Časopis Neovlivní.cz: Příběhy obyčejného šílenství

Završili jsme dva měsíce, v nichž žijeme úplně jiné životy. Obvyklá rutina – děti do školy, dospělí do práce, občas za kulturou, občas na víno – to všechno je pryč. Stali se z nás odborníci na domácí výuku, pracovní videokonference, dezinfekci a vyvařování roušek. Zatímco v dubnovém vydání časopisu Neovlivní.cz se s vámi o fragmenty svých dnů v čase pandemie podělili ti, kteří se tak či onak dostali do první linie střetu s koronavirem, tentokrát přinášíme příběhy o dopadech vládních opatření na život každého z nás. Matky samoživitelky, instruktorky (zavřeného) fitness, IT specialisty… Pět deníčků, které vykreslují, co během dní v domácí izolaci cítíme, čeho se bojíme. A také – jak tím trpí naše vztahy.

Zápisky Světlany Petkovové (63), masérky v invalidním důchodu

První dny byly velmi depresivní. Hrnuly se na mě negativní zprávy ze všech stran. Měla jsem strach. Nejzoufalejší byl moment, kdy ke mně přiběhl syn se sklenicí dezinfekce. „To si vem,“ prohodil mezi dveřmi a ani nešel dál.

Zápisky Petra Králíka (45), IT specialisty

V pondělí 27. dubna jsem dostal výpověď. Dvouminutový rozhovor a v mém životě je všechno zase vzhůru nohama.

Zápisky Lucie Kokyové (35), pracovnice v autoprůmyslu, matky dítěte ve střídavé péči

Celé dny spolu nemluvíme a nechodíme ani společně spát. Dobré ráno si sotva popřejeme. Aha, takže jsme ve stereotypu. Je mi z toho smutno. Je jedovatý, a já tedy raději nic neříkám, nechci se s ním dostat do konfliktu, chci být u sebe doma. Michal nakonec na víkendové motorky nejede, takže pojede se mnou zítra domů, těšila jsem se, že budu i sama.

Zápisky Radka Novotného (53), majitele správcovské a úklidové firmy

Jsem rozvedený, mám tři děti. Po posledním rozvodu mě stálo hodně úsilí postavit se zpátky na vlastní nohy a začít žít podle svých představ. Když to po letech vypadalo, že život nabral správný směr a já se coby majitel menší správcovské a úklidové firmy můžu spolehnout sám na sebe a aspoň jednou v životě si splnit sen v podobě vlastního bydlení, přišla pandemická krize. A s ní i nejčernější scénáře, které se do jisté míry plní.

Jsem optimista, který se snaží dívat dopředu, a tak věřím, že i tohle zvládnu. Nic podobného jsem v životě nezažil. To naši prarodiče by tento stav mohli přirovnávat k válce. Já takové srovnání nemám. Snad jen paralelu s porozvodovým životem, který jsem začínal doslova od nuly. Nebylo to příjemné, ale dokázal jsem sobě i dětem, že si v krizi umím poradit. Věřím, že to dokážu i tentokrát! Zase sám.

Zápisky Andrey Voborníkové (36), osobní trenérky

Zakončila bych to asi tak, že jsem velmi ráda, že jsme velmi schopný národ, který si dokázal pomoci sám, bez jakéhokoliv přispění vlády, semkli jsme se jako lidé a pomáhali si, a to je pro mě na celé této situaci velmi pozitivní. Koronavirus se vrátí a my se s ním budeme muset naučit žít a já se popravdě velmi bojím toho, jaký chaos zde zas státní aparát nastolí, až přijde druhá vlna.

Příběhy obyčejného šílenství najdete v květnovém časopise Neovlivní.cz. Předplácet jej můžete zde: