Praha 12 (odkaz na titulní stránku)  Praha 12 - Oficiální web městské části

Josef Oliva (30. března 1893 – asi 1948?)

Josef Oliva se stal nejvýznamnější točenskou postavou československého odboje za druhé světové války. Narodil se ve Vintířově u Pelhřimova, kde žil jeho otec Theodor, ale domovsky příslušel na Točnou, odkud byl jeho dědeček Jan, který zde žil v č. p. 21. Josef narukoval do první světové války v říjnu 1914 s českobudějovickým zeměbraneckým plukem č. 29. Kdy se dostal do ruského zajetí, není známo. Ačkoliv je oficiálně vedený jako československý legionář, není vůbec jisté, že do legií vstoupil. Písemné materiály dokládající jeho službu v legiích totiž buď neexistují, nebo nejsou v archivech k dispozici. Ohledně jeho další vojenské služby je jisté pouze to, že od dubna 1918 sloužil v Rudé armádě v 2. internacionálním pluku Kikvidzeho divize, který se skládal také z jistého množství Čechů.

Ilegální tisk na Točné a  ilegální národní výbor na Točné

Po návratu z Ruska žil Josef Oliva na Točné v č. p. 76. V době 2. světové války byl veden jako invalidní důchodce, ale patřil k nejaktivnějším členům a organizátorům místního odboje. Již v prvních letech války patřil k příjemcům ilegálního tisku. Časopis V boj! se měl k němu na Točnou dostávat prostřednictvím Ljubomíra Seykory z Komořan, který byl zároveň později jeho spojkou k ilegálnímu národnímu výboru v Modřanech, v jehož čele stál stavitel František Kolman. Oliva jej pak nejspíš dále předával svým nejbližším spolupracovníkům Zdeňkovi Junkovi a Aloisi Andělovi. V této sestavě je alespoň uváděna točenská odbočka příjemců a kolportérů V boje. Později, po ukončení vydávání časopisu V boj v roce 1941, přicházely pravděpodobně stejnou cestou i výtisky ilegálního Rudého práva. Druhou cestou příjmu ilegálních tiskovin byl podle svých vzpomínek Alois Anděl, který V boj a později i Rudé právo dostával od členů odbojové organizace Hnutí za svobodu, do které byl zapojený na svém pracovišti ve Štěchovicích při výstavbě elektrárny na Homoli. Po rozhlasové výzvě čs. exilové vlády založila tato skupina 19. března 1944 na Točné ilegální národní výbor. Dalšími členy odbojové buňky pak byli Jindřich Čada a mladý Linder z komořanského statku. Skupina se scházela v údolí Cholupického potoka zvaném „V Ketři“.

Zdeněk Junek (22. dubna 1913 – 26. května 1995) – Příprava příjmu parašutistů

Na Vánoce 1944 přijel k Junkovi slovenský partyzán Vavřinec Korčiš, který u něho na Točné před válkou dlouhá léta žil se svojí matkou, která zde pracovala jako zemědělská dělnice. Mladý Korčiš měl za úkol zajistit příjem a ubytování parašutistů. Zdeněk Junek jej ubytoval a poskytl mu veškerou pomoc. Do pomoci budoucím parašutistům se pak zapojili Oliva, Junek i Anděl. Oliva se ujal nejdůležitějšího úkolu, tedy zajištění kontaktů a možností ubytování. Smluvil jako kontakt Ljubomíra Seykoru z Komořan (s heslem Milada – jméno Korčišovy matky – Vás pozdravuje) a prostřednictvím své dcery Věry, provdané Cirynové, a jejího manžela, kteří pracovali v pražské Aerovce, také sjednali kontakt na jejich kolegu Josefa Hluchého z Nechánic (dnes součást Sulic, jižně od Jesenice).

Alois Anděl (22. června 1902 – 19. září 1979) – Štěchovické Hnutí za svobodu

Junek s Andělem mezitím řešili zajištění stravování parašutistů, o nichž zatím nebylo známo, kolik jich bude. Počítalo se ale přibližně se 4-6 výsadkáři, což při lístkovém systému nákupu potravin mohl být velký problém. Dohodli se tedy, že v Junkově stohu zřídí tajnou komoru, ve které bude umístěn šrotovník seřízený na mletí mouky. K tomu byl ale zapotřebí elektrický kabel. Jeho pořízení si vzal na starost Alois Anděl, který jej chtěl přinést ze svého pracoviště ve Štěchovicích.

Tam již dříve s členy Hnutí za svobodu prováděli drobné sabotáže, vedli agitační činnost a mistr Anděl upravoval pracovní režim pro kolegy tak, aby se mohli účastnit schůzek dalších ilegálních skupin, jako například ÚRO (Ústřední rada odborů). Anděl také jako dílovedoucí zodpovídal za sklad trhavin a pro potřeby točenské skupiny přinesl asi 12 kilogramů explosiv, 10 roznětek a smotek zápalné šňůry. Elektrický kabel, kterého potřeboval přes 30 metrů, chtěl nechat splést ze zbytků, aby nikomu nechyběl. Požádal o to kolegu, který ale neznaje účel zajištění kabelu delegoval pravomoc na svého podřízeného. Ten si chtěl usnadnit práci a kabel prostě uřízl, takže již druhý den kabel chyběl.

Při následném šetření podal informaci, že kabel byl pro mistra Anděla, který byl následující den předveden před vedoucího ing. Korvacze. Ten jej chtěl hlásit na gestapo, ale Alois Anděl prohlásil, že ví, jaký je trest za sabotáž, a že jeho smrt pomstí jeho děti, načež, snad pod dojmem blížícího se konce války, vedoucí gestapo nezavolal, jen zúčastněné potrestal vysokou peněžitou pokutou. Kabel se pochopitelně vrátil na stavbu a k zapojení ilegálního šrotovníku tak nedošlo. Nutno podotknout, že jakkoliv banální se historka o ukradeném kabelu může zdát, tak v Protektorátu za to platil trest smrti nebo odeslání do koncentračního tábora i pro podobná provinění – sabotáž byla zločinem hrdelním, hospodářská kriminalita zločinem těžkým.

Josef Oliva ve středu dění

Když v noci z 18. na 19. února 1945 skutečně seskočili u Průhonic parašutisté, zůstal v centru dění jen samotný Oliva. U sebe v č. p. 76 na Točné ubytoval velitele výsadku Ivana Prokofjeviče Kuriloviče. Jeho dcera Věra působila jako spojka od svého muže Karla Ciryna, on sám zprostředkovával styk s komořanským Ljubomírem Seykorou. Zda, případně do jaké míry byli do zpravodajské činnosti zapojeni Zdeněk Junek s Aloisem Andělem, lze jen odhadovat. Nicméně pokud získávali jakékoliv zpravodajské údaje, podávali Olivovi zprávy jako vedoucímu ilegálního národního výboru a o ubytování sovětského výsadkáře v obci vůbec nevěděli. V tomto ohledu byla konspirace velmi přísná, o místu Kurilovičova pobytu nebyl informován ani výsadkář-radista Štefan Šahur.

Když bylo třeba zajistit ubytování pro dalšího výsadkáře, zprostředkoval Josef Oliva také kontakt na slavného motocyklového závodníka Františka Chlada na Závist, kam se od něho dalo dojít lesem pod valy Šancí údolím Kálek bez problémů, neboť mezi oběma domy nebylo žádné další obydlí.

Útěk k partyzánům

Poté, co gestapo rozbilo modřanský ilegální národní výbor a nedlouho poté zatklo i první parašutisty, podařilo se Josefu Olivovi se svým zetěm Karlem Cirynem uprchnut. Existují dvě verze o jejich útěku. Podle první z nich se podařilo poslat varování na Točnou z Nechánic od Hluchých, což ale nezní příliš pravděpodobně, neboť pokud o místě pobytu Kuriloviče nevěděl ani jeho nejbližší spolupracovník Šahur, těžko o něm byli informováni Hluší. Také by nebylo příliš smysluplné, aby po varování prchli jen muži a ženy byly ponechány na pospas gestapu. Podle druhé verze vycházející z pamětí Aloise Anděla se jednalo o šťastnou náhodu, neboť Josef Oliva s Karlem Cirynem se měli v noci vracet z konspirační schůzky od Chladů ze Závisti, když před svým domem spatřil Josef Oliva vůz gestapa. Vrátili se tedy zpět na Závist, kde je František Chlad ukryl v propustku pod náspem nynější Komořanské ulice. (Díky jejich útěku a mlčenlivosti paní Olivové tak točenský ilegální národní výbor nebyl postižen zatýkáním a z hledáčku gestapa unikl.)

Následně je odtud spolupracovník partyzánů Antonín Klapka z Modřan odvezl do hájovny na Kocábu hajného Průši z Bratřínova, kam vozil zásoby pro partyzány. Poslední měsíc války tedy strávili v ilegalitě v řadách blíže neidentifikovaného partyzánského oddílu, který pravděpodobně spadal pod sovětský paravýsadek SEVER. S ním se počátkem května oba zúčastnili i několika bojových akcí a následných revolučních bojů. Na Točnou se Oliva vrátil s puškou v ruce 10. května 1945.

Poválečné osudy Josefa Olivy, Zdeňka Junka a Aloise Anděla

Josef Oliva byl po válce oceněn prezidentem Benešem Čs. vojenskou medailí Za zásluhy a v lednu 1968 (in memoriam) sovětským Řádem velké vlastenecké války. Záhy po válce se z Točné odstěhoval do Stráže pod Ralskem, kde získal domek po Němcích. Oliva měl velké zdravotní problémy. Již dříve byl veden jako invalidní důchodce s těžkými žaludečními vředy, kvůli tomu pobyt u partyzánů protrpěl neschopen bez svých léků požívat běžnou stravu a později zvracel krev. Když byla v lednu 1948 vyřizována urgence jeho žádosti o přidělení trafiky (kterou předtím dostala neoprávněně k užívání jiná osoba), konstatoval přípis k žádosti, že Oliva prodělal v květnu 1947 operaci žaludečních vředů, při níž se zjistilo, že celé útroby má zachvácené rakovinou, a proto se doporučuje jeho žádosti vyhovět co nejdříve, dokud je ještě naživu.

Zdeněk Junek, jehož rodina patří na Točné k nejstarším, neboť se tu usadila v rámci obnovování obce po třicetileté válce v polovině 17. století, byl v prvních volbách zvolený prvním poválečným starostou obce. Již v roce 1948 ale musel čelit prvním atakům na svůj statek, které ještě, i s pomocí Aloise Anděla, odvrátil. Postupně sílící velmi nevybíravý tlak na kolektivizaci jej ale posléze zbavil ideálů a přivedl do společenské izolace. Nakonec byl roku 1952 i s rodinou násilně vystěhován a jeho statek vyvlastněn. Na Točnou se vrátil až po roce 1989 a restituci majetku.

Alois Anděl patřil léta k místním aktivním patriotům, pracoval ve veřejných funkcích a zasloužil se o rozkvět obce. Když v letech 1976-1977 zjistil, že je možné žádat o vystavení potvrzení o odbojové činnosti, z něhož plynuly i jisté finanční výhody, rozhodl se přilepšit si k důchodu a žádost vyplnil (do té doby považoval svoji odbojovou činnost za zcela samozřejmou – jako mnoho dalších, např. Zdeněk Junek nakonec žádost o uznání odbojové činnosti nikdy nepodal). K jeho velkému rozčarování ale byla jeho žádost podle zákona 255/1946 Sb. zamítnuta (podobně jako mnoha dalším aktivním odbojářům – např. Antonínu Klapkovi).

K procházce po Stezce svobody můžete využít také mobilní aplikaci ČsOL Mapix, kterou si můžete zdarma stáhnout v tomto odkazu↗.