Předpokládám, že příslovce NĚKAM lze skloňovat podle vzoru tam-tam, tedy genitiv, že bude někamu. Protože vedle M je hned L, mohlo by to být i podle vzoru motýl, a to by pak byl genitiv někama. V současné českoslovečině aj někame.

Snaž se, snaž se a někam to dotáhneš! Podívěj se, kam až to dotáhl! Někam to dotáhnout je slastný sen nižší střední třídy, která hodnotí status osobnosti podle počtu přidělených frček, titulů, metálů, záběrů v TV a jiných viditelných označení dotahovatele. Na náhrobku pak stojí kromě jména ještě upozornění, že tam leží ostatky disponenta banky Slavie, či majitele velkouzenářství.

Dotahování „toho někam“ zpracoval filosoficky už více než před půlstoletím Ivan Vyskočil, zobrazil to modelem jednoduché kladky a zároveň upozornil na skutečnost, že ta kladka je někde zavěšena a logicky vejš to dotáhnout nelze.

Líbí se mi hodnocení třeba vysokoškolských učitelů, které nedbá na to, zda ten člověk je čestný, charakterní, moudrý, zda své žáky něco naučí, něco víc, než umí on sám (to je to nejvýznamnější, aby žáci přerostli Mistra), ale podle toho, kolik publikací má v časopisech s vysokým impakt faktorem.

Poslední socialistický ministr zdravotnictví (vyznačující se ve srovnání se svými následníky skutečností, že v dolním levém šupleti psacího stolu měl „šitíčko“, kdyby mu upadl knoflík) se propracoval do funkce mezi stejně odborně i politicky (ne)schopnými kandidáty na základě toho, že předložil komisi soudruhů štos žádanek o svůj fantasmagorický článek, které mu tehdy přišly z celého světa.

Kdyby mě dodnes táhla kariéra, už jsem mohl utratit stovky dolarů. Chodí mi tak jednou týdně oznámení, že můj článek byl citován ve významném časopise a stačí, když pošli na „upgrade“ osm a půl dolaru a oni mi na revanš napíšou, kde to bylo. Stačí tedy napsat článek, který vzbudí pozornost a mít pilného sběrače míčků (já jsem to jako kluk dělával na kurtech LTC za bůra na hodinu) a stoupáte po žebříčku NĚKAM..

Nemyslím si, že smyslem života je někam to dotáhnout, myslím, že jeho smyslem je pomoct mu (to už se smí a nemusí se psát staročeské „pomoci“), aby byl veselejší. Proto ten dlouhý úvod. Zemřela paní Marie Malá, v požehnaném věku 94 let v pečovatelském zařízení v Jičíně. Mír její duši. A chvála její práci, ač za to nikdy žádný titul nesklidila.

Paní Malá sloužila desítky let v rehabilitační léčebně v Železnici u Jičína pro děti postižené tím, co se tehdy jmenovalo DMO (dětská mozková obrna) a lidé – jako byl profesor Lesný, nebo primář Nachtman (Vojta už byl tehdy na indexu) – intuitivně tušili, že mozek je plastičtější než si myslíme a že rozcvičením dosáhneme neuvěřitelného zlepšení. Paní Malá patřila do týmu primáře MUDr. Marcela Nachtmana a fungovala tam jako (dovolte mi ten příměr) schopná krotitelka, vynikající rehabka a náhradní máma pro stovky dětí, kudy tudy prošly a dostaly se z kategorie invalidů do kategorie „zaměstnatelný“.

Milá, milá, milá paní Malá, za ty stovky dětí, kterým jste pomohla k důstojnému životu, Vám ze srdce děkuju. A za sebe dvojnásob, protože jste mi ukázala, co je služba a jak se má pracovat.