Bratři Šťastní vytvořili v 80. letech jeden z nejznámějších útoků NHL, Miroslav Fryčer si zahrál Utkání hvězd, Petr Svoboda ve dvaceti získal Stanley Cup, výraznou stopu zanechali i další emigranti Petr Klíma, Michal Pivoňka nebo František Musil. Ale ne každý sen o útěku za slávou končil euforií. I řada českých a slovenských hráčů před rokem 1989 místo nasvícených arén okusila tvrdý život v nižších patrech profesionálního hokeje.
Příběh jako z bondovky. Otřepané klišé, ale v případě útěku košického útočníka Miroslava Ihnačáka o Vánocích roku 1985 nemělo k filmové předloze daleko. V kufru auta se dostal do Rakouska, kde na něj čekal Gerry McNamara, generální manažer Toronto Maple Leafs. Právě ve chvíli, kdy vídeňské letiště bylo hlídané policisty, protože o den dřív na něj zaútočili palestinští teroristé. Navíc kanadská ambasáda odmítla hokejistovi a jeho snoubence Evě vystavit vstupní vízum a chtěla je nasměrovat do uprchlického tábora.
McNamara tedy zavolal spolužákovi ze střední školy, který měl blízko k premiéru Mulroynemu, dostihl ho právě na silvestrovském večírku, a s jeho pomocí se společně s oběma emigranty dostali po Novém roce do Kanady.
V Torontu posilu přivítali se vší parádou. Média líčila Ihnačáka jako nejlepší levé křídlo v Evropě (nikdo ho neviděl hrát, protože kvůli emigraci staršího bratr Petera nesměl reprezentovat, ačkoli byl nejproduktivnějším hráčem ligy) a připomínala, že útěk včetně úplatků pro důležité lidi v Československu vyšel na 100 tisíc dolarů, dalších 750 tisíc stála pětiletá smlouva.
Klub v něm viděl lídra, který Maple Leafs pozvedne podobně, jako to Peter Šťastný dokázal s Quebekem. I proto mu přidělili číslo 27, jež dřív nosil legendární útočník Darryl Sittler. Na ledě ovšem očekávání naplnit nedokázal. Při debutu sice skóroval, ale to byla i poslední chvíle slávy. „Máme problém,“ zahlásil McNamara svému asistentovi už ve chvíli, kdy slovenského útočníka viděl poprvé při tréninku. Na jeho vkus byl malý (178 cm) a špatně bruslil.
Brzy se Ihnačák stal vděčným terčem věčně kritických torontských novinářů. Překřtili ho Miro The Zero a s gustem se do něj trefovali.
Nakonec strávil v Torontu tři sezony, v 55 utkáních NHL vstřelil osm gólů a ze smlouvy byl vyplacen. Později zkoušel štěstí v Detroitu, ale ten mu dal šanci v jediném zápase. V Quebeku si zahrál jenom za farmářský tým a v roce 1991 si to bez fanfár namířil do Evropy. Z velké kariéry nic nebylo.
Pár týdnů po něm dorazil do Montrealu plzeňský útočník Karel Svoboda, ale toho nikdo se superlativy nevítal. Naopak hned od začátku slyšel, že se s ním pro NHL nepočítá. „Je to průměrný hokejista, ani se nedostal do reprezentace. Draftovat ho určitě nebudeme. Nemáme zájem,“ byl si jistý Serge Savard, generální manažer Canadiens.
Přesto jeho přílet vzbudil rozruch. Byl totiž starším bratrem Petra Svobody, pozdějšího zlatého střelce z Nagana, jenž od osmnácti let úspěšně hrál v obraně Montrealu. Savard připustil, že Karlovi pomáhal dostat se ze Západního Německa do Kanady, ale byla to pouze laskavost směrem k Petrovi.
„Svoboda? Známe akorát Oldřicha z juniorské reprezentace, to je ovšem brankář,“ reagovalo vedení skautingu NHL na dotazy novinářů, které tajemný hokejista nepřestal zajímat.
Nakonec Montreal přece jenom Svobodu draftoval. Ale až v posledním, dvanáctém kole, kde se už zbůhdarma brali hráči bez reálné naděje naskočit do NHL. Příčka za ním patřila Antonínu Stavjaňovi (Calgary), o osm míst dřív přišel na řadu Vladimir Krutov (Vancouver).
Svoboda strávil sezonu na farmě Montrealu, byl dokonce druhým nejproduktivnějším hráčem, ale o další naději se rvát nechtěl. V roce 1987 si to přes druhou bundesligu namířil do Francie, později zkoušel štěstí i v Anglii.
Ďurišovi zhatilo NHL ošklivé zranění
Trasa Německo-Kanada byla mezi hokejovými emigranty hojně využívaná. Oběma směry.
V první řadě proto, že každý, kdo odešel do zahraničí bez povolení, dostal osmnáctiměsíční distanc pro všechny evropské profesionální soutěže. I hráči bez ambic prosadit se v NHL si na začátku odskočili do zámoří. Zvyknout si na západní styl života, vydělat peníze a především se udržovat ve formě. A někde uvnitř si hýčkali naději, že jeden povedený zápas je může posunout nečekaným směrem…
Tak se třeba v roce 1984 v AHL objevili mladíci Jiří Poner (20 let) s Miroslavem Malým (21 let), jež draftovala Minnesota North Stars. Osmnáctiletý kladenský talent Petr Kopta se snažil prosadit přes kanadskou juniorku, tedy stejným způsobem jako později Petr Nedvěd. Nikdo z nich se do NHL nepodíval, ale zklamaní být nemuseli. Zámořská kapitola v životopise jim pomohla při angažmá v bundeslize. Získali tam pevné místo a byli mnohem líp zaplaceni než za mořem.
Plzeňský obránce Vítězslav Ďuriš na rozdíl od nich utíkal v roce 1980 do Toronta jako zkušený hráč, dokonce reprezentoval na olympijských hrách v Lake Placid. Na počátku měl i štěstí, že ho v Maple Leafs dali do dvojice k legendě Börje Salmingovi. „On je šéf. Mým úkolem je mu přihrát okamžitě puk,“ popisoval s úsměvem svoji roli.
Ačkoli v první sezoně odehrál v NHL 57 utkání a v hodnocení plus/minus (+13) byl druhým nejlepším hráčem týmu, před startem té druhé byl odeslán na farmu. Aby si víc zvykl na zámořský styl. Měl nabídky z Německa, ale odmítl boj o dres Maple Leafs zabalit. „V Evropě už jsem hrál, teď se chci prosadit tady,“ říkával.
V sezoně 1982/83 se skutečně vrátil do prvního týmu. Jenže v listopadu dostal surový krosček zezadu. Ještě pár týdnů přemáhal bolest a hrál, ale koncem roku bylo po nadějích. Diagnóza: problémy s páteří a necitlivost v nohou. Zranění byla tak vážná, že na pokračování v NHL pomýšlet nemohl. Naštěstí už měl kanadské občanství a dobrou pojistku.
Po zdravotní pauze dlouhé půldruhého roku přece jenom vyslyšel volání z bundesligy a odehrál tam ještě šest sezon. Po konci kariéry se do Toronta vrátil, tentokrát v roli podnikatele. Několik let vedl franšízy donutového řetězce Tim Hortons, pojmenovaném po legendárních obránci Maple Leafs.
Výrazný nebyl ani zápis talentovaného pardubického beka Petra Prajslera, který v roce 1987 jako čerstvý ligový šampion utekl přes Jugoslávii a Rakousko do Los Angeles. Kariéra v NHL se smrskla na 46 utkání, mnohem víc okusil život ve farmářských týmech.
Ale v jednom směru jeho cesta za snem byla unikátní. Stal se jedním z pěti českých hokejistů, kteří si můžou říct: „Byl jsem spoluhráčem Wayna Gretzkého.“
Zapomenutí emigranti |
|
Vítězslav Ďuriš Miroslav Malý Jiří Poner Petr Prajsler Karel Svoboda Vojtěch Kučera Ladislav Trešl Jaroslav Ševčík V přehledu jsou čeští hráči, kteří emigrovali a v 80. letech hráli profesionálně hokej v zámoří, ale nezískali trvalé místo v NHL. Patří k nim i slovenští krajané Miroslav Ihnačák, Peter Almasy nebo Ivan Matulík. |
