V
prvním díle článku jsme se u příležitosti sedmdesátých narozenin Aloise Peka ohlédli za jeho kulturistickými začátky v rodných Domažlicích, neobyčejnými silovými výkony, přesunem do kulturistice zaslíbených Mariánských Lázní a dominantními 5 lety na domácích i evropských soutěžích. Slábnoucí motivace a potřeba urovnat si rodinné záležitosti přiměly Aloise Peka odložit soutěžní plavky na tři roky do skříně, svoje největší úspěchy měl však stále teprve před sebou...
Lojza rozhodně nebyl člověk, který by nemohl žít bez kulturistiky, což ovšem neznamená, že by si v této pauze nezašel občas zacvičit. To mu ovšem vydrželo zhruba tři roky, než pocítil nutkání se opět postavit na kulturistické pódium. Na mistrovství Čech 1982 ani po této pauze nenašel rovnocenného konkurenta a opět zvítězil rozdílem minimálně jedné třídy, tak jako byl ostatně vždy zvyklý. Ovšem jiná situace nastala na mistrovství ČSSR v Trnavě, kde mu nečekaně překřížil cestu za vítězstvím kulturista, který byl již považován za jeho rovnocenného nástupce - Josef Veselý, bronzový z mistrovství světa 1981 a dvojnásobný mistr republiky. A tak Lojza po mnoha letech pocítil hořkou chuť porážky, byť to bylo o pouhých pět desetin bodu. Stejně starý vrstevník Josef Veselý ho pronásledoval jako stín již od juniorského mistrovství Čech v roce 1970, kdy skončil za ním druhý. Tuto porážku je jistě možné i připsat nedostatečné délce přípravy a podcenění úrovně soupeřů. Ať tak nebo tak, Josef Veselý zřejmě zvítězil zaslouženě. Na základě těchto výsledků byli oba nominování na nadcházející mistrovství Evropy ve švýcarském Curychu, kam jel ovšem jako favorit MUDr. Veselý. Očekávalo se od něho vítězství, ale ukázalo se, že nad jeho síly byl tehdy ještě neznámý Holanďan Berry DeMey, a Lojza se musel spokojit s bronzovou medailí. Kdo ví, jak by jejich vzájemný souboj pokračoval, to je dnes již pouze hypotetická úvaha, protože Josef Veselý vzápětí emigroval do západního Německa.
Jiří Mráček, Alois Pek a Milan Rolinec na mistrovství ČSSR 1983
Ovšem rok 1982 ještě nekončil, ba naopak nás čekal absolutní vrchol sezóny, a to podzimní mistrovství světa v Bruggách. Vůči Pekovi již zase neměl reprezentační trenér Luděk Nosek alternativu a toto mistrovství se ukázalo jako obzvlášť kvalitní s účastí 160 borců z 57 zemí! Ovšem prosadit se proti sebevědomým americkým kulturistům, kteří tehdy představovali nejenom profesionální, ale i amatérskou špičku, bylo velmi těžké. Vždyť také zvítězili ve třech kategoriích ze čtyř. Ovšem naši bojovali velmi srdnatě. Lojza to měl obzvlášť těžké, vždyť za soupeře měl i vycházející hvězdu Leeho Haneyho, který přesvědčivě zvítězil, ale o bronz bojoval sportovním, elegantním a jistým vystupováním, a především se stále se lepšící formou, s dvoumetrovým kolosem Ralfem Möllerem (později rovněž mistr světa) s málo rozvinutým svalstvem nohou. Konečné čtvrté místo jistě nebylo objektivním vyjádřením dění na pódiu, ale se stejným výsledkem se museli spokojit i Libor Minařík a Anton Holič. Ovšem být čtvrtí na světě z již zmíněného počtu 57 zemí? To svědčilo o obrovské síle a výkonnosti naší kulturistiky, ale přesto naši kulturisté odjížděli s pocitem jisté hořkosti. Jak konstatoval dobový tisk, kdo by měl zájem prosazovat z komerčního hlediska na přední místa reprezentanty socialistického Československa?
Pokud v roce 1983 budeme důsledně postupovat po časové linii, tak musíme začít mistrovstvím Evropy v Malmö, které se konalo 14 dní před naším domácím šampionátem. Naše reprezentace ve složení Rakyta, Dantlinger, Holič a samozřejmě Pek odjížděla po několikatýdenním soustředění ve výborných podmínkách Sandowa Mariánské Lázně s vědomím, že udělala maximum pro obhajobu evropského prvenství. A hned nutno dodat, že naši kulturisté nezklamali. Alois Pek byl po nemoci v obtížném postavení vůči domácímu závodníkovi Erikssonovi, který také dle předpokladů zvítězil. Co se ovšem nečekalo, že Lojzu odsune na třetí místo mladý, ale dravý Rakušan Grössler. Předpokládané vítězství Holiče a další třetí místo Dantlingera nám opět zajistilo suverénní postavení mezi dvacítkou zúčastněných zemí, a to nejen před domácím Švédskem, ale i kulturistickou velmocí Německem…
Alois Pek, Christopher Eriksson a Manfred Grössler (1983, Malmö)
Následné mistrovství republiky v Jihlavě nepřineslo ve výsledcích žádné větší překvapení. Po emigraci Veselého se Pekovi opět otevřela poměrně snadná cesta k získání titulu, ale již to nebylo stylem Lojza Pek a poté dlouho nikdo jiný. Zkušený harcovník Jiří Mráček a stále se zlepšující nastupující Milan Rolinec s ním vytvořili poměrně vyrovnanou trojici.
Rok 1984 si troufám označit jako vrchol jeho kariéry. Na mistrovství Evropy koncem dubna do holandského Haagu odjížděl jako favorit a hned úvodem je třeba říci, že svým soupeřům nedal vůbec šanci! Kromě svých známých předností podstatně zlepšil prezentaci na pódiu, byl to úplně jiný Pek, než jak jsme ho znali dosud. V přípravě trénoval naplno, na pódiu na rozdíl od minulých let nepostrádal bojovnost a vydal ze sebe maximum jak při hodnocení svalového rozvoje, tak v provedení podstatně vylepšené sestavy s pro něho nezvyklými dynamickými prvky. Všichni rozhodčí ho dali na první místo, a to ve všech třech kolech. Takového výsledku nedosáhl žádný jiný závodník! Pokud k tomu přičteme další evropský titul Jastrzebského a čtvrté a páté místo Dantlingera a Petera Uríčka, tak zlato v soutěži družstev v konkurenci třiceti zemí nemohlo putovat jinam než opět do Československa. Hned po návratu se o týden později konalo mistrovství republiky v Košicích a pro Lojzu to znamenalo povinné a zcela jasné vítězství nad dotírajícím Rolincem, i když již nebyl ve vrcholné formě.
Miroslav Jastrzebski, Peter Uríček, Alois Pek a Robert Dantlinger (1984)
Epilogem této etapy jeho sportovní kariéry byla účast na mistrovství světa v Göteborgu v roce 1985 a přes nesmírně kvalitní a vyvážené startovní pole 26 závodníků se mu podařil husarský kousek - probojovat se do finále. Opět se před něj natlačil "starý známý" Ralf Möller, ale bronzové medaile Minaříka a Jastrzebského znamenaly rovněž třetí místo v pořadí národů mezi 51 státy, před námi pouze vítězní západní Němci a USA…
Jak sám přiznává, byly to roky nesmírně náročné a projevovala se u něho únava jak fyzická, tak psychická, a on nebyl typ, který by se nemohl smířit s odchodem ze záře reflektorů kulturistického pódia. A tak za sebou na dlouhé tři roky zavřel dveře domovské posilovny Sandow a opět je otevřel až v květnu 1989. Stará kulturistická pravda, že svaly mají paměť, se u něho projevila v maximální míře. Začal intenzivně trénovat pětkrát týdně a v průběhu necelých dvou měsíců se dostal na svoji kulturistickou hmotnost 105 kg. Byl zařazen do reprezentace, a tak nasadil dvoufázový trénink ráno od šesti do devíti a večer mezi šestou a sedmou. Po dvou dnech tréninku zařazoval vždy den volna na regeneraci. Tak jako po celou sportovní kariéru i v této době pokračoval ve svém civilním zaměstnání, ale přeci jenom s určitými výhodami pro reprezentanta - od oddílu 600 Kčs na přilepšení stravy a kulturistický svaz mu refundoval (proplácel) 60 hodin měsíčně z pracovní doby na tréninky. Forma se stále zlepšovala až do té míry, že nakonec byl jediný, kdo z našich reprezentantů mohl pomýšlet na finále při mistrovství světa v listopadu v Paříži. A tak se také stalo, protože forma mu kulminovala právě na soutěži. Šestým místem zachraňoval čest naší kulturistiky, protože naše výsledky byly pouze matným odleskem úspěchů minulých let. Prekop se nedostal ani do semifinále a Žemba skončil čtrnáctý, co k tomu dodat... Trenér reprezentace MUDr. Zdeněk Černý, CSc., obdivně konstatoval: "Jeho výkonnostní růst od května tohoto roku s vyvrcholením na světovém šampionátu je v naší kulturistice ojedinělý!" Zároveň vyslovil naději, že tento neúspěch naše kulturistika odčiní v dubnu příštího roku v Leningradě. Reprezentace se formovala již od ledna, příprava vrcholila závěrečným soustředěním v Bojnicích, nakonec do Leningradu odcestovalo šest členů reprezentace a mezi nimi nemohl chybět Alois Pek, vždyť za něho v té nejtěžší kategorii nad 90 kg se stále nenašla rovnocenná náhrada. Jako vždy Lojza nezklamal a přivezl 6. místo, tak jako z mistrovství světa, a to i přes vleklé zdravotní potíže. Do tříčlenného týmu na mistrovství světa v Kuala Lumpuru se již nedostal, a tak svoji přípravu zužitkoval tím nejlepším způsobem, v Paříži získal titul mistra světa masters 1990! Je vůbec možné si představit lepší závěr sportovní kariéry?
Svojí sportovní kariérou a vynikajícími výsledky po dobu dvou desetiletí se zařadil po bok těch největších kulturistických legend "zlaté éry" sedmdesátých a osmdesátých let - Petra Stacha, Roberta Dantlingera, Petera Uríčka, Libora Minaříka, Mirka Jastrzebského, Antona Holiče, Pavola Jablonického… Ale ve čtyřiceti život zdaleka, zdaleka nekončí a jeho další etapu po roce 1990 již rozhodně Lojza nechtěl spojovat s kulturistikou. Neměl povahu na to propůjčit svoje slavné jméno prodejcům sportovní výživy či se živit provozem fit centra, ba ani předávat své zkušenosti nastupující kulturistické generaci. Jeho následující slova svědčí o tom, jak se snadno vyrovnal s životem normálního člověka: "V roce 1991 jsme šli s manželkou pracovat těsně za hranice do Německa, kde jsme tři roky vyráběli sedací soupravy. Vydělali jsme nějaké peníze na umoření půjčky, dostavěl jsem dům na vesnici poblíž Mariánských Lázní a po dalších třech letech jsem si založil firmu na opravy výfuků a v podstatě si dělám vše sám, pokračuji v tom dodnes."
Pokud sám hodnotí svoji kariéru, tak je v tomto směru i sebekritický: "Netrénoval jsem tolik, kolik bych potřeboval. Kdybych se vrátil zpět, tak bych asi změnil svoji zodpovědnost k tréninku, ale bohužel pro mne konkurence nebyla taková, aby mne nutila cvičit víc. Skončily závody, třeba mistrovství republiky, a já přestal cvičit..." Těžko domyslet, kam to Lojza mohl dotáhnout, pokud by věnoval tréninku takové úsilí jako třeba Stach, Minařík nebo Jablonický. Závěrečnou odpověď na tuto hypotetickou otázku nám nabízí PhDr. Luděk Nosek, který ho po kulturistické stránce asi nejlépe zná: "Já jsem přesvědčen, že Lojza Pek byl obrovský talent. Na svou dobu měl takové ambice, že kdyby mohl, ale on i mohl, dosáhl by velkých úspěchů. Ale on nechtěl. Je rodinný typ a měl silné rodinné vazby. Reprezentoval v soutěži "svět versus USA" a obstál proti výborným světovým kulturistům. I na základě tohoto výsledku dostal pozvání na trénování do USA pod značkou Weider. Podle mne byl Alois Pek největší talent díky svým povahovým i morálním vlastnostem. Bohužel ale nebyl na sebe maximálně tvrdý, nebyl vůči sobě dostatečným drsňákem. Jinak si myslím, že ve své době mohl být nejlepším kulturistou světa. Určitě své splnil, ale dle mého názoru mohl být klidně na Olympii a dosáhnout ještě lepších výsledků."
K tomu snad již není co dodat, jenom popřát Lojzovi Pekovi k jeho sedmdesátinám pevné zdraví do mnoha dalších let!
Abdukce typu Gluteator
