Ve sklárně Jiřího Pačinka v Kunraticích u Cvikova je nyní smutno. Obě sklářské pece sice žhnou, potem zbrocené skláře a hru sklářských píšťal byste tu ale ale nespatřili. Sklářský výtvarník a souputník Bořka Šípka a Petra Novotného je téměř bez práce.
„Není teď do čeho píchnout. Po uzavření hranic naše zakázky spadly asi na deset procent původního objemu,“ posteskl si Jiří Pačinek.
Pilířem jeho tvorby je totiž zakázková výroba, kdy řada světových výtvarníků vytváří své instalace přímo v kunratické sklárně. Většina Pačinkovy produkce pak míří za hranice. S jejich uzavřením pak klienti Pačinkovi stornovali zakázky.
„Vrátil jsem se zrovna z Indie z prezentace českého skla. Předtím jsem byl v Kazachstánu. Tam všude jsem rozjednal nové kšefty, ze kterých teď nic není. Nad vodou nás drží vlastně jen přátelé, kteří nám alespoň pár zakázek dali, aby nás drželi nad vodou. Je to nezruinuje a nám to pomůže,“ vysvětluje Pačinek.
Jeho kunratická sklárna dává práci devíti sklářům, další zde pracují jako OSVČ. Zatím nikoho nepropustil a ani to nemá v plánu. Neposlal je ani domů s částečnou náhradou mzdy, též jim nenařídil dovolenou. Ví totiž, že pokud by skláři našli uplatnění mimo obor, už by je těžko získával zpátky. Navíc své zaměstnance pokládá za něco jako rodinu.
Měsíčně je 800 tisíc korun v minusu
„Měsíčně přicházím o 800 tisíc korun, což jsou mé fixní náklady. Prozatím jsem jel z mých rezerv, ale ty se pomalu tenčí, většinu jsem vyčerpal. Druhou sklářskou pec v Lindavě jsem už vypnul, ale ty dvě v Kunraticích nechci. Mám v nich nové sklářské pánve, což je něco jako srdce pece. Kdybych je vypnul, bude to špatně pro psychiku sklářů. A ta je důležitá,“ míní Pačinek.
Vyrábět sklo do zásoby nemůže. Na rozdíl od sklářských firem vyrábějících průmyslové nebo spotřební sklo totiž tvoří jen na objednávku. „Velké firmy vědí, že to co vyrobí teď a uskladní, to jednou vyvezou a prodají. Ale já mám zakázkovou výrobu, takže na sklad nejde dělat,“ zamýšlí se.
Přesto dokázal v těžkých časech najít inspiraci k volné tvorbě. Vytvořil dva skleněné koronaviry, jeden jako reálné zhmotnění negativních představ, druhý jako jejich kladný protipól, jakýsi antivirus.
„Koronavirus nás skláře všechny pěkně naštval. Třebaže je to pěkný prevít, tak je ale vizuálně zajímavý. To ví každý, kdo měl krásnou dívku, ze které se vyklubala potvora. I bestie umí být krásná,“ říká v nadsázce sklář. Pozitivní virus pak opatřil pusinkami na koncích chapadel. „Nakonec ale vypadají spíš jako prdelky,“ směje se.
Viry sklízí úspěch na sociálních sítích
S fotografiemi skleněných virů sklidil na sociálních sítích takový úspěch, že se rozhodl jejich řady ještě rozšířit. „Udělám jich asi tak šest, každý bude trochu jiný. Kolekci pak představím na výstavě, až to půjde. A nakonec je prodám, potřebuji každou korunu,“ dodává Jiří Pačinek.
Kromě toho pomáhá Římskokatolické církvi dát do pořádku Kostel Povýšení svatého Kříže v Kunraticích. Dohodl se s cvikovskou farností a obcí, že kostel vyzdobí bez nároku na honorář skleněnými plastikami ze své dílny. Aktuálně jich sem instaloval několik stovek.
„Je škoda, že tento krásný kostel je nevyužívaný. Nejsou tu věřící, takže bohoslužby tu nekonají. Teď třeba budou mít lidi důvod se sem podívat a obdivovat starobylý svatostánek a skleněná díla z mé sklárny,“ prozrazuje Pačinek.
Že pracuje zadarmo mu prý nevadí. „Tohle není práce, to je radost,“ směje se sklář.
Projekt zvaný Křišťálový chrám se rodil šest let. Pačinek tehdy zařizoval svou kunratickou sklárnu z bývalé konírny, při jejím otevření mu přijel požehnat litoměřický biskup Jan Baxant.
„Jen tak jsem nadhodil, jestli by šlo uspořádat výstavu skla v kostele hned vedle sklárny. Myslel jsem, že mě s tím pošle do háje, ale on byl tou myšlenkou nadšený,“ vzpomíná Pačinek.
Za šest let shromáždil sérii unikátních skleněných exponátů, mnohé prošly světovými výstavami a některé lidé ještě neviděli. Představit je chce Pačinek 12. června během Noci kostelů, kdy se i vyzdobený kunratický svatostánek otevře lidem. Poté by se kostel jako jakási vesnická galerie otevíral pro pořádání různých výstav, na nichž chce Jiří Pačinek spolupracovat s různými umělci i mimo sklářský obor, jednou z domluvených hostů má být návrhářka Blanka Matragi.
Jedna z Pačinkových věcí ale v kostele zůstane i po skončení všech výstav. Tou je obří skleněný lustr, který Pačinek pro svatostánek věnoval. Ačkoliv to nebyl prvotní záměr, všem připomíná Ježíšovu trnovou korunu.
