Tento titěrný odstup přiřkl Česku, respektive Československu první evropské zlato z dlouhého bazénu od titulu Miloslava Rolka z roku 1977.
„Necítím se jako národní hrdina a člověk, co píše historii. Možná budu trochu sobec, ale já jsem moc ráda za titul, který je jen můj,“ hodnotila Hlaváčková své úspěšné tažení v Madridu.
Pro vítězství ve znakařské padesátce však musela obětovat start ve finále na dvojnásobné trati.
Ilona Hlaváčková*15. března 1977
|
Česká plavkyně na šampionát ve španělské metropoli odjížděla s nachlazením, trápily jí ucpané horní dýchací cesty. Po splnění olympijského limitu v semifinále stovky se tedy rozhodla finále vynechat a soustředit se na padesátku. „Stovka v kvalitním podání, které jsem potřebovala, stojí hodně sil, i když je organismus úplně fit. A já fit nebyla,“ zdůvodňovala.
Volba Hlaváčkové se ukázala správná, ke zlatému náskoku tří setin jí značnou měrou dopomohlo právě čerstvější tělo. Nicméně vedení svazu její odstoupení ze stovky stravovalo těžce.
„Mezinárodní federace se kouká na jednotlivé svazy podle úspěchů jejich závodníků na velkých závodech. Odstoupení z finále tedy vedení svazu považuje za příliš velký luxus. Já vím. Ale sama za sebe musím říct, že jsem se rozhodla dobře,“ bilancovala plavkyně.
Ilčo, zachraň nás
Svým soustředěním jen na jedno finále sice Hlaváčková ušetřila síly, zároveň si ale na sebe naložila velké břímě. Česká výprava si jela do Madridu pro medaili, do posledního dne šampionátu však žádnou nezískala. Proto se poslední naděje upínaly k největší osobnosti v týmu, která ale rázem měla na jejich vyplnění jediný pokus.
„Katastrofa se blížila a teď: Ilčo, zachraň nás,“ přibližovala Hlaváčková atmosféru mezi kolegy. „Snažila jsem se všechno házet za hlavu a soustředit energii jen do výkonu. Zvládla jsem to na jedničku s hvězdičkou,“ ulevila si.
Její madridský triumf nad sokyní Živaněvskou byl dokonalou odplatou za rok staré mistrovství světa v Barceloně, kde opět ve finále znakařské padesátky skončila za stejnou sokyní stříbrná. A tehdy dokonce jen o dvě setiny.
„Konečně zlato, gratuluji,“ blahopřála hned v bazénu naturalizovaná Ruska reprezentující Španělsko čerstvé mistryni Evropy.
„Jsme asi věčné soupeřky,“ reagovala Češka, která za Živaněvskou zaostala i na evropském šampionátu v Helsinkách v roce 2000, kde skončila třetí. A o dva roky později na znakařské stovce získala další světové stříbro.
V Madridu ale napsala jiný příběh.
„Zlato je vůbec to nejkrásnější, co se mi mohlo stát,“ radovala se. „Třebaže v životě ne, v plavání jsem rváč. Už jsem několikrát dokázala, že se s problémem se umím poprat.“
