RECENZE: Kapela Dunaj znovu hučí a duní v rozjímavém dokumentu

Dunaj bylo ve své době zjevení. Mocný hudební proud, v němž se přelévaly všechny možné emoce. Od rozjímavého klidu až po výbuch euforie. Spojení silných muzikantských i lidských individualit dalo vzniknout nenapodobitelné hudbě. Vladimír Václavek, Pavel Fajt, Josef Ostřanský, Pavel Koudelka, v roce 1998 bohužel zesnulý démonický zpěvák Jiří Kolšovský a svého času i Iva Bittová. Divoženka, věčný satelit, který se jednou za čas v přítomnosti Dunaje zjevil a pak se věnoval svým projektům.

Těch pár alb, která za sebou Dunaj zanechal, je dodnes inspirujících. Nejskvěleji jim to hrálo na desce Rosol z roku 1991, ale za pozorný poslech stojí všechna, zejména následné Dudlay (1993) či Pustit musíš (1996), kde zní zpěv Ivy Bittové.

Umělecký a také lidský střet silných osobností se svého času neobešel bez konfliktů, což je ve filmu zachyceno. Jednotliví členové přiznávají, s kým z kapely měli problém sedět u stolu. Nehledejme v tom ovšem žádné typické „rockerské“ manýry, hudba a životní postoje Dunaje vyvěraly z něčeho hlubšího, slovy nepopsatelného.

4 fotografie

Jak říká na archivních záběrech Jiří Kolšovský: „Já nezpívám, já su prostě nástroj, sám o sobě. Teď to zní namyšleně, ale není to pravda... Já prostě řvu.“ Tak Dunaj tvořil, napojen možná nevědomky na něco „vyššího“, jako kdyby zachytával hudbu, která se vznáší nad ním. Patos? Možná, ale i v závěru dokumentu zazní, že na patosu není nic špatného, není-li prázdný.

Film Dunaj vědomí je postavený na cestě do rumunského Banátu, kde obnovená kapela hraje koncert pro fanoušky. Cestou se probírají staré neshody, mluví se i o tom, co hudebníky zaměstnává dnes. O šamanství, pomoci při přechodu na „druhou stranu“ – to když se vzpomíná na odchod Jiřího Kolšovského – popíjí se kořalka, bilancuje se.

Dunaj vědomí 80 % režie: David Butula hrají: Vladimír Václavek, Josef Ostřanský, Pavel Koudelka, Karel David, Pavel Fajt, Iva Bittová

Stejnou roli jako slova a tóny hraje ticho. V tom nedořečeném, jen letmo naznačeném, se skrývá mnoho o vnitřních světech zúčastněných. Nehraje se na falešnou chválu. Když po „comebackovém“ koncertu textař Karel David naplno řekne, že mu nové skladby přijdou v porovnání se staršími překomplikované, nevyznívá to jako kritika, ale jako upřímný názor na věc. I díky tomuto přístupu je film cenný a důvěryhodný.