„A-wop bop-a-loo-bop, a-lop bam boom.“ Křik Little Richarda v prvních vteřinách skladby Tutti Frutti z roku 1955 je jako volání do zbraně armády, která se teprve chystá sešikovat. Nesmyslný slogan, který má napodobovat zvuk bicích a nese se z reproduktoru bez instrumentálního podkladu, pak vzápětí doplní hrdelní výkřik, po němž se spustí rock’n’rollový dvoutakt a muž s nafoukanými černými vlasy a namalovaným knírkem začne zpívat o… o čem vlastně? Tutti Frutti je příchuť italské zmrzliny a zbytek refrénu dodnes nikdo uspokojivě nepřepsal, natož aby ho vysvětlil – „Oh Rudy“? „Oh Rooty“? Záleží na tom ale?
Píseň byla prý původně o análním sexu („Tutti Frutti, good booty/ If it don’t fit, don’t force it/ You can grease it, make it easy“), ale když ji Little Richard začal nahrávat, producenti se textu samozřejmě zděsili a narychlo mu spíchli slova o holce Sue „která moc dobře ví, co má dělat“. Nutno dodat, že z úst Little Richarda to stejně vyznívá oplzle. I z šumící nahrávky o 65 let později zní jeho hlas, jako kdyby někdo chtěl vyzpívat sex, živočišnou touhu, v níž krystalizuje život ve své nejčistší podobě. Když se píseň v polovině padesátých let stala nečekaným hitem, jako by vytvořila historickou trhlinu, která oddělila jednu éru dějin od druhé. Little Richard, který zemřel 9. května 2020 ve věku 87 let, nebyl tím, kdo by rock’n’roll sám vynalezl, ale svojí energickou osobností ho pomohl přetvořit v nezastavitelnou kulturní sílu.
Rock’n’roll se nezrodil z nudy první generace poválečných teenagerů ani z jejich znechucení hodnotami a názory jejich rodičů, jak se budou snažit vysvětlovat rockoví historici o dekády později. Rock’n’roll povstal z touhy Afroameričanů uniknout pravidlům, jež na ně uvalila bělošská společnost, jakkoliv žili v naději, že po válce už bude všechno jinak. Chuck Berry, Little Richard, Bo Diddley nebo Fats Domino vzali blues a gospel a s pomocí elektrické kytary tento postoj zformulovali do řízné a energické hudby, do níž se bílí náctiletí po celém světě v druhé polovině padesátých let nemohli nezamilovat. Místo původců žánru ji ale následně masám prodaly bílé hvězdy jako Elvis Presley. Ten ostatně Tutti Frutti s velkým úspěchem nazpíval v roce 1956.
Kniha Mystery Train amerického hudebního publicisty Greila Marcuse o raných dějinách rock’n’rolu začíná scénkou z jakési televizní debaty z roku 1970, do níž byl pozvaný i Little Richard, aby bránil svoji hudbu před váženými kritiky umění. Marcus si užívá popis absurdní situace, kdy ve studiu proti sobě sedí akademici a proslulý rock’n’rolový bouřlivák, který se nejprve vší silou snaží zůstat v klidu, pak se ale neudrží a spustí svůj verbální kulomet, jehož pisklavé „shut up“ („drž hubu“) ho už předtím dokázalo proslavit při jiných příležitostech.
Co mu měl vůbec kdo říkat? „Little Richard byl mezi těmi muži jediný skutečný umělec, který dokázal narušit celou jednu éru a který si nárokuje nesmrtelnost. Jediný, kdo porušil pravidla, vytvořil novou formu, dal tvar vitalitě, která přežívá uvnitř každého z nás – on ji našel a dal ji svébytný hlas,“ ukončuje scénku Marcus v Mystery Train a na dalších stránkách Little Richarda řadí mezi umělce, kteří v padesátých letech „svojí hudbou zrodili úplně novou verzi Ameriky“.
Vyl a mlátil do klaviatury
Little Richard se narodil jako Richard Wayne Penniman v prosinci roku 1932 ve státě Georgia. Jeho rodina byla velmi pobožná a on od dětství zpíval v kostele – pro svůj pronikavý hlas dostal přezdívku „válečný jestřáb“. Pak ho ale ve třinácti otec vyhodil z domu, když ho přistihl, jak si zkouší matčiny šaty, a Richard se začal potloukat po Americe s kočovnými pěveckými soubory. V roce 1950 už hraje ve své první rhythm and bluesové kapele, ale prorazit se mu nedaří. Když o pět let později dostane dost možná poslední šanci a ocitne se ve studiu s producentem Robertem „Bumps“ Blackwellem, nejdřív se zdá, že ani tahle nahrávací session nikam nepovede. Pak ale Little Richard spustí písničku, kterou napsal před lety při šichtě v restauraci, kde umýval nádobí – „Tutti Frutti, good booty“. Zbytek je historie.
LIttle Richard dokázal ohýbat společenské normy a ignorovat hranice „toho, co se sluší“. To stojí za to připomínat o to víc v době, v níž se rock stal safe-spacem stárnoucích konzervativců a uctívačů „starých dobrých hodnot“.
V druhé polovině padesátých let chrlil Little Richard jeden hit za druhým. Jako jeden z prvních afroamerických umělců dokázal prolomit hranice segregace a hrát koncerty i pro rasově smíšené publikum. Bodoval také mimo černošské hitparády, což bylo v té době výjimečné. Jeho největší zbraní byla verva, s níž zpíval své písně. Jeho demoliční koncerty prosluly široko daleko a neodolatelný magnetismus zafungoval i na nahrávkách. Někteří dokonce říkají, že Little Richard vynalezl punk dvě dekády před Ramones a Sex Pistols.
„Poprvé jsem ho viděl v roce 1963, kdy hrál jeden večer s Rolling Stones, Bo Didleym a The Everly Brothers a každého z nich rozcupoval na kousky. Nevypadal příčetně. Křičel, oči mu vylézaly z důlků a na hlavě se mu rýsovaly všechny žíly. Pak slezl z pódia, úplně se vysvlékl a vklouzl do saténového županu, aniž by ale přitom přestal řvát. Lide mezitím v uličkách křepčili, jako kdyby se zrovna znovu zrodil rock’n’roll,“ píše o setkání s Little Richardem publicista Nik Cohn v knize Awopbopaloobop Alopbamboom z roku 1969, jejíž název je samozřejmě citátem z Tutti Frutti. A pak ještě dodává: „Když se to vezme objektivně, tak toho zas tak moc nedělal. Každý, kdo to umí na pódiu, má něco, co ho prodává – James Brown rychlost, Johnie Ray bolest, Elvis sex. Little Richard neměl nic z toho. Měl jen energii. Vyl a neúnavně u toho mlátil do klaviatury.“
Zatímco do té doby vládli popu uhlazení elegáni zpívající sentimentální písně, první generace rock’n’rollových zpěváků byla jako výsadek z jiné planety. „Rock otevřel stavidla záplavě maniaků, divokých mužů s klavírem a kytarami, kterým by se veřejnost jen pár let předtím vysmála, ale oni byli stvoření přesně pro padesátá léta. Byli energičtí, přímočaří, pobuřující. Měli obří osobnosti a používali hudbu jako beranidlo,“ píše Cohn v citované knize.
Tohle je rock’n’roll
Chuck Berry nebo Bo Diddley byli hezouni s kytarami, kteří se od svých bílých kolegů jako Buddy Holly nebo Eddie Cochran zase tak moc nelišili. Little Richard měl ale něco navíc, co rock posunulo do míst, kde předtím nebyl. Výstřednost, nepředvídatelnost, výbušnost, která hraničila s anarchistickým pohrdáním každým a vším. Když si ho v roce 1988 pozvali na ceny Grammy, aby v přímém televizním přenosu předal cenu pro nejlepšího nováčka, vynadal u pultu Akademii za to, že mu nikdy žádnou cenu nedala, a pak si rýpl do bělošských hudebníků, že mu ukradli jeho styl. A místo toho, aby přečetl jméno z obálky, dál opakovaně tvrdil, že si stejně nikdo jiný cenu nezaslouží tak jako on. Osazenstvo ceremoniálu se jeho podvratným výstupem báječně bavilo, ale Little Richard nebyl pouhý klaun – na tom, co říkal, byla víc než jen špetka pravdy. A bílé Americe to někdo musel říct pořádně nahlas.
V padesátých letech přišel Little Richard s do té doby zcela nevídanými kostýmy – často se objevoval v dámských šatech, v dragu ostatně vystupoval ještě jako náctiletý v potulných kabaretech. Za zženštilé vystupování ho šikanovali už na škole a byl nejspíš prvním slavným hudebníkem, který se vyoutoval, byť později o své sexualitě mlžil nebo tvrdil, že je „vyléčený“. To bylo v době, kdy se z něho stal znovuzrozený křesťan a na chvíli také kazatel. Dualita mezi smyslností a transcendencí není slyšet jen v kombinaci blues a gospelu, ale odráží se i v jeho životě. Když v roce 1962 málem havaroval v letadle, vzal to jako boží znamení a svoji „hříšnou“ hudbu přestal úplně hrát. Později se k ní nicméně zase vrátil, aby o pár let později přišla další náboženská etapa jeho života.
Že je „největší“, „nejlepší“ a „původce rock’n’rollu“, tvrdil Little Richard celou svoji kariéru – patřilo to koneckonců k jeho chvastounské povaze. Uznání z oficiálních kruhů se ale dočkal až mnohem později – třeba Grammy za celoživotní přínos mu byla udělena na začátku devadesátých let. Muzikanti se k němu ale modlili od samotných počátků. Seznam těch, kteří od něj za všechna ta léta opisovali, by byl nekonečný. O Elvisovi už jsme se zmínili – ten o něm mluvil skoro nábožně. The Beatles mu předskakovali v roce 1962 na americkém turné a Paul McCartney se prý tehdy od Little Richarda naučil vokální triky. Jeho Long Tall Sally ostatně zůstala v koncertním repertoáru liverpoolské čtveřice od časů The Quarrymen až po poslední vystoupení v polovině šedesátých let. S The Rolling Stones odjel Little Richard turné, Jimi Hendrix dokonce hrál v jeho kapele The Upsetters a David Bowie o něm prohlásil: „Nebýt jeho, nejspíš bych nikdy nezačal dělat hudbu.“
Jako svůj vzor ho jmenovali i James Brown a Otis Redding, a když Little Richard v sobotu zemřel, napsal Bob Dylan na Twitter dojemný příspěvek: „Byl moje třpytivá hvězda a světlo, které mě vedlo, když jsem byl kluk. Byl velký originál, který mě nasměroval ke všemu, co jsem udělal.“ Nečekané přímluvce ale měl třeba i mezi hvězdami metalu: „Little Richard byl vždycky nejvíc. Nikdo si nedovede představit, jak těžké to muselo být pro černocha a gaye na americkém Jihu po konci války, a přesto jsou jeho desky od začátku do konce plné radosti,“ prohlásil o něm Lemmy z Motörhead. A jeho stylem se zaštiťovaly i hvězdy afroamerické hudby nového tisíciletí od OutKast po Bruna Marse.
Co si z hudby Little Richarda dodnes odnášejí celé generace muzikantů, je verva, s níž chrlí svoje dvojsmyslné texty do energických podkladů, kombinace, která má sílu probudit i mrtvého. Za zmínku ale nepochybně stojí i schopnost ohýbat společenské normy, riskovat všechno a nacházet nové a dosud nevyzkoušené možnosti vyjádření. A ignorovat přitom hranice „toho, co se sluší“. To stojí za to připomínat o to víc v době, v níž se rock stal safe-spacem stárnoucích konzervativců a uctívačů „starých dobrých hodnot“, které ještě údajně držely svět pohromadě. Hodnot, podle nichž se muži musí chovat drsně jako „praví“ chlapi a žádná jiná maskulinita neexistuje. Těm všem by Little Richard nejspíš vzkázal své pisklavé „Shut up!“ Nic takového nikdy v rock’n’rollu nebylo. Ten byl buď nebezpečný a anarchistický, nebo to rock’n’roll vůbec nebyl.
Autor je hudební publicista.