[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Samozřejmě, že je chvála potřeba. Chválu, ocenění, uznání potřebují nejen děti, ale i tátové a mámy a třeba i domácí mazlíčci. Jen bychom měli mít na zřeteli, že ke slovům uznání je vždy zapotřebí reálný základ – a to tím více, čím je dítě starší. Chválit za každou cenu, spíše ze zvyku, se může na dětské psychice vcelku nepřívětivě podepsat.
Za každý výkon, výtvor, obrázek, uklizený šuplík či snědenou polévku vídají palec nahoru. Stačí, aby nakreslili na papír dva křížky a tři obloučky, z modelíny vymodelovali cosi podobného bramboře s jedním okem, a okamžitě sklízí potlesk a ovace. To je možná ještě pochopitelné u nejmenších batolat, avšak čím je dítě starší, tím je pro něj prospěšnější mít reálný obrázek o svých dovednostech, o sobě samém.
„Jestliže děti stále jen slyší, jak je všechno, co dělají, skvělé bez jakéhokoliv rozlišování kvality, brzy tomu samozřejmě uvěří. A je jistě možné představit si, jak trpké pro ně bude probuzení z této fikce, až je začnou hodnotit méně šetrní pedagogové nebo vrstevníci,“ zdůrazňuje terapeut, psycholog, spisovatel a otec pěti dětí a dědeček šesti vnoučat, Reynold Bean. Navíc je pravdou, že není nad to, aby pocit uspokojení z jakékoliv činnosti, kterou dítě vykonává, vycházel primárně z jeho samotného než od lidí z venku. Posuďte sami; je lepší mít sám radost z toho, co dělám, z toho, co jsem vytvořil, anebo být závislý na tom, zda uvidím palec nahoru a až v závislosti na tom se dostaví uspokojení (anebo také ne)? Ostatně který postoj bude budovat sebevědomí a pocit vlastní hodnoty? Samozřejmě, že ten první!
„Přespříliš chvály může udusit dětskou tvořivost stejně spolehlivě jako nadměrná kritika. V obou případech mohou děti v důsledku takového hodnocení začít o sobě pochybovat, ať už hodnocení vyznělo jako pozitivní, či negativní,“ tvrdí Reynold Bean. Přílišná chvála i kritika s sebou totiž nesou jedno velké úskalí, v dětech nechtěně budujeme pocit, že si naši lásku a přijetí musí nějak zasloužit. Starším dětem bude třeba i díky vrstevníkům časem docházet, že pochvala přichází tak nějak za „nic“, což se může projevit v určité vnitřní nejistotě – „Proč mě vlastně chválí? Za co? Co tím vlastně sleduje?“
Proč by měly děti pomáhat s domácími pracemi?
Zejména starší školáci skutečně ocení, pokud místo toho, abyste nad nimi vynášeli zobecňující hodnocení a pochvaly typu: „To je fantastický obrázek, s tím můžeš jít rovnou do galerie,“ raději sdělíte svůj čistě osobní (pozitivní) názor, třeba i s komentářem: „Ten obrázek má podle mého názoru úžasnou atmosféru, ponurou a zároveň takovou tajemnou, jako by se v té zahradě cosi schovávalo… Prozraď mi o tom něco, prosím!“ Ostatně představte si, co by víc potěšilo vás…