ZLATO PO 48 LETECH: Jak kapitán Pospíšil poprvé slavil a Holík nachytal Treťjaka
Bylo to dlouhé čekání na světové zlato. Náš hokej vystoupil při šampionátech na vrchol v letech 1947 a 1949, pak ovšem trvalo 23 let, než se podobný kousek povedlo napodobit. Stalo se v dubnu 1972 v pražské Sportovní hale, šlo o mimořádný úspěch jedné silné generace.
Českoslovenští bojovníci ztratili v turnaji jediný bod, silnou sovětskou sbornou v klíčovém druhém utkání porazili 3:2 a po posledním zápase s Finy mohli před vyprodanou arénou slavit.
Reprezentanti prožili v jarní Praze nádherné dva týdny, to samé fanoušci. „Panovala úžasná atmosféra, lidé nám fandili, hnali nás,” vzpomínal před časem v rozhovoru pro hokej.cz František Pospíšil. Kladenský obránce hrál na mistrovství světa poprvé jako kapitán, funkci převzal od Josefa Černého, který se krátce předtím vzdal reprezentace.
„Na Pepíka byl tlak, předtím se nám moc nepovedla olympiáda v Sapporu. Prohráli jsme s Amerikou a skončili třetí, což před domácím šampionátem nebylo moc povzbudivé. Černému bylo čtyřiatřicet let, na tehdejší dobu docela věk. Přestal mít chuť a skončil," vysvětlil Pospíšil.
Vzkaz od táty pro Holíky: Jako mistři světa už jste hokejisté
Reprezentace rázem potřebovala nového kapitána. „Tvrdil jsem, že by to měl dělat někdo zkušenější – Jirka Holík, Vašek Nedomanský. Volba padla na Jirku, ale po zápasech se Švédy řekl, že to pro něj není. Proběhla tedy týmová volba a z ní jsem vzešel já," popisoval, jak elitní výběr našel svého lídra, jenž reprezentaci dovedl k titulu mistrů světa také v letech 1976 a 1977.
Tehdy v Praze se dala dohromady báječná parta, s odstupem 40 let to potvrdil i Jaroslav Holík. Elitní centr jihlavské Dukly válel v útoku s bratrem Jiřím a Janem Klapáčem, šampionát se jim mimořádně povedl. Dohromady nasázeli 25 gólů!
„Na minulost jsem nikdy moc nebyl, ale k té Praze jsem se občas rád vracel. Víte proč? Táta nám s bráchou říkal, že nejsme hokejisti, když jsme nevyhráli mistrovství světa. Pak se nám to v Praze povedlo a táta byl strašně šťastný. Už nás za hokejisty považoval," připomněl Jaroslav Holík.
Šampionátu se nezúčastnily zámořské týmy, šest výběrů se utkalo dvoukolově každý s každým. „Měli jsme hodně síly, po olympiádě bylo dost času na trénink. Na úvod jsme porazili Švýcarsko 19:1, což je dneska utopie, ale také přišly slabší chvíle. Třeba s Finy jsme se v prvním utkání trápili a vyhráli 5:3," zmínil Pospíšil. Na každém turnaji té doby bývalo klíčové, jak československý výběr zvládne bitvu se sovětskou sbornou.
Lidé fandili nejen na tribunách, ale i ve městě a na ulicích
„Nejdřív jsme s nimi remizovali a pak je porazili 3:2. Byli silní, mockrát se nám Rusáky zdolat nepovedlo. Ale v té Praze ano," těšilo Jaroslava Holíka. Sám na tom měl značný podíl, ve druhém duelu zařídil vítězný gól. „Treťjak v bráně asi počítal s tím, že nahraju. Nevím, co mě to napadlo, ale já vystřelil. Byla to taková žblabuňka, ovšem padl z toho gól," povídal.
Čechoslováci ztratili za celý turnaj jediný bod, poslední zápas sehráli proti Finsku a byla to jedna velká oslava. „Vyhráli jsme 8:2, pak jsme převzali pohár pro vítěze. Já to jako kapitán zažil na šampionátu třikrát, poprvé a navíc doma to bylo nejkrásnější," řekl Pospíšil.
Kouzlo šampiónů spočívalo v tom, že měli k dispozici hokejové individuality i dříče, že tým kráčel jedním směrem. Svěřenci trenérů Vladimíra Kostky a Jaroslava Pitnera se ohromně semkli. Reprezentanti už předtím sehráli povedená mistrovství světa, k triumfu chyběl jen malý kousek. Například v Ženevě 1961.
Až Praha 1972 znamenala konec čekání na titul. „Trvalo třiadvacet let a my byli strašně šťastní, že jsme to dokázali," líčil Pospíšil. Holík doplnil, že si všichni užívali úžasnou atmosféru: „Lidé fandili nejen na tribunách, ale i ve městě, na ulicích. Jeli jsme na zápas a všude viděli ty davy. Tehdy nebyl internet, panovala úplně jiná doba."
Rituál šampiónů: Když bude babička na Spořilově, vyhrajeme!
Hokejem žil celý národ. „Turnaj byl sice v Praze, ale do hlediště chodili příznivci z celé republiky. Měli jsme skvělou podporu publika, I zázemí. Bydleli jsme v Průhonicích, stranou metropole. Na zápasy jsme jezdili do Holešovic pořád jednou trasou. Stal se z toho rituál. Na Spořilově stávala pokaždé jedna babička o holi, kdykoli tam byla, my uspěli. Nosila nám štěstí. Jakmile jsme se pak blížili, kluci jí vyhlíželi a křičeli: je tam zase, vyhrajeme!" usmíval se kapitán zlatých hochů.
Nadšení týmu strhlo i trenéry. Jaroslav Pitner se vsadil, že když mužstvo získá titul, skočí oblečený do bazénu u průhonického hotelu, ačkoli měl potíže se zády. Co řekl, to splnil. O soudržnosti týmu svědčí, že po letech mají k sobě aktéři velkého turnaje pořád blízko. „Vídáme se na různých akcích, například u přátel v Hustopečích," uvedl Pospíšil.
Další velká vítězství posléze přišla v Katovicích 1976 a 1977, to už do týmu nastoupili někteří mladší reprezentanti. Zlato z Prahy každopádně ukázalo cestu, Čechoslováci přemohli tehdy málem neporazitelnou sovětskou sbornou především díky bojovnosti, odhodlání a hokejovému srdci. „V týmu panovala vnitřní pohoda, všechno nám ladilo. Byla to krása. Nikdo z nás na to nemůže zapomenout," uzavířel František Pospíšil.
FAKTA Z MS 1972
Termín a místo: 7. – 22. dubna, Praha, Československo
Systém turnaje: Hrálo se dvoukolově systémem každý s každým, celkem 20 účastníků bylo rozděleno do tří výkonnostních skupin. V té elitní se utkalo šest nejlepších výběrů, mezi nimiž chyběli hokejisté Kanady a USA.
Výsledky našeho mužstva: první kolo - Švýcarsko 19:1, Švédsko 4:1, NSR 8:1, SSSR 3:3, Finsko 5:3, druhé kolo - Švýcarsko 12:2, Švédsko 2:0, NSR 8:1, SSSR 3:2, Finsko 8:2.
Konečné pořadí: 1. ČSSR (skóre 72:16, 19 bodů), 2. SSSR (78:17, 16), 3. Švédsko (49:33, 11), 4. Finsko (47:48, 8), 5. NSR (21:76, 4), 6. Švýcarsko (19:96, 2).
Mistři světa – Československo: Holeček, Dzurilla – Machač (2 góly), Pospíšil (1), Bubla, Horešovský (3), Kužela, Tajcnár (5), Bednář – Klapáč (9), Jaroslav Holík (8), Jiří Holík (8) – Kochta (6), Nedomanský (9), Haas (6) – Martinec (4), Hlinka (2), B. Šťastný (5) – Paleček (1), Farda (3). Trenéři: Kostka a Pitner.
2. místo – SSSR: Treťjak, Šepovalov – Cygankov, Gusev, Vasiljev, Ragulin, Kuzkin, Lutčenko, Romiševskij – Vikulov, Malcev, Charlamov, Michajlov, Petrov, Soloduchin, J. Blinov, Šadrin, Jakušev, Mišakov, Anisin. Trenéři: Bobrov a Pučkov.
3. místo – Švédsko: Ch. Abrahamsson, C.Larsson, Holmqvist – T. Abrahamsson, Bergman, B. Johansson, B. Salming, Sjöberg, Sundqvist, Östling – Hammarström, Hedberg, S. G. Johansson, S. Karlsson, S. Larsson, Lindh, Lundström, L. G. Nilsson, Palmqvist, Pettersson, Wickberg. Trenér: Harris.
Nejlepší hráči turnaje:
Brankář: Jorma Valtonen (Finsko). Obránce: František Pospíšil (ČSSR). Útočník: Alexander Malcev (SSSR).
All stars turnaje:
Jiří Holeček – Oldřich Machač, František Pospíšil (všichni ČSSR) – Valerij Charlamov, Alexander Malcev, Vladimír Vikulov (všichni SSSR).
Kanadské bodování:
1. Alexander Malcev (SSSR) 22 bodů (10 gólů + 12 nahrávek), 2. Vladimír Vikulov (SSSR) 16 (12+4), 3. Alexander Jakušev (SSSR) 15 (11+1), 4. Jan Klapáč, Václav Nedomanský (oba ČSSR) a Lauri Mononen (Finsko) všichni 15 (11+4).
Share on Facebook
