Z lavičky dorostu se dostáváte do manažerského křesla. Jaká je vaše pracovní náplň?
Moje pracovní náplň se ještě formuje, ale vize je taková, že budu komunikovat s rodiči, hledat nové hráče do naší akademie a řešit případné přestupy na školy. Plánuji komunikovat s dalšími oddíly a vyjednávat s nimi podmínky, za kterých k nám jejich hráči přestoupí.

Takže budete kontrolovat naše mladíky a zároveň k dispozici nově příchozím, když budou s čímkoliv potřebovat pomoct?
Budu sledovat kluky, jak se u nás chytají a jak fungují. K mé práci patří i to, abych se staral o hráče, kteří pendlují mezi sparťanským A-týmem a spřátelenými oddíly, jako jsou Sokolov nebo Litoměřice.

Plánujete v mládeži výraznější změny, nebo je to spíše o vylepšení stávajících procesů?
Cestu mládeže už nastolili Petr Ton s Jardou Hlinkou. Já s touto ideologií a politikou absolutně souhlasím. Chci se do tohoto pozitivního přístupu připojit, protože naši odchovanci by měli mít šanci dostat se do A-týmu. Nechceme, aby končili v dorostech a juniorech, ale aby se posouvali dál a dostali příležitost mezi dospělými.

Jak vůbec funguje vaše spolupráce s bývalými spoluhráči Petrem Tonem a Jaroslavem Hlinkou?
Oba kluky dobře znám, po lidské stránce jsou výborní a sedli mi. Ovzduší, které máme v kanceláři, je úplně luxusní. Už jsme lehce spolupracovali v předešlé sezoně a troufnu si říct, že po profesní stránce se dostali na úroveň, na kterou jiní lidé nedosáhnou několik let. I to byl jeden z důvodů, proč jsem na jejich nabídku kývl.

Před lety jste v rozhovoru řekl, že si život bez Sparty nedovedete představit. Platí to stále?
Táta mě přivedl na Spartu v pěti letech a funguju v ní už skoro padesát let. Sparta je můj život a já předpokládám, že už nikde jinde pracovat nebudu. Ani nechci. Jakmile tady moje práce skončí, půjdu do důchodu. Nedovedu si představit, že bych si měl zvykat na něco jiného. Znám tu všechny do puntíku.

Změny, které se za poslední rok v klubu udály, se tedy podle vás vydařily?
Ovzduší je od áčka až po mládež výborné. Vedení klubu je skvělé. S Petrem a Jardou máme vynikající vztah a Bára Snopková se na Spartu hodí úplně perfektně.

Hraním v áčku Sparty jsem si splnil svůj velký sen

Vaší kariéru by vám dneska mohl závidět kdejaký hokejista. Na dvanáct sezon ve Spartě a více než 500 startů v extralize se kouká velmi dobře, nebo ne?
Určitě ano. Myslím si, že jsem měl v kariéře hodně štěstí. Možná jsem ho měl víc, než si uvědomuju. Když vezmu úplný začátek v roce 89, tak někteří starší kluci šli po revoluci do ciziny a pro nás mladé kluky se otevřela velká příležitost. Dostat se do áčka Sparty byl v té době velký problém, to se stávalo opravdu ojediněle, protože se většinou kupovali hotoví hráči. To byla první klika, potom samozřejmě k tomu přispělo i nějaké osobní úsilí a pak štěstí i neštěstí na zranění. Já to hodnotím kladně, kariéru jsem měl relativně dlouhou a já nechci být neskromný, ale jsem spokojený.

Jak jste jako mladí hráči vnímali zlom v roce 89? Cítili jste nějaký výrazný tlak, když jste nahradili starší hráče, nebo vám to jako mladým klukům bylo zlehčeně jedno?
Žádný tlak jsme necítili. Dneska je pro mladé kluky sen jít do Ameriky, a ne hrát za Spartu. My jsme měli sen hrát za Spartu v zaplněných Holešovicích. To pro nás bylo splnění velkého snu a nějaký tlak? Spíš naopak. Jak odešlo hodně starších hráčů, tak jsme si vytvořili věkově blízkou skupinu lidí a starší hráči nás nijak nestresovali. Sparta byla předtím kvalitní, ale tituly přicházely až po revoluci. Že by Sparta před revolucí byla diametrálně lepší, než po revoluci, to si nemyslím.

Kterého ze tří titulů ve Spartě si vážíte nejvíce?
Titul v roce 2000 byl ojedinělá věc, protože play-off proběhlo nadpozemsky. Pro mě osobně byl cennější titul o dva roky později, protože v sezoně 1999/2000 jsem si při utkání ve Finsku zranil rameno a vrátil se až někdy v lednu. Sezona tak nebyla z mojí strany úplně ideální. V roce 2002 už jsem ale byl na jedné z nejvyšších úrovní, kterých jsem během kariéry dosáhl. Tehdy nás vedl Venca Sýkora, se kterým jsme si padli do oka. I když to ze začátku nevypadalo, hodně jsme si rozuměli a hodně věcí jsme spolu řešili.

V úspěšné éře jste si od Davida Výborného vysloužil přezdívku „Švéd“. Jak vznikla?
Při jedné cestě autobusem běžel nějaký film, kde byl vysoký blonďák a David s tím z nějakého důvodu přišel. Jak to u přezdívek bývá, někdo to párkrát řekl a potom se toho chytili ostatní. V podstatě se to drží dodnes a v kabině mi tak říkají kluci, který ani neví, proč se mi tak vlastně říká. (směje se) Ale třeba zrovna Jarda Hlinka mi neřekne jinak.

Dříve jsem to vnímal tak, že jsem mohl hrát ofenzivněji

V nabitém kádru Sparty jste měl roli dříče a defenzivního obránce. Dneska už se dává přednost i ofenzivním zadákům, jak to vnímáte vy?
Máte pravdu, já jsem ten pocit měl dříve taky. Myslel jsem si, že v každém mužstvu mají být dva tři defenzivní obránci a tři až čtyři ofenzivní, kteří budou rozhodovat a mají dobrou rozehrávku. Když se teď na hokej koukám z druhé strany, tak se hokej samozřejmě změnil, ale mám pocit, že dva konstruktivní beci stačí a jsou potřeba spíše čtyři dělníci, kteří to zavřou a pomůžou ofenzivním obráncům.

Nepřemýšlel jste někdy, jestli nezměnit svůj styl hry?
V té době jsem to vnímal tak, že jsem mohl hrát ofenzivněji a více se snažit hrát jiný hokej, ale dneska vidím, že hráči, jako jsem byl já, jsou potřeba, aniž bych chtěl chválit sám sebe.

Vy jste se takhle vyprofiloval už v mládí, nebo přišlo nějaké období, kdy jste si řekl, že se budete soustředit na špinavou práci a dřinu?
V první řadě o tom rozhodují dispozice hráče. Ofenzivní hráč musí být technicky zdatný a trenéři většinou dávají takové hráče automaticky do útoku a dříve se dozadu dávali velcí hráči, což se dělá i dneska. A trenér většinou určí, co má hráč hrát. V té době to tak bylo, trenér byl pro nás bůh a platilo, co nám řekl. Tehdy nás trénoval pan Wohl, který mě vždycky nasadil vedle ofenzivního beka a řekl: „Hele, jsi velkej, hraj do těla, hraj jednoduchou hru a jisti toho, kdo bude útočit.“ Když jsem začal mít jistotu a věřit sám v sebe, začal jsem více hrát, ale byl jsem limitovaný. Neměl jsem dispozice na to, abych obehrál dva hráče a dal gól.

Pomáhalo vám, že se Sparta vždycky prezentovala jako tým tvrďáků?
Kdysi tady byli hráči jako Šíma nebo Hajdušek, kteří zvedali lidi ze sedaček. Sparta k tomu byla mířená a možná mi to pomohlo k tomu, že jsem tu byl takhle dlouho. Dneska je ale hokej jiný hlavně z toho důvodu, že se pískají fauly, které se dříve nepískaly. V dnešní době bych byl víc na trestný, než na ledě. Snahu hrát tvrdě tehdy měly všechny kluby, ale musely přizpůsobit hru těm hráčům, které měly. To by se mělo dělat i dneska, člověk musí posoudit kvalitu.

Souhlasíte, že je ve Spartě specifický tlak i od fanoušků?
Já si nemyslím. Hrál jsem extraligu i v Plzni a první ligu v Mladé Boleslavi a nemyslím si, že by tu byl větší tlak, než je jinde. Větší tlak je maximálně od mužstev, které sem jedou, protože Spartu berou jako nadstandardního soupeře. Že by fanoušci nějak tlačili na hráče, to vůbec ne. Sparta má vysoké síle, každý rok má nabitý kádr a tím vyvíjí tlak. Píšou o tom novináři, lidé to čtou a automaticky očekávají úspěch. V momentě neúspěchu vznikne tlak, který je daný tím, kam Sparta každou sezonu směřuje. To, že titul není takovou dobu je samozřejmě nešťastné, ale od toho jsme tady, abychom to čekání co nejdříve ukončili.

V sezoně 1996/1997 jste si vyzkoušel exotické angažmá v japonském Sapporu. Jak na asijské dobrodružství vzpomínáte?
Tenkrát to vzniklo ze dne na den, kdy tam z rodinných důvodů skončili Pavel Geffert s Vláďou Petrovkou a přišli s tím, jestli bychom tam nešli hrát. Mně bylo tenkrát už třicet, což byl věk, kdy už mohl člověk počítat a tehdy tam byl obrovský finanční rozdíl. Dneska už to takové není, ale tehdy to byl desetinásobek toho, co jsme vydělávali ve Spartě. Vzpomínám na to v dobrém, Jarda Kverka je perfektní kluk, dodnes si píšeme a hokej? Nějak jsme to tam odehráli, podle mě i slušně. Narazili jsme tam na jinou kulturu i jídlo, které si držím a Japonsko mě nastartovalo ke zdravému životnímu stylu. Dneska k němu vedu i rodinu.

PROFIL ČLENA KLUBU LEGEND HCS PAVLA ŠREKA