Je to tak na hraně toho, aby se dalo říct: rodinné prokletí. Před téměř třiceti lety se chtěl Pavel Petřikov starší, v té době zkušený borec, jenž měl ve své sbírce medaile z mistrovství světa i Evropy, s bohatou kariérou rozloučit na evropském šampionátu v Praze.
Petřikov starší o judo v Praze kdysi přišel. Teď to může potkat i syna |
Nepodařilo se mu to, v konečné nominaci tehdy ještě československé reprezentace chyběl a místo bojů na tatami vše jen sledoval jako člen organizačního týmu.
Jeho syn Pavel, kterého po celou kariéru zároveň trenérsky vede, došel v blížícím se závěru své rovněž velmi úspěšné judistické kariéry ke stejnému rozhodnutí.
Jako jeden z vrcholů rozlučkové sezony si vybral květnový evropský šampionát, který se měl po téměř třiceti letech znovu odehrát v Praze. „Předvést se doma před známými a kamarády a zkusit udělat právě tady dobrý výsledek, to by bylo výborné zakončení kariéry,“ říká zanedlouho čtyřiatřicetiletý borec z Hradce Králové.
Pak možná ještě srpnové olympijské hry v Tokiu v případě, kdyby se na ně prodral neúprosnou kvalifikací, a závodnické sbohem.
Nic z toho ale Petřikov mladší zatím absolvovat nemůže. Olympijské hry byly přesunuty na příští rok, osud evropského šampionátu se řeší. Po odkladu na červen je nyní v jednání listopad, termín, jenž je už poměrně daleko za plánovaným Petřikovovým koncem.
Přesto právě domácí evropský šampionát je ještě stále motivací. „Trénuju, snažím se být připravený a k šampionátu se ještě opravdu upínám. Pokud ale bude a já budu v nominaci, bude opravdu poslední,“ říká judista.
Sice přiznává, že nejistota, zda se šampionát vůbec bude moci uskutečnit a jak vůbec případně bude zbytek judistického roku vypadat, není příjemná, ale na druhé straně mu v něčem pomohla.
„Mám problémy s kyčlí, takže se tomu mohu věnovat, navíc vzhledem k tomu, že nejsou turnaje, se mohu věnovat silové přípravě. Na tohle jsem, a už vůbec ne v tomto období, neměl nikdy čas,“ přibližuje svůj aktuální judistický program.
Rio bylo poslední? Hradecký judista Pavel Petřikov už nepředpokládá, že by se po Pekingu a Riu ucházel o start i na olympiádě v Tokiu.
Ten následující se bude odvíjet od toho, co současná situace kolem pandemie koronaviru covid-19 dovolí. „Jsou nějaké informace, že by v červnu mohl v Česku proběhnout nějaký blok přípravy, ale není kam spěchat,“ říká borec, jenž před třemi lety obsadil na světovém šampionátu v maďarské Budapešti páté místo, „paradoxně mi tato situace trochu hraje do karet, je prostor, jaký jsem v kariéře nezažil.“
Když na počátku 90. let jeho otce Pavla Petřikova staršího pražský evropský šampionát minul, zapřel se a následně si vybojoval start na olympiádě v Barceloně 1992. Jaksi nad plán si střihl svoji třetí olympiádu kariéry. Jeho syn by ho účastí v Tokiu vyrovnal, pod olympijskými kruhy se totiž zatím pral v roce 2008 v Pekingu a osm let později v Riu. Že by ale v tomhle svého otce napodobil, si Petřikov mladší nemyslí: „Tohle už ne, letošek asi bude opravdu poslední.“
