29.3.2024 | Svátek má Taťána


IZRAEL: Není chyba utrácet peníze za zbytečné ministry?

18.5.2020

V mezičase – než bude definitivně sestavena nová izraelská koaliční vláda – je možné přemýšlet o ledasčem. Třeba o uvažovaném počtu 36 členů. Kabinetu Netanjahu – Gantz.

Na webu izraelské veřejnoprávní televize KAN 11 se touto záležitostí zabývá v rozsáhlé analýze Saul Amstradamsky. V článku „Skutečná cena 36 ministrů není peněžní“. Všimněme si v tomto komentovaném blogu některých jeho myšlenek.

Saul úvodem připomíná, že první izraelská vláda (nastoupila po prozatímní v březnu 1949 po předchozích prvních volbách do Knesetu - LS) měla 12 členů. Země byla sice o něco menší, ale výzvy a úkoly nebyly o nic méně složité než dnes. Tehdy stačilo jedenáct mužů v čele s legendárním premiérem Davidem Ben Gurionem a jedna žena (neméně legendární Golda Meirová).

Jak šel čas, stoupal počet členů kabinetu. Nejprve dosáhl dvaceti, pak třiceti, letos podle dostupných zpráv míří k hranici třiceti šesti ministrů.

Otázka v článku: Kolik nás to stojí? Zřízení nového ministerského úřadu vyjde na 4,5 a 6 milionů šekelů (NIS), úřad náměstka asi na dva miliony. Čtrnáct ministrů navíc, počítáno ve srovnání s vládou sestavenou po volbách v roce 2015, představuje 100 milionů NIS za rok. To je 0,025 procent ročního rozpočtu Izraele.

Je to hodně? Není to nic. Ovšem v časech koronaviru, kdy stoupá nezaměstnanost a OSVČ jsou závislé na pomoci státu, kdy kolabuje sociální systém a zdravotnictví potřebuje další prostředky je legitimní otázka: Není chyba utrácet peníze za zbytečné ministry?

Článek na televizním webu vybízí k poměření se srovnatelnými zeměmi; Izrael je, pokud jde o velikost vlády, někde úplně jinde. Sám jsem si udělal podobné porovnání se státy v článku zmíněnými (a přidal ČR) , tady je výsledek:

- Švédsko ... 23 členů vlády
- Nizozemí ... 16
- Finsko ... 19
- Norsko ... 20
- Dánsko ... 20
- Irsko ... 15
- Rakousko ... 15 + 2 (státní tajemníci)
- ČR ... aktuálně 14
- IZRAEL ... očekávaných 36

Šokující rozdíl.

Jak ale autor upozorňuje, nejde jen o peníze. Všímá si jiného aspektu věci, který nebývá často zmiňován. Bude-li mít koalice 72 členů a z toho 36 ministrů a 16 náměstků (tedy 52), pak za předpokladu, že všichni budou členy sněmovny, zbývá 20 koaličních zákonodárců, kteří se budou muset podělit o práci ve výborech. A protože ve výborech musí mít koalice většinu, pak při 15 stálých výborech a dalších zvláštních (těch jsem napočítal na webu Knesetu dvanáct) se rozhodně nudit nebudou. (Otázka ovšem je, zda zmíněný předpoklad bude v praxi platit.)

Další aspekt věci. Když Ehud Barak v roce 1999 sestavoval vládu a rozdělil ministerská portfolia, nedostalo se na Šimona Perese. Tedy labouristického politika těžké váhy, jehož nebylo možné ignorovat. Co zbývalo? Vytvořit portfolio nové. A tak v seznamu resortů najdeme také jeden, který do té doby neexistoval: ministerstvo pro regionální spolupráci. Vytvořeno pro Perese, funguje dodnes.

V Saulově článku se dočteme, že toto ministerstvo zaměstnává 38 lidí, z toho čtyři na vedoucích místech s vysokými platy a s ročním rozpočtem 31 milionů NIS. Takových je podle něj víc:

- ministerstvo pro strategické záležitosti ... 39 zaměstnanců/rozpočet 100 milionů NIS

- ministerstvo pro zpravodajské služby ... 20/120 mil.

- ministerstvo pro sociální rovnost ... 100/450 mil.

- ministerstvo pro rozvoj Negevu a Galileje ... 68/500 mil.

- ministerstvo pro záležitosti a dědictví Jeruzaléma ... 12/50 mil.

- ministersvo pro záležitosti diaspory ... 14/10 mil.

Čím více resortů, obecně úřadů, tím méně je čitelné, kdo za co nese odpovědnost. Saul uvádí příklad: Kdo má v Izraeli na starosti otázku zaměstnanosti Arabů? Je to ministerstvo práce, ministerstvo pro sociální rovnost nebo resort pro rozvoj Negevu a Galileje, kde se nachází většina této populace?

Autor v analýze také nabízí řešení, jak bobtnající státní správu zeštíhlet. Některá ministerstva by se mohla transformovat do nezávislého úřadu. Jako příklad uvádí ministerstvo komunikací, z něhož by se mohla stát instituce nikoli nepodobná americké agentuře FCC (Federal Communications Commisssion). To by ale nestačilo. Některá ministerstva by se mohla stát součástí jiných a tím by jako byrokratický úřad zanikla. Například ministerstvo národní infrastruktury by mohlo převzít (začlenit) agendu resortu dopravy, energetiky, životního prostředí a vodohospodářské správy. Ministerstvo veřejné bezpečnosti by mohlo být součástí ministerstva spravedlnosti a resort hospodářství by mohl být rozšířen o agendu ministerstva zemědělství, turistiky a ministerstva pro vědu a technologie. Podobných variant je celá řada.

Jinou možností je ustavit pro jisté činnosti funkci ministra, aniž by bylo nutné zřizovat ministerstvo. I s tím už zkušenosti jsou. Například Eitan Cabel byl v letech 2006-2007 ministrem bez portfeje s odpovědností za Izraelský vysílací úřad – aniž by bylo nutné měnit strukturu ministerstva komunikací. Stejně tak Michael Eitan, který v letech 2009-2013 působil jako člen vlády mající na starosti zlepšení vládních služeb. Nikoli jako šéf ministerstva, ale jako ministr v úřadu premiéra.

Známá je i pikantní varianta ve stylu „dva (ministři) na jednom (ministerstvu)“. Když byl ministrem financí Benjamin Netanjahu, působil nějaký čas ve stejném resortu v roli ministra také Meir Šitrit. Nikoli jako náměstek, ale ministr. Oba úzce spolupracovali, Netanjahu tehdy řešil rozsáhlou privatizační agendu – a také to fungovalo. Co je tím řečeno? Je-li potřeba zvyšovat počet ministrů, nemusí to být provázeno zvyšováním počtu ministerstev.

Závěr autora blogu? Jakkoli zdravý rozum říká, že bující byrokracii je nutné odkázat do patřičných mezí, a to i tu na vládní úrovni, a ačkoli odborníci velí „zeštíhlet“, děje se pravý opak. Koaliční politika v poměrném volební systému jde totiž jinou cestou. Kolik je 36 děleno 12? Celé tři. Pokud se vyplní všechny předpoklady, kabinet Netanjahi – Gantz bude mít 3krát víc ministrů než první řádná vláda Izraele v roce 1949.

Inu, Parkinsonovy zákony. Zbývá si přát, aby v tomto případě neplatil ten, který říká: Jak stoupá počet ministrů, klesá schopnost vlády rozumně rozhodovat.

Převzato z blogu autora s jeho svolením.