Možná ale podle pořekadla o největším krajíci z odříkaného mu pak právě Hradec přinesl v jeho skvělé kariéře největší úspěch.
„Nedám na něj dopustit, udělala se skvělá parta,“ říká dnes dvaapadesátiletý Urban, jenž svým nepříliš chtěným příchodem v Hradci přispěl k jednomu z největších úspěchů hradeckého klubu, vítězství v domácím poháru. Jediným v historii a společně s mistrovským titulem v roce 1960 nejzářivějším zápisem do klubové kroniky.
Právě včera tomu bylo pětadvacet let, co se Hradec semifinálovou výhrou v Drnovicích překvapivě probil do červnového finále a stoper Urban k tomu netradičně přispěl i dvěma brankami. Nejprve na konci první půle vyrovnal na konečných 1:1 a poté v penaltovém rozstřelu přidal další.
Jak na tenhle zápas vzpomínáte?
Rád, i když jsme to neměli jednoduchý. Domácí se už viděli ve finále, jejich tehdejší boss Gottwald si to v něm chtěl rozdat s Čekanem, tehdejším majitelem Viktorky Žižkov. Také si to tak nalosovali, aby na sebe nenarazili už v semifinále, podle toho to vypadalo i na hřišti, sudí nás pěkně řezali.
Přesto jste dokázali remizovat.
Sice jsme brzy prohrávali, ale na domácích byla vidět velká nervozita. Oni museli, považovalo se za samozřejmost, že postoupí, a oni z toho byli... No víte kde. Nejenže jsme vyrovnali a pak vyhráli na penalty, ale mohli jsme klidně vyhrát v základní hrací době.
Jediný gól jste vstřelil vy, vybavíte si ho?
Docela jo. Milan Ptáček kopal roh levou nohou, míč se točil k brance, nějak proletěl až ke mně a já jsem ho kolenem dorazil do branky.
Na konci zápasu jste prý mohli využít toho, že začalo silně pršet. Je to pravda?
Je, lilo opravdu hodně a domácí doplatili na to, že hráli v lisovkách. Najednou začali doslova padat, zatímco my v pořádných šroubovacích kolících mohli slušně běhat.
Než se dostaneme k penaltovému rozstřelu, který vás poslal do finále, vybavuje se vám ještě něco ze zápasu?
Fanoušci. Ti naši byli neuvěřitelní, jeli za námi takový kus, obsadili celou tribunu za jednou z branek.
Konečně slavné penalty, slavné i tím, že kvůli nim trenéři chvíli před koncem poslali do branky Tomáše Poštulku místo Stanislava Vahaly. Přineslo to úspěch stejně jako poté ve finále...
V Drnovicích Tomášovi nemohli domácí gól dát, byli hodně nervózní. Tomáš ale penalty uměl, chytil před tím nějaké v lize a bylo těžké mu dát gól i na tréninku, byl schopný z pěti tři chytit. I takovému střelci, jakým byl Pavel Černý, který se s tím moc nepáral a pořádně to napálil.
Radost musela být obrovská. Jak jste ji prožívali?
Rád na to vzpomínám, byla to jízda, navíc hodně dlouhá. Trenér Pálka sice poté vypravoval, že jsme si každý dali v autobuse jedno pivo, ale ono to bylo trochu jinak. Zastavovalo se na benzinkách, a když jsme dojeli do Hradce, tak jsme doslova vypadli z autobusu. A pak mám ještě jednu pěknou vzpomínku na ten zápas.
Povídejte...
Když jsme se po zápase radovali s našimi fanoušky, tak Aleš Hynek ztratil zlatý řetízek, které tehdy byly v módě. Už se s ním loučil, jenomže drnovický správce ho našel, zavolal, jestli někomu nechybí, a pak ho poštou poslal. Nádhera.
Do finále zbýval skoro měsíc, hodně velké napětí?
Určité ano, ale my jsme byli hlavně rádi, že jsme se v tu dobu zachránili v lize. To ostatně byla priorita celou sezonu, pohár jsme brali jen tak, jako že je. O víkendu před středečním finále jsme hráli, už jako zachránění, poslední kolo v Olomouci, byla to z naší strany hrůza a vysoko jsme prohráli. Finále ale vyšlo.
Dobře jste se připravili?
Nevím, i když tam si vzpomínám, že jsme jeden problém řešili.
Jaký?
Když jsem mluvil o partě, která se v Hradci udělala, tak jsme v té sezoně měli takovou tradici, že jsme před každým zápasem zašli na večeři, dali si jedno dvě piva a pokecali o všem možném, jenom ne o fotbale. Fungovalo to skvěle, chodili opravdu všichni včetně náhradníků. A pomáhalo to i v poháru. Už na podzim jsme narazili na Slavii, favorit jasný. Zašli jsme na večeři, nedělali si z toho těžkou hlavu a vyřadili ji. Podobné to bylo pak ve čtvrtfinále v Ostravě, ta také musela, a my ji v klidu přejeli.
A před finále?
Na něj jsme jeli o den dřív, spali v hotelu Coubertin, a jak jsme to v okolí neznali, tak jsme nevěděli, kam máme jít. Nakonec jsme skončili v nějaké herně.
Do Hradce se vám moc nechtělo, nakonec jste s ním vyhrál pohár a zahrál si i ten evropský.
Největší úspěch. Mluvil jsem o partě, ale zpětně je vidět, jak výborní fotbalisté se v Hradci tehdy sešli, hodně z nich si zahrálo ve velkých klubech. Ivo Ulich, Michal Šmarda, Pavel Černý, Ríša Jukl. Tomáš Poštulka, Marek Kincl a další. Krásná doba.
