. Vápenice, známá dosud jen nejbližšímu okolí, stala se rázem pověstnou daleko široko. Následující neděli sjela se tam auta ze všech končin republiky a výletníci oblehli jezírko jako nějakou tvrz,“ píše Vašek.

Vápenice skutečně mnohým nedala spát ani později. Dobrovolní hasiči v čele s velitelem Karlem Heroldem se jednou pokusili z bezodtokového jezera vypumpovat vodu.

„Prý to bylo kvůli tomu, že Němci na konci války do jezera shodili náklaďák s bednami. Na akci se podílelo několik dalších sborů,“ vzpomíná bývalý starosta SDH Žďár 2 - Zámek František Sládek.

Potápěči se dostali do 13 metrů

Podívané přihlížel jako kluk někdy koncem 50. let, vybavuje si spoustu raků a také munici, která se u břehu našla. V kronice sboru však podle něj tato akce zmíněna není.

Podle historika Mikuleho se podařilo hasičům během několika dní a nocí hladinu snížit o tři metry, odčerpali zhruba 15 tisíc kubíků vody. „S dnešní technikou už by to takový problém nebyl,“ podotýká Sládek.

K objasnění „záhady“ nepomohli ani potápěči ze ždárského Čochtanklubu. Dostali se do hloubky kolem 13 metrů, na dně už je silná vrstva sedimentů.

Přesto Vápenice dál láká. Vede k ní modrá a žlutá turistická značka i Hamerský vycházkový okruh. Jezírko si kromě vodního moru kanadského, tedy vytrvalé vodní rostliny, oblíbili i někteří otužilci. Nic nedbají řečí, že je dolů stáhnou ruce utopených Bohunky a Petra.

Jezírko Vápenice leží v lesích jen kousek na severozápad od Žďáru nad Sázavou, vede k němu turistická trasa.

Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz