RETRO: Na Soundgarden dorazily tisíce lidí kvůli vynikajícímu bigbítu, nikoliv škatulce

Soundgarden, Eleven, Moby 

Malá sportovní hala, Praha

30. září 1996 

Návrat ztracených synů, i tak by se dal charakterizovat zářijový koncert Soundgarden, kteří se do Prahy vrátili po více než čtyřech letech. Dobové ohlasy na jejich předskakování Faith No More a Guns N' Roses sice ani zdaleka nevyzněly nijak odmítavě, vždyť kdo by tehdy nebyl zvědav na novou a progresívní kapelu ze Seattlu, přesto však jako pouhý předkrm k vystoupení daleko větších a známějších jmen trochu zapadli.

Jarda Hudec v tehdy ještě fanzinovém Rock Reportu odbyl jejich set pouhopouhými dvěma větami a tuzemská rocková obec docenila genialitu alba Badmotorfinger až několik měsíců poté. Celá tahle historka má v našem prostředí obrovský význam.

RETRO: Guns N' Roses v Praze v roce 1992: 16 převleků Axla, výbuchy a k tomu Faith No More a Soundgarden

Zrekapitulujeme-li uplynulých sedm let, zjistíme, že jsme si až dosud převážně plnili sny a chodili hlavně na prověřené jistoty. Nyní přijíždí kdysi přehlížená předkapela jako hvězda světového kalibru a bez sebemenších problémů zaplní Malou sportovní halu. Mám dojem, že alespoň co se týká koncertních pódii, teď už opravdu všechno funguje, jak má. Za ty čtyři roky se změnilo mnohé.

Proběhl vzestup a pád fenoménu zvaného Seattle a Soundgarden se přes vynikající alba Superunknown a Down on the Upside propracovali z pozice toho čtvrtého vzadu až na absolutní vrchol. Už je nikdo nehází do jednoho pytle s Nirvanou a nálepka grunge se začíná zdát být poněkud pochybnou. To ale byla vždycky. Vždyť v případě téhle čtveřice šlo odjakživa spíš o svérázné pojetí hard rocku a rozvíjení odkazu Black Sabbath nebo Led Zeppelin, než o alternativní rock v pravém (tedy nikoli americkém) slova smyslu. Ale čert to vem. Konečně ty tři čtyři tisíce lidí nedorazily na Výstaviště za žádnou škatulkou, ale především za vynikající bigbítem. Dobrá muzika žádné třídění nepotřebuje.

Chris Cornell - Z rybího velkoobchodu mezi rockové legendy

Ostrý bigbít momentálně vyznává i lysohlavý skřítek Moby, který ten večer nastoupil na pódium jako první, ovšem výraz vynikající je u něj, pravda, trochu diskutabilní. Značná část osazenstva haly ho prokoukla už coby support Red Hot Chili Peppers a snad i díky tomu byl přijat sice kladně, leč poněkud rezervovaně.

Není divu, však také v podstatě opakoval to, co už v červnu předvedl několik metrů odsud. Tentokrát vynechal Nirvanu i Hendrixe, ale rychlých hardcorových vypalovaček vypustil z reprobeden habaděj. Sabatovský Paranoid ovšem v playlistu zůstal a dlužno podotknout, že to bylo velmi příjemné zpestření. Výhrad k Mobyho vlastní produkci by však byla spousta. Písničky jsou v jeho případě nahloučeny bez ladu a skladu, žádná postupná gradace, ale přístup ve stylu "hup sem, hup tam". Navíc mám neodbytný dojem, že se jedná o jakési umění pro umění, či spíš hardcore pro hardcore.

Přesto si ale dovolím nesouhlasit s vesměs negativními ohlasy, které si i napodruhé vysloužil. Už jen pro sympatické vystupování se mi zdá být jako předskokan ideální a neočekáváte-li od něj velké věci, nezklame. Publikum se mu podařilo rozehřát a jeho taneček s dámou v davu byl půvabný. Škoda, že z alba je Moby daleko stravitelnější.

Druzí v pořadí, američtí Eleven, předložili daleko zajímavější hudební krmi. Ne snad proto, že měli k hlavním hvězdám večera ideově podstatně blíž, prokázali ale daleko větší míru invence a především vokály Alalna Johannese a Natashi Schneider, tedy ústředních postav kapely, byly pastvou pro uši.

Bohužel, až teď se ukázalo, proč Moby vystoupil první, i když by jeho věhlas mohl naznačovat jiné pořadí. Dlouhým čekáním unavený dav totiž Eleven odzívnul a zhusta se ozýval i nesouhlasný pískot. Vinu dávám hlavně prostředí Malé sportovní haly - v té sousední velké je o poznání dýchatelněji a většina nespokojenců může nezáživnou předkapelu strávit u některého z četných občerstvovacích zařízení. Netroufám si odhadnout, kolik návštěvníků koncertu přiměli Eleven k poslechu jejich loňského alba Thunk, ale nezapomeňme, jak to bylo v dvaadevadesátém na Strahově.

Ve chvíli, kdy se na pódiu objevili Soundgarden, hala připomínala experimentální, meteorologické pracoviště pro výzkum atmosferických pochodů. Strop byl kompletně zahalen v oblacích a kapky vysrážené kapaliny dopadaly na hlavy fanoušků. Soundgarden ovšem dokázali rychle nasměrovat pozornost úplně jiným směrem - na sebe, či spíš na svou muziku, protože ta je u nich na prvním místě. Nepotřebovali žádnou zvláštní výzdobu ani zběsile blikající světla a přece to byla úžasná síla. I přesto, že alespoň zpočátku vystoupení se Chris Cornell nezdál být zcela ve stoprocentní hlasové pohodě. Ostatně, tento handicap se částečně podařilo vyrovnat maximálně hutným, ale čitelným zvukem.

TOHLE JE BUDOUCNOST

Pokud kapele přičítáme hardrockové inspirace, neměli bychom zapomenout na jednu věc, která se plně projeví až naživo. Kapela se z minulosti sice náležitě poučila, svým civilním projevem ale zcela jednoznačné patří do 90. let. Od revivalu jsou tu jiní, tohle je budoucnost.

I když Soundgarden přijeli propagovat své aktuální album Down On The Upside, které dostalo nejvíce prostoru v závěru setu v podobě písní jako Pretty Noose, Dusty, Burden In My Hand nebo Blow up the Outside World, nezapomnělo se ani na Superunknown (např. Feel On Black Days nebo Let Me Drown) a mě osobně nejvíce potěšily prověřené tutovky Rusty Cage a Outshined z Badmotorfinger. 

Absolutní vrchol ale nastal někdy v půlce koncertu, když Cornell sám s kytarou odzpíval silně pokrácenou verzi velehitu Black Hole Sun. Skladba, která se ještě nedávno valila z rádia i televize až do omrzení, tak dostala úplně jiný náboj. Přidávalo se pouze jednou, další protahování by ale celý zážitek nejspíš už jen rozmělnilo. Nakonec, Jesus Christ Pose je ta nejlepší možná tečka. Odposlechnuto v davu před halou: „Tak co, jaký to bylo?“ „Ani se neptej, nebo by ti bylo líto, žes tam nebyl.“ Přesně tak.

Reportáž vyšla v říjnu 1996 v časopise Rock Report. Archivní text přinášíme v při příležitosti výročí tragického úmrtí Chrise Cornella, který zemřel 18. května 2017. 

Text: Jan Ernest, foto: Jiří Fait

Témata: Soundgarden, Chris Cornell, Audioslave