Herec Ivan Vodochodský (56): Ženil jsem se na zkoušku!
Je milovníkem gastronomie, proto se stal kuchařem. A stejně jako vaření lákalo Ivana Vodochodského (56) i herectví, jemuž se také věnuje. Byť dnes už je spíše na straně těch, kteří televizní pořady vymýšlejí, podílí se například na seriálu Slunečná. Zajímavé je i jeho soukromí. V roce 1989 se po krátké známosti oženil, původně prý jen na rok. Se svojí manželkou Dagmar (52) však letos v říjnu oslaví už jednatřicet let společného soužití a mají spolu i dvě děti, Terezu (30) a Vojtěcha (25). Proč se ale nechtěl herec původně ženit? A za co ho na vojně zavřeli?
Když jste se před lety učil na číšníka, tak vás prý přeřadili do kuchyně…
„To je pravda. Chtěl jsem jít na kuchaře hned, ale nebylo volné místo, tak mě dali na číšníka, což mě strašně nebavilo. Byl jsem lempl, nešikovný, tak se po půl roce nade mnou slitovali a přeřadili mě na toho kuchaře, za což jsem byl rád.“
Nešikovný jste byl v čem?
„Špatně jsem roznášel, nebyl jsem úslužný k hostům, rozbíjel jsem nádobí, zkrátka jsem to neměl v sobě. Být kuchařem mě ale bavilo a hlavně jsem se vyučil v Alcronu, kde se člověk dostal k věcem, ke kterým by se jinak nedostal. Tam jsem třeba viděl suroviny, které jsem do té doby v životě ani nezahlédl. Krevety, humry, olivy… Navíc jsem měl štěstí, že mě učila stará garda prvorepublikových kuchařů, kteří tam pracovali. Takže jsem dostal řemeslo pod kůži, což dneska mladí nemají, protože je to nemá kdo naučit, a to je nejpodstatnější. Základ je právě to řemeslo.“
Odkud se u vás vzala záliba ve vaření?
„Děda byl hospodský a babička dělala servírku v legendární Akademické dietní jídelně ve Vodičkově ulici. Rodiče byli zase pivovarští, takže jsem se kolem jídla motal odmalička. Byl to přirozený vývoj.“
Vařil jste i na vojně, která byla tehdy ještě povinná. Jak na tu dobu vzpomínáte?
„Dost rozporuplně. Na jednu stranu to byly dva zbytečně zabité roky, vojna nebyla k ničemu, ale dnes mi samozřejmě z té doby vyvstanou spíše úsměvné historky. První rok jsem byl jako kuchař u bojového útvaru v Jihlavě. Teď se to už může říkat, byl jsem u rakeťáků, tehdy to bylo ale přísně tajné. Vařil jsem pro šest set vojáků v plné polní. Druhý rok jsem se pak nechal v uvozovkách „ze zdravotních důvodů“ převelet do vojenské nemocnice do Brna, kde jsem dělal lapiducha, tedy zdravotníka. Tam jsem chodil v bílém plášti a vypadal jsem jako zdravotní bratr. Nicméně na konci vojny mi to dali sežrat, protože jsem se musel vrátit k mateřskému útvaru, kde mě pro výstrahu zavřeli, a musel jsem čtrnáct dní přesluhovat. Ale dneska vzpomínám s potěchou, byla tam spousta zážitků a historek.“
Po vojně jste se začal věnovat i herectví, ale to vám prý tatínek neschvaloval?
„Když jsem po vyučení a návratu z vojny udělal konkurz do divadla v Hradci Králové, dnes Klicperova divadla, tak otec nadšený nebyl, to je pravda. Vzali mě tam jako eléva, ještě s partou kamarádů, kteří vystudovali JAMU, a které jsem znal z amatérských divadel. Ale byl jsem už plnoletý, tak jsem si šel za svým.“ (směje se)
Časem se na to táta svůj pohled změnil?
„Později už chápal, že mě to baví. Ale je fakt, že v divadle se na mě nikdy podívat nebyl, nebo snad jednou… On tedy byl zaprvé hodně zaměstnaný a zadruhé byl zrakově handicapovaný, takže moc nemohl. Ale věděl, že herectví je chudá hůl.“
Maminka byla k vaší touze být hercem vstřícnější?
„Ta ano, jako vedlejší zaměstnání učila v hudební škole hru na piano. Myslela si, že budeme s bráchou dělat kumšt, že budeme hrát na nějaké hudební nástroje. Na to jsme se ale samozřejmě v pozdějším věku vykašlali, dneska říkám bohužel. Maminka tedy byla ráda, že jsem šel k divadlu.“
Díky divadlu jste se poznal se svojí manželkou…
„Seznámili jsme se náhodou právě v divadle v Hradci Králové. Tehdy se jmenovalo Divadlo Vítězného února. Zrovna v něm probíhal konkurz na tanečnice do představení Fantom operety a můj kamarád Jirka Ouřada řečený Něha, který tam tenkrát dělal choreografa a později uměleckého šéfa, mi říkal, ať přivedu nějaké svoje kamarádky. Že uděláme konkurz a s dívkou, která neprojde, půjdeme na večírek. Udělal se tedy konkurz a Dáša jím neprošla, tak jsme šli na večírek a bylo to.“ (směje se)
Za jak dlouho byla svatba?
„Brali jsme se v pátek 13. října 1989 a brali jsme se na rok na zkoušku. My jsme spolu pořádně předtím ani nechodili, znali jsme se půl roku a najednou byla Dáša těhotná. Domluvili jsme si, že se brát nebudeme, ale že na dítě budu platit. Jenže kamarádi nám pak řekli, že ještě nebyla divadelní svatba, ať se vezmeme, že se na ni složí a tak dále. Další kamarád přišel s tím, že nám dá pět tisíc, když do toho půjdeme. Tenkrát to byly pěkné peníze, tak jsme si řekli, že se zkusíme vzít. A letos to bude třicet jedna let!“ (směje se)
Takže láska na celý život?
„Já bych neřekl jenom láska… Je to láska, vztah, tolerance, všechno dohromady.“
Zda ho žena pustí do kuchyně a v jakých šlépějích jdou děti se dozvíte v tištěném Aha! pro ženy číslo 20.