Příběh největší sbírky Bugatti: Drsné vyjednávání a šťastný konec

Italský textilní průmyslník Federico „Fritz“ Schlumpf přibližně před 60 lety usmlouval nákup 30 kusů Bugatti, protože měl dostatek finančních prostředí pro splnění touhy stát se respektovaným sběratelem drahých vozidel. Jeden ze dvou dědiců otcova podniku srdnatě zbožňoval francouzskou značku a plánoval soustředit na jednom místě co nejvíce renomovaných modelů původem z Molsheimu. Fritz bezpodmínečně musel vlastnit co nejvíce aut, záliba se stala posedlostí, která se odrážela v jednáních s prodejci. S jedním americkým majitelem ojetiny se obchod ladil celé měsíce.

Bugatti a Schlumpf jsou dvě jména, která jsou dlouhodobě propojena, vždyť první exemplář koupil v roce 1928 čili ve věku 22 let. Postupem času se účasti na závodech stupňovala sběratelská mánie, proto zůstal automobilový nadšenec další léta v úzkém kontaktu s automobilkou. Zápal hromadění aut propukl naplno až na začátku 60. let.

Jak se žije sběrateli zemních strojů: Diagnóza? Bagrofil!

Schlumpf zpočátku kariéry pracoval jako makléř, když v roce 1929 jeho bratr Hans nastoupil do textilního průmyslu. Po šesti letech se sourozenci dohodli na založení firmy SAIL (Société Anonyme pour l'Industrie Lainière) obchodující s vlnou. Po válce bratři koupili několik továren a mlýnů, až téměř zcela ovládli textilní manufaktury ve východní Francii. Psal se rok 1957, když úspěšní podnikavci převzali výrobnu nepoužívané vlny v Alsasku za účelem vybudování vlastního automobilového muzea.

Série výstavních veteránů vznikla na počest milované matky dvou synů a svůj podíl měl i obdiv k Ettore Bugattimu. Hmatatelný odkaz uspokojil zejména samotného Fritze, který nakonec zcela podlehl sběru aut s červeným emblémem. Od roku 1961 sháněl klasické modely, až se stal věhlasným automobilovým kolektorem.

Hledání Bugatti po celém světě

Nutkání být nejlepší v oboru donutilo Schlumpfa kontaktovat majitele ojetin Bugatti z celé planety. Adresy čerpal v registru vedeného Hughem Conwayem z britského klubu majitelů Bugatti. Vzácným kontaktem byl americký sběratel John W. Shakespeare z Hoffmanu v Illinois. Shakespeare se stejné úchylce věnoval od 50. let, prvotinou bylo sportovní provedení Type 55 z roku 1932 následované typem 41 Royale Park Ward, přibyly mimo jiné tři exempláře Type 55, tucet kusů Type 57 a netřeba vzpomínat vzácnost vlastněného typu 56 z roku 1931 přímo po zakladateli značky. Zámořský fanoušek toho času vlastnil světově největší sbírku Bugatti zahrnující asi 30 jedinečných vozidel.

Textilník nemohl spát, prostě potřeboval všechna auta hromadně dostat do osobního vlastnictví po bok desítek dříve pořízených. Shakespeare byl seznámen s paušální nabídkou ve výši 70 tisíc amerických dolarů (1,8 milionu Kč). Na dobový zlatý poklad to však bylo málo, sebevědomý obchodník požadoval alespoň 105 tisíc USD (2,7 milionu Kč), načež zájemce nechal hodnotu vozů posoudit znalcem Bobem Shawem z Illinois.

10 věcí, které určitě zkontrolujte při nákupu ojetiny

Inspektor dospěl k nelichotivému závěru: „Většina vozů je držena v části budovy se špinavou podlahou, rozbitými okny, prosakující střechou a hnízdícími ptáky. Každé auto je v havarijním stavu a žádné z nich nebylo v provozu nejméně 18 měsíců.“ Shaw nedoporučoval nákup, ale Schlumpf byl věci plně oddaný, proto přišel s kompromisem 80 tisíc dolarů (2 miliony korun) výměnou za celý obsah nelichotivé garáže.

Po náročných jednáních se diplomacie změnila ve výhrůžky až vydírání. Nátlak vyvolal ústup majitele sbírky, který po roce debatování přijal částku 85 tisíc dolarů, což dnes odpovídá přibližně 720 tisícům dolarů. Dnešní suma 18,4 milionu Kč platila včetně kompletní přepravy aut do západní Francie. 

30 Bugatti vlakem a lodí přes oceán

Předposlední březnový den roku 1964 všech 30 jednotek Bugatti opustilo Illinois na podlaze otevřených železničních vagónů směr New Orleans, kde byly vyhádané vozy naloženy na nizozemskou nákladní loď plující do normandského přístavu Le Havre. Fritz konečně obdržel zásilku, která mu umožnila pokročit k dosažení životního cíle být největším sběratelem Bugatti na Zemi. Teprve v roce 1965 bratři zveřejnili seznam aut v krátké tiskové zprávě, zrodila se myšlenka tematického muzea, ale k oficiálnímu otevření plnohodnotné výstavky došlo až podstatně později jinými šťastlivci.

Jaký vkus mají majitelé Bugatti Divo? I takhle mohou vypadat jejich auta

Ambiciózní kolegové měli malé šance užít si své automobily. Doručené typy měly potenciál těšit přítomností, nicméně francouzské hospodářství začalo zpomalovat vlivem ekonomické krize a po zemi rostl počet organizovaných stávek. Postižení průmyslníci se zapojili do pochybných obchodních praktik, až nakonec preventivně opustili Francii spěšným útěkem do sousedního Švýcarska.

Recese sedmdesátých let přivodila smutný konec velkých plánů, protože oba pánové zmizeli bez těžce vydobytého majetku, respektive bez nádherných exponátů připravených k potřebné renovaci a pozdější ukázce veřejnosti. Uložené historiky našla parta dělníků, pochopitelně nestačili zírat, když v roce 1977 vešli do utajovaného shromaždiště Bugatti. Nález zůstane navždy v zajímavých dějinách automobilového průmyslu.

Největší muzeum na světě

Exkluzivní zboží zachránili jiní, novým útočištěm je národní muzeum Cité de l'Automobile ve městečku Mylhúzy blízko německo-švýcarsko-francouzských hranic. Těžko hledat podobnou sestavu naleštěných předmětů automobilového zaměření, jelikož se na ploše více než 25 tisíc metrů čtverečních rozkládá zhruba 400 nejcennějších automobilů včetně přibližně 100 zachráněných Bugatti. Nasvícená auta v dobových kulisách lze považovat za kulturní památky.

České muzeum Tatrovek zachvátily plameny, škoda jde do milionů. Pomoci teď můžete i vy

Několikapatrová budova po textilní továrně Schlumpových byla rozšířena a od roku 1982 se stala údajně největším automobilovým muzeem na světě. Funkcionalistická stavba z červených cihel skrývá například dvě z pouhých šesti dosud prodaných Bugatti Type 41 Royale. Jedno z nich je dochované po Shakespearovi s karosářskou úpravou Park Ward. Některé z třicetičlenné sestavy jsou uloženy v Kalifornii, zbytek zůstal v Alsasku i téměř 60 let po opuštění původního majitele.